Zpráva ze dne 27.5.2007 / 1.
Dobrý den všem,
tak jsem se konečně dostal k tomu, že trošku popíšu dosavadní pobyt v Keni.
Odlétal jsem 18.5. do Bruselu, kde mě letecká společnost SN Brussels Airlines zajistila odvoz z letiště na hotel Express Holiday Inn, takže i ubytování na jednu noc se snídaní a opět odvoz na letiště následující den na další letecký spoj, vše zdarma. Rovněž mě povolila bez jakýchkoliv problémů zdarma nadváhu, a tak mě doprovázelo 9 velkých krabic léků od farmaceutické společnosti Herbacos-Bofarma z Pardubic a také zdravotnický materiál od Hartmann-Rico. Tyto společnosti vše věnovali rovněž zdarma pro naše Itibo. Hračky jsem tentokrát nakonec nevezl, nadváhu jsem raději využil pro zdravotnické věci. Pokud můžu doporučit, a není to žádný zištný lobbing, doporučuji tuto společnost. Je to opravdu moje zkušenost. Do Keni lítám už po několikáté, s několika společnostmi, ale tato nemá chybu.
Let z Bruselu trval s mezipřistáním ve Rwandě něco okolo 9 hodin. Do Nairobi jsem tedy přiletěl ve večerních hodinách. Měl jsem trochu obavy, jak to bude se získáním víza na nairobském letišti, protože jsem si ho nestihl vyřídit v ČR. Na poslední chvíli jen tak tak , den před odletem mě přišel nový pas, za ten minule odcizený a vyřízení víza na Britské ambasádě trvá 3 dny. No, ale abych neodbíhal. Samozřejmě jsem letěl s tričkem vyšitým nápisy o humanitární a zdravotnické pomoci atd, což mě vždy velmi usnadňuje procházení kontrolami. Tak to bylo i nyní. Úředník se mile usmíval, zeptal se jaký je cíl cesty atd, a už v průběhu mých informací bouchl vstupní razítko a popřál příjemný pobyt. Následoval další, menší stres, zda budou všechny bedny s materiálem a moje osobní taška na výdejním pásu. Hurá, vyjíždělo všech 9 krabic a i taška. No a pak ještě další, někdy dost náročná záležitost. Projít se vším přes vstupní kontrolu. Někdy jsme tam zadrhli na dost dlouho, jednou po nás chtěli i clo, nakonec jen úplatek, ale nedostali nic. V předtuše problémů jsem se tedy s plně naloženým vozíkem a další mi tlačil zaměstnanec letiště (nechci napsat černoch, to je dost zavádějící a rasista fakt nejsem) hrnul k policistovi. Ten se na mě už z dálky díval a asi v duchu počítal krabice. Podal jsem mu dokumenty, které mě opravňují k převozu materiálu a začal jsem svoji neumělou angličtinou povídat co vezu, kam jedu a proč. On si velmi pomalu a důkladně pročítal lejstro, došel na konec a snad začal znovu, protože do toho koukal hodně dlouhou dobu. Napadlo mě vyhrabat z batohu sadu fotek, které jsem vezl. Většinou tam byly obrázky nemocných dětí, některé dost drsné a na několika jak je ošetřuji. Vrazil jsem mu je do ruky, aby už nestudoval papíry a podíval se na ně a že ty věci jsou pro tyto nemocné děti. Prohlídl si pár obrázků a volal na kolegyni , ať se jde podívat. No , nakonec jsem tam zůstal ze všech lidí odbavovaných sám, protože se rozvinula debata co je to za onemocnění, že je to hrůza apod. Už je nezajímal obsah beden a s děkováním pomoci mě propustili. Ještě volali na dalšího zaměstnance, aby mě vzal i ten můj vozík. Tak super, účel světí prostředky. Už vím jak napříště. Najal jsem si taxík, natlačili jsme do něj všechna zavazadla , kufr musel zůstat otevřený a vyrazili jsme na asi 20km dlouhou cestu do centra a pak do rezervovaného Adra hotelu. Naše auto jsem na den příletu ještě nehnal do Nairobi, domluvili jsme se, že až následný den.
