Sirotčinec Ithanka Via Thika

Cesta by měla být dlouhá asi 60 km, podle informací sester, ale velmi náročná i pro dobré terénní auto. Také nám ještě řekly, že oblast,kterou se k jejich sirotčinci jede,je hodně nebezpečná. Velmi často tam nějaké skupiny přepadávají a jsou i případy zabití. Po pár desítkách kilometrů odbočujeme z dobré asfaltové silnice na prašnou cestu a vjíždíme do hustého porostu z akácií a všemožných křovin. Venku se začíná pomalu stmívat a my máme ještě kus do cíle. Vyjíždíme z lesa a máme na výběr,kterým směrem se vydat. Cesta se rozděluje na několik dalších, každá jiným směrem. Nikde nejsou směrovníky, tak náhodně vybíráme jednu z nich. Vede nás mezi nekonečné plantáže ananasů. Mezi nimi projíždíme následujících několik hodin. Rovný povrch prašné cesty se změnil na kamenitý a auto krokem poskakuje mezi nimi. Mezitím už se setmělo a je tma. V jednom místě se nám na telefonu konečně objevuje signál, zastavujeme a voláme sestrám, že jsme už několik hodin na cestě. Není možné popsat místo, kde právě jsme, všude jsou ananasy a nikde záchytný bod. Sestry nám jedou naproti a budou nás prý hledat. Uplynuly ještě dvě hodiny,než se společně setkáváme. Mají velikou radost,že jsme v pořádku a teprve nyní se dozvídáme, jak nebezpečné bylo naše cestování po této krajině. Sestry si vezou sebou tři po zuby ozbrojené vojáky se samopaly. Po jedné hodině ranní konečně vjíždíme do brány jejich sirotčince. Vítáme se s dalšími sestrami a už máme připravené občerstvení. Po krátkém povídání jdeme všichni spát.

Po snídani , kterou nám sestry připravily vybalujeme potraviny, které jsme pro jejich děti dovezli. Mají z toho velikou radost, prý to budou mít všechny děti na celý týden. Mezitím se u auta shromáždily nejmenší děti a začínají nám zpívat v doprovodu jejich učitelky. Rozdáváme jim přivezená lízátka s obrázkem Ferdy mravence. Mají velikou radost, lízátka ve svém životě neviděly.

Sestry nás provázejí celým areálem. Je to italská misie, která je financovaná z peněz od dárců. Součástí je škola, ubytovny pro děti, hospodářské domky, kostel a malé zdravotnické zařízení,které provozují sestry bez lékaře a slouží i pro obyvatele žijící v okolí sirotčince. Velkým zdravotním problémem je HIV/AIDS, malárie, tuberkulóza, střevní paraziti a kožní plísně. U některých dětí v sirotčinci je napadení virem HIV již viditelné. Mají po těle rozpadající se rány. Děti jsou společně umístěné se zdravými, nejsou peníze na testy, i když by se choroba laboratorně potvrdila, stejně nemají sestry finanční prostředky na nákup léků. V zdravotnickém zařízení mají nyní několik dětí, které jsou těžce nemocné malárií a jejich osud je velmi nejistý.

V sirotčinci jsme zůstali tři dny. Sestry s námi vyjížděly i do okolí, do míst, kde se starají o nemocné a staré domorodce. Jednou nás také vzaly do vesnice, která měla jen několik hliněných domků. Před jedním z nich ležel na zemi starý muž, umírající na AIDS, okolo sebe měl celou rodinu, kromě syna. Ten v domku umíral na malárii. Rodina je tak chudá, že si nemůže dovolit ošetření a nemá peníze na léky. Sestry nám vysvětlují, že s tímto problémem nedostatku financí na nákup léků se potýkají téměř všechny rodiny v širokém okolí. Úmrtnost na nejrůznější choroby je v této oblasti veliká a týká se hlavně starých lidí a dětí.

Při další návštěvě vesnice jsme předávali část potravin,které jsme do sirotčince přivezli, staré ženě,o kterou se sestry starají. Nikdo prý neví, kolik je jí let. Překvapila nás svým humorem a obrovskou vitalitou. Sama žije nad vesnicí, v kopci, v rozpadajícím se hliněném domku s několika slepicemi. Všichni její příbuzní a děti prý již zemřeli. Z dovezených potravin měla velikou radost, může si zpestřit svůj jídelníček. Po hodině strávené u této příjemné ženy se opět vracíme do sirotčince, kde na nás čekají děti.

Po příjezdu na nás děti mávají a sbíhají se ze všech stran. Hrajeme s nimi různé hry, rozdáváme několik dovezených balónků a plyšových hraček. Škoda, že s nimi musíme šetřit, jsme teprve na začátku naší cesty a dětí ještě uvidíme mnoho.