Ráno se trochu zkomplikovalo drobnými problémy s platební kartou, ale nakonec se vše zdárně za spolupráce s vedením Adry Praha vyřešilo. Telefonicky jsem se spojil s Itibem a domluvil se na příjezdu auta. Jenže problém, auto bylo v servisu. Tak jsem v Nairobi strávil dalších několik dní, ale nestrácel jsem čas. V nemocnici The Mater Hospital, kde měl být náš Charles operovaný jsme měl několik schůzek s doktorem Tessemou, specialistou v dentální chirurgii a pak ještě společná schůzka s očním specialistou, který měl být přítomen při operaci. Snímky CT a RTG, které jsem nechali v únoru dělat se nenašly, naštěstí jsem měl vše uložené v notebooku, takže se kontultace a následný postup operace vedl nad mým počítačem. Měl jsem spoustu informací od našich specialistů-lékařů z ČR, jak by se měla vést operace, na co si dát pozor atd, a v podstatě se tito odborníci s mými informace sešli. Medicína si je i na konci světa podobná.
Ráno auto přijelo, ale s tím, že cestou byli v servisu. Mělo poruchu. No, ale teď jelo, tak jsem to moc neřešil. Naložili jsme opět všechna zavazadla a vydali se do Itiba přes Nakuru. Cesta mě přišla lepší, než jet druhou možností, přes Rift a Narok , protože je tam strašné teplo a hrozné sucho a tím neskutečně prachu. Tak jsme jeli…a jeli…a pak začalo něco tlouci u předního kola. V té době jsme byli asi 40km od Nakuru, kde máme známého majitele servisu Fezala, který nám už auto mnohokráte opravoval. Zastavili jsme a šli problém obhlídnout. No…velký problém. Spodní uchycení tlumiče předního kola se odlomilo, vytrhly se úchyty ze železa, které drží kolo a to ještě po obou stranách bylo na několik centimetrů prasklé (nevím jak se to přesně nazývá, ale je to taková železná velká podkova, do níž je uchycen tlumič a další náležitosti). Mechanici jistě budou vědět. No, jaké byly možnosti. Zůstat stát…a nic, nebo pomalu dojet do Nakuru a do servisu. Takže jsme pokračovali. Pěkně pomalu, protože silnice byla rozbitá a není výjimkou i půlmetrová díra do hloubky. Kolo se mrskalo, občas nás na to i nějaký chodec upozornil, ale co, nedalo se nic dělat. Dojeli jsme do servisu a tam vše obhlídli a začali, že je to oprava velká, musí se dovést z Nairobi díl atd. Jenže já se měl druhý den, po jedné noci strávené v Itibo, hned vracet zpět s klukem a následný den ráno už bylo domluvené vyšetření a konzultace lékařů. Tak se jali na koleně opravovat. A jak to v Africe bývá, dva opravují, 4 stojí a radí, co není v servisu, půjčí soused. Nakonec asi po 3 hodinách práce a pomalého smrákání byla oprava hotová. Vše důkladně zavařili, vyztužili kousky železa, vytvořili držáky k upevnění tlumiče a nakonec vše zkompletovali. No a kupodivu to drželo a fungovalo. Tak jsme se už skoro za tmy vydali na pokračování cesty do Itiba, což obnášelo ještě přes 4 hodiny jízdy. A také průjezd přes území , které se v turistických průvodcích nedoporučuje po setmění navštěvovat. Do Itiba jsme dojeli po 23 hodině večerní. Cestou nás monitorovala naše sestra Elizabeth, kde že jsme a jak ještě dlouho pojedeme. Už se nemohla dočkat (no, možná chtěla jít spát a kvůli nám nemohla, to je také možné). V Itibo nás velice vřele uvítali, objímali a měli velikou radost , že jsme konečně v pořádku dorazili a také že jsem se vrátil. Musel jsem absolvovat – ač jsem to ani neměl v úmyslu, až ráno – prohlídku porodnice, budovy ambulance a celého okolí, kam došlo světlo. Chtěli se mě pochlubit, jak je vše čisté, postele ustlané, na nich plyšáky jako při slavnostním otevření. Trávník, kvůli kterému jsme minule kupovali motorovou sekačku, protože ta naše sekačka, myslím tím krávu naší Elizabeth, občas sežrala i vysázené palmy, byl snad lepší, než na golfovém hřišti. Nádherně posekaný, zahuštěný a bylo vidět, že to není jen akce pro můj příjezd, ale že se opakovaně seká. Záhony s květinami byly okopané, kytky nádherně kvetly. Fakt jsem byl nadšený z toho, že i bez naší přítomnosti je vše v pořádku. No, samozřejmě by se našly nějaké chyby, ale jsme v Africe a teprve vštěpujeme místním lidem naše „manýry“, na které nejsou zvyklí, ale to se musí pochopit. V porodnici jsem si udělal trochu legraci z Elizabeth. Velice přísně jsem na ni houkl, aby přišla do lůžkové části, že má problém. S vyděšeným výrazem přiběhla, co se stalo. Pak jsem ji ukázal, že na dvou postelích jsou opačně proužky ložního prádla. Na několika podélně, na jiných příčně. Pak jsme se tomu velice zasmáli. Oni mají z každé takové legrace radost. No , ještě mě ukázali hospitalizovanou pacientku s těžkou anémií, které kapala infůze a dostávala injekce na krvetvorbu a pak jsme řekl, že sotva koukám a jdu spát. Ráno že zase odjíždím s klukem zpět do Nairobi. Všichni kroutili hlavou, že je to strašné, opět takovou dlouhou cestu a hned druhý den.
Ráno jsem znovu všechno prošel a můj dobrý pocit z noci byl stále. I bez nás jsou schopni udržet pořádek, alespoň takový, aby vše fungovalo jak má a nebylo to na škodu provozu. Začali jsme vybalovat přivezené krabice. Z každé měli velikou radost, ať to byla obinadla, stovky balení vaty (ta se v Africe hodně používá na mnoho způsobů), škrob.obvazů, krabic s rukavicemi, atd. a taky z léků. Z těch snad nejvíc. Trochu jsme společně přeorganizovali lékárnu, prostory pro zásoby a poklidili. Během této doby se nahromadili pacienti v čekárně a tak jsme ještě společně začali ošetřovat. Já jsem stihl dvoje šití a incizi hodně velkého abscesu na bérci u dítěte. To muselo pěkně trpět, bylo tam toho požehnaně. Pak jsem se chtěl vydat s naším strážným Onkobou na cestu k Charlesovi domů, abychom jim řekli, že se mají připravit na cestu. Jenže, auto nestartovalo. Zkoušeli jsme dělat psí kusy, ale baterie byla slabá a sotva motala. Tak sezvali několik místních mladíků, kteří se jali roztláčet naše humanitární vozidlo vybavené majákem pro rychlé zásahy. Fakt rychlé… No , ale podařilo se a auto naskočilo. Jeli jsme tam asi 20 minut, cesta je dost šílená. Polňačka, pak už ani to ne a nakonec se šplhá do kopce jen tak tak na projetí auta mezi stromy a čajovníkovými keříky. Ve vesnici o mém příjezdu věděli a při projíždění mávali a děkovali, že kluk bude mít ošetření. Dost zvláštní. Cizí lidé a děkují za cizí dítě. Na cestě už na nás čekala nějaká žena z rodiny, že hned doběhne pro kluka a rodiče. Během čekání se okolo nás shromáždilo spousta místních a dětí. Onkoba všem důležitě vysvětloval, že dnes odjíždí kluk na operaci do Nairobi. No a ti přihlížející opět děkovali a podávali mě ruce. Vysvětlil jsme, že to není ani tak moje zásluha, jako pomoc spousty lidí z mé republiky, kteří viděli fotky kluka a poslali peníze, aby mu pomohli. Pak konečně přiběhl udýchaný kluk a otec. Přes Onkobu jsem opět svoji negramotnou angličtinou vysvětlil, že se mají sbalit a odjíždíme. Ještě se zastavíme na ambulanci a vysvětlíme jim vše o operaci. Tak jsme zase všichni společně jeli zpátky. Tam, zase pře Elizabeth jsem vysvětloval náročnost výkonu, také to, že pokud se operace neudělá, kluk má možná ještě pár měsíců života, ale pak konec. Operace je velmi náročná a riskantní, ale pokud se povede, může dál žít. Ale také může při ní zemřít. Je to na nich, tedy rodině (kluk u toho nebyl), aby se rozhodli jak chtějí. Netrvalo dlouho, snad téměř hned kývali, že operaci chtějí. Opět jsme jim zopakovali rizika, aby si vše ještě jednou uvědomili. Svoje stanovisko nezměnili. Tak jsem se rychle pobalil, ale ještě jsem si všiml, že u auta visí divně výfuk.Poslední část byla utržení od držáku. Tak ještě zadrátovat a okolo třetí odpoledne jsme se vydali na cestu do Nairobi. V duchu jsem se modlil, aby auto vydrželo a nemělo poruchu, svár aby udržel tlumič a aby nezhasl motor, protože bych znovu nenastartoval. Podařilo se a do Nairobi jsme dojeli bez problémů, zastávky a po 8 hodinách úmorné a prašné cesty okolo 23 hodiny. Kluk s otcem tuto noc nemohli k rodině, která bydlí na předměstí, protože byli pryč. Tak jsem je ubytoval v Adra hotelu. Docela jsem byl tomu i rád, protože ráno jsme měli být už v 8 hodin v nemocnici. Měl jsem jistotu, že tam budeme načas, když pro ně nemusím nikam jezdit. Z hotelu byli dost vykulení, a to je fakt skromný hotel. Na pokoji jsou jen dvě dřevěné postele, jeden noč. stojek, kovový stůl s deskou u dvě koženkové kovové židle. Jo, ještě malá televize na stěně, která spíš nehraje, než jo. Ale sprcha , záchod a umyvadlo. Pro ně neskutečný luxus, který za celý život nepoznali.
Ráno jsme měli snídani, která je v ceně ubytování. Ta je formou velice skromného , rádoby švédského stolu. K mání je toustový chléb, umělé máslo, dva druhy džemu v miskách, takže si tam každý zaloví, pak teplá rýžová kaše s mlékem, fazole v tomatě, ve dvou termoskách teplé mléko, v plechovce kakaový prášek. Někdy je na 10ti centimetrové kousky nakrájený banán a naředěný džus ve džbánku. Čaj nebo káva se nepodává. Pro ně, místní z chudého venkova další šok. Stáli tam a dívali se, báli se na cokoliv sáhnout, natož si vzít. Takže jsem s každým obešel co je a nechal jim vybrat. Měli jsme štěstí. U snídaně jsme byli docela brzo a tak tam bylo jen pár lidí. Bylo mě jich trochu líto. V hodně opotřebovaných šatech, ani ne příliš čistých, děravých botách mezi místními nairobskými kravaťáky. Většina z nich měla břicha jak půl zeměkoule a vůbec se nežinýrovali naložit si vrchovatě po okraj jídla a chodit si několikrát přidávat. A ještě kluka z dálky okukovali jak opici v kleci. No, fakt je, že to v životě neviděli, já před tím taky ne.