V pozdním odpoledni nás sestry pozvaly na připravené občerstvení a tak velice rádi přijímáme. Mezitím zjišťujeme, jak můžeme jejich sirotčinci a dětem po návratu do ČR pomoci. Děti zde nemají žádnou hračku, žádnou osobní věc, která by byla pouze jejich. Když jsme rozdávali několik plyšových hraček, snažili jsme se je předat dětem, které jsou napadeny virem HIV a jejich budoucnost je velmi špatná. Takže hračky pro všechny ostatní děti jsou podle sester skvělá pomoc. Pokud by se podařilo shromáždit i nějaké školní potřeby, bylo by to pro starší děti rovněž dobré. V případně nějakých finančních prostředků, nakoupí za ně sestry léky proti malárii. I pro ně je trýznivý pohled na umírající dítě, kterému nemohou pomoci.

Pak nás čeká překvapení, odvádějí nás do jídelny, abychom viděli děti při večeři, která byla z dovezených potravin. Prý mají děti po dlouhé době opět plné misky jídla. Vysvětlujeme sestrám, že je to díky finančním darům od lidí z ČR, kteří je svěřili humanitární organizaci Adra. Byl to krásný pocit,vidět ty šťastné úsměvy dětí. Měl by tam být každý dárce finančních prostředků,aby viděl, jak jejich peníze mají smysl pro nejchudší děti světa. Děti nám ještě několikrát jednohlasně děkují za dovezené potraviny a my raději v dojetí odcházíme, aby se mohly v klidu najíst. Sestry nás upozorňují, že mají děti pro nás připravený program na nádvoří školy. Tak se těšíme. Asi za hodinu pro nás přicházejí a za ruce nás vedou na dvorek. Už mají připravené dva bubny, shromažďují se učitelky a sestry. Jedna dívka začíná zpívat do rytmu afrických bubnů a ostatní děti začínají tancovat. Je to skvělá podívaná. Ta strhává i sestru a učitelku, které se k tanci přidávají. Nakonec tam skončí i Milena a pro děti je to nevšední zábava. Červený prach se začíná všude vířit, děti klekají na zem a vlní svými těly, tleskají do rytmu, zpívají a různě poskakují. Je to pro nás neuvěřitelný a skvělý zážitek. O to více je v nás myšlenka následné pomoci těmto dětem.

Asi po dvou hodinách vystoupení končí a děti jsou spát. My odcházíme se sestrami do jejich domku a ještě dlouho si povídáme o osudech jednotlivých dětí. Jsou mezi nimi i takové, že je sestry našly v hliněném domku mezi mrtvými rodiči, podvyživené,dehydrované a nemocné tuberkulózou. Některé se jim podařilo zachránit, jiným už nebylo pomoci. Další dítě našly na lesní cestě, vyhublé, napadené kožní plísní a těžce nemocné. To je nyní v relativně dobrém stavu a hraje si s ostatními dětmi. Většina dětí v tomto sirotčinci má podobný osud, rodiče a příbuzní zemřeli na AIDS a další infekční choroby, vč.velmi nebezpečné malárie. Díky práci a obětavosti těchto sester mají jídlo, oblečení, základní,i když nedostatečnou zdravotní péči, ubytování a také školu. Pak sestry přicházejí s myšlenkou, jestli se chceme podívat,jak děti spí. Rádi přijímáme a s baterkami přecházíme po nádvoří. Děti spí v ložnicích se svými učitelkami, které je hlídají. V postýlkách jsou někde po čtyřech, někde po dvou a větší děti jsou samostatně. Ani naše blesky od foťáku je neprobudí. Prý plné misky jídla a únava z vystoupení udělaly své. Potichu odcházíme a ještě do pozdní noci promítáme sestrám na notebooku snímky, které jsme pořídily v Kibeře a u nich v sirotčinci.

Během následujícího dopoledne máme v plánu pokračovat v naší cestě při vyhledávání vhodných oblastí na zřízení zdravotnického zařízení pro Adru ČR.

Ráno se ještě po snídani scházíme se všemi sestrami, loučíme se s těmi, které už mají svoje povinnosti a ostatním ještě předáváme ze svých zásob nějaké léky a zdravotnický materiál pro potřeby jejich zdravotnického zařízení. Sestry s vděčností přijímají a ještě poslední společné foto a už odjíždíme. Tento sirotčinec, děti a sestry v nás zanechávají hluboké zážitky a obdiv, za jejich obětování se nejubožejším dětem a lidem z okolí.