Vydali jsme se tedy do nemocnice tím stylem, že jsem sehnal po parkovišti několik lidí, včetně ostrahy a opět mě tlačili. Vytlačili mě až za bránu, která vede na silnici z kopce. Dost legrace, protože po rozbitém chodníku šla skupina Japonců, nebo nějakých podobných turistů a s překvapením koukali na naše popsané vozidlo a šrumec okolo něj. Touto anabází jsme se trochu zdrželi a ještě k tomu byly silnice hodně ucpané. Do nemocnice se musí projet skoro celé město napříč a tak nezbývalo, než jet na maják a už i sirénu. Hrdě jsme si to okolo těch Japončíků prosvištěli, byli jsme vidět a slyšet na pěknou dálku. Jen koukali, jak jsme se zprovoznili. Siréna a zapnutá světla s majákem hodně pomohla v neskutečných zácpách. Tři plné pruhy jedním směrem, tři druhým. Několik kruhových objezdů a semaforů, které se neberou v potas, protože kruháky řídí policie a postupně na ně pouští směry. Naše auto se prodíralo sice na jedničku, velmi pomalu, ale okolní auta vybočovala do stran a nechávala nás na centimetry projíždět. Jak jsme se přiblížili ke křižovatce, policie zastavila směry a vyhnala několik předních aut na kruhák, aby nám udělali prostor na průjezd. Do nemocnice jsme se dostali jen s desetiminutovým zpožděním. Doktor Tessema na nás čekal, ale nic se nastalo, protože měl plnou čekárnu lidí, a tak pracoval. Opět se díval na snímky přes počítač a volal očnímu specialistovi, že jsme tam a ať přijde. Pak se podíval na kluka. Dost se zhrozil, jak od minulé návštěvy, v únoru, kdy mu dělal biopsii, se útvar zvětšil. Pak společně s očařem rozmlouvali o postupu operace. Nakonec mě vysvětlili, že není možné výkon provést zevnitř, z úst.dutiny, jak se původně myslelo. Pro velikost nádoru se musí vrchem a nakreslili jak povedou řezy. Ještě zkusil napíchnout horní ústní patro a odsát, ale nic se nepodařilo. Domluvili jsme se na ráno, tedy na tuto sobotu, že přijedeme na 10 hodin, udělají se odběry krve a kluk se přijme. Pak se mluvilo o financích. Pro komplikovanost výkonu navýšil o 10tis šilinků pro sebe a očního lékaře domluvenou částku, což jsem akceptoval, protože náročnost výkonu byla zřejmá. Doktor byl velice slušný, stále se mě ptal, zda s tím souhlasím a jestli takto vedená operace může být. No, fakt konzultace toho pravého. Já jsem jen předával informace, které jsem měl od našich lékařů, to jsem jim zdůraznil. Ale přesto se stále slušně vyptával. Pak říkal, že pro tak náročný výkon je nutný hodně dobrý anesteziolog. Což je jasné. Volal tedy profesorovi Yago, který přislíbil na zítra anestézii. Prý je to špička v oboru a pro něj 30tis šilinků. Souhlasil jsem, protože zkušený lékař při tak náročném výkonu, může předejít možným nezvratným komplikacím. Domluveno, že v sobotu přivezu v hotovosti peníze pro lékaře a složím depozit 200tisíc šilinků do pokladny nemocnice na léky, materiál atd. Tak jsme odjeli. Cestou jsem se zastavil u slovenských lékařek, které mají humanitární ambulanci proti nemocnici. Známe se už do minulé cesty do Keni a domlouvali jsme se, že jim ukážu našeho kluka. Oni také ještě neviděli nádor takového rozsahu. Pak jsem odvezl oba na předměstí Nairobi, kde bydlí jejich rodina, ve čtvrti Rongai. Dokonce se mi podařilo najít i cestu,kterou jsem jel v únoru. Což je dost zázrak, protože jak říkají moji přátelé, jsem schopen zabloudit i v Praze.
Následný den jsem brzo ráno, s velkou časovou rezervou vyrazil do Rongai. Cestou mě přebíhaly tlupy paviánů přes silnici, protože ta vede podél národního parku Nairobi. No a plot pro opičáky není překážkou a u silnice třeba na něco dobrého narazí, nebo od lidí dostanou. Kluk i jeho otec na mě svědomitě čekali na domluveném místě a tak jsme vyrazili zpět na cestu do nemocnice. Tam jsem doktoru Tessemovi předal domluvené peníze, pak nás sestra odvedla na příjem a složil jsem zálohu domluvených 200tis.šilinků. Potom nás přednostně zavolala sestra na příjem a kluka příjmový lékař vyšetřil, napíchli mu flexilu a pak s dokumentací nás zase odvedla do lůžkové části. Tam jsem se domluvil, že zítra přijdu a budu u operace. Kluk si s radostí vyskočil do postele, i tak jak byl, oblečený, ale sestra ho směrovala k převlečení do pyžama. Myslím si, že i když se jistě strašně bál, měl radost, že se zbaví více než dva roky narůstajícího problému.
Ráno jsem dorazil do nemocnice půl hodiny před domluveným časem. U vchodu jsem si ještě stačil dát kafe z automatu a pak pokračoval do lůžkové části. Kluk byl na posteli a bylo vidět, že už dostal premedikaci před operací. Během chvilky přišel i doktor Tessema a pak jsme společně odcházeli na operační sál. Byl jsem zvědavý, jak v jedné z nejlepších nemocnic sály vypadají. Dvoje lítací dveře se zákazem nepovolaných, velká místnost se dvěma stoly a počítači, vchod do šatny, sprchy, skladu. Trochu mě zmátlo, že až do čisté šatny se jde v botech, tam jsme se převlékli do operačních kalhot, haleny, čepice, nasadili boty na sál (bílé poloviční holinky) a v místnosti před šatnou jsme čekali. Pak přišel i oční doktor, usměvavý, zavalitější pán, velmi sympatický, kterého jsem platil jako druhého lékaře při výkonu. Převlékl se a opět jsme čekali. Mezitím jsem se dozvěděl, že jeho syn studuje medicínu v Moskvě, má celé studium zdarma a pak bude pracovat buďto v Somálsku, Súdánu nebo Etiopii, v rámci humanitární pomoci. Pak se vyptávali na to, jak jsem pracoval na Srí Lance po tsunami. No a do třetice přišel starší (asi 70 let) malý, drobný pán, kterého mě představili jako profesora Yago, předního specialistu na anestézii. Mimochodem velmi příjemný, usměvavý pán. Tak operační trojka byla kompletní a mezitím už přivezli na lehátku kluka a tak jsme se vydali chodbou na sál. Já jsem měl sebou na přání doktora Tessemy počítač, aby se mohl dívat na snímky a foťák. Na předsálí jsme si vzali ústenky a doktoři se šli mýt, anesteziolog se věnoval klukovi a já zase instalaci počítače a nastavení snímků. Na sále bylo celkem 9 lidí, kteří se operace účastnili. Na tabuli, přidělané na zdi byl napsán operační program, jméno Charlese, operující, anestezie, a čas výkonu – velmi dlouhý čas. Pak několik slov s pomlčkou – mul.čtverce a břišní longety. Zde se postupně připisovali v průběhu operace počty spotřebovaných a přesně spočítaných mulů. Několik instrumentačních stolků s nástroji, některé ještě na nerozbalených sítech, nadepsaných náplastí zubní, oční atd. Starší typ anestez.přístroje s plazmovým monitorem vitálních funkcí, starý dýchací přístroj, na zemi přenosná odsávačka a hodně výběhový typ elektrokauteru. Instrumentoval muž. K anestézii byl k ruce další muž a pak 4 sestry obíhaly a doplňovaly potřebné nástroje a docházející materiál, šití atd. Celkem tedy 9 lidí. Úvod do narkózy byl trochu složitější, protože přes nádor nešla dát pořádně maska s plynem a kyslíkem a i zavedení laryngoskopu vyžadovalo zručnost, protože zvětšené horní patro zasahovalo až do poloviny úst. Ale ten malý stařík mě hned dost překvapil. Byl velmi vitální, než se zdálo a jeho ruce jen kmitali. Současně velice dobře a bravurně zvládal komplikace s poklesem tlaku a velikou ztrátou krve. Dostal pochvalu na konci výkonu i od doktora Tessemy, že kluk žije i díky jemu. Dostal se totiž do několika kritických okamžiků během výkonu.
Operace začala v 9 hodin, velmi důkladným rouškováním oper.pole a přípravou nástrojů v jednotlivých částech výkonu. Pak si doktor na kůži nakreslil linii řezu, která vedla ze středu horního rtu, obkroužila chřípý pravé strany nosu, pokračovala k očnímu koutku a podél dolního víčka až k uchu. Takto se následně vedl řez a odpreparování kůže od nádoru. Tato část operace trvala přes hodinu. Byla spojena s velkou ztrátou krve, protože oblič.část u zdravého člověka je silně prokrvená a ještě další prokrvení nádoru. Začala se podávat krev, na kterou se čekalo a měla zpoždění. Napíchla se druhá flexila na její podání. První krize, spadl tlak, rozhoukal se alarm. Doktor – anesteziolog vyskočil ze židle a začal do hadičky vpichovat kombinaci léků. Po chvíli šel tlak nahoru. Pak se porouchal elektrokauter, který slouží k připalování krvácejících konců malých cévek. Měnil se koncový kauter, kterým se provádí kauterizace. I přes opakované připalování , stále silně krvácí odpreparovaný nádor. Doktor Tessema provádí plošnou kauterizaci krvácející tkáně. Celým sálem silně zapáchá spálené lidské maso. Zápach je tak silný, že zapínají klimatizaci. Já opakovaně fotím, doktor Tessema mě upozorňuje na jednotlivé fáze výkonu a dělá prostor na lepší fotky. Po odpreparování kůže, která se odklopí, se začíná pracovat na nádoru. Ten je tak velký, že by se ústy nevyndal. Opět mě doktor Tessema vysvětluje, proč se rozhodl pro tento zevní přístup. Pak začíná s oddělováním. Nakonec musí nádor rozříznout do kříže a odpreparovávat po dílech. Vytrhává polovinu horních zubů. Stoličky jsou jakoby zasazené v houbě a nejdou vytrhnout, Chvíli s nimi kroutí na všechny strany až je odstraní s cárem tkáně, která byla původně kost. Pak se dostává prstem až pod orbitu, ve které je uloženo oko. Provádí odstranění další části nádoru a oškrabuje spodinu očnice dlátem od narostlého nádoru. Stále je velká ztráta krve, napichují třetí flexilu a kape další infůze. Po preparaci dolního segmentu nádoru dochází k velmi masivnímu krvácení, které vystříkne do výšky a pak bublá. Než se céva chytí do peánu, poklesne tlak. Zase houká alarm, doktor Yago pouští infůze a krev na plno a podává léky. Během minuty tlak jde nahoru. Po vyndání hlavní části nádoru lékaři provádějí dočistění. Snaží se dostat co nejdál, aby se vše vyndalo. Teď Charlesova tvář vypadá jako po výbuchu granátu, který mu ustřelí půlku obličeje. Následuje podvazování cév, další transfůze, další litr inf.roztoku, léky na zvednutí tlaku. Potom vyplňují dutinu mulovými čtverci, napuštěnými v zinkové masti. Doktor mě vysvětluje, že tam budou sedm dní, než začne granulace, poté je nosem a ústy vyndají. Jeden konec mulu prostrčí nosní dírkou ven a celou půlku nosu, která byla odpreparovaná a visela vedle,vracejí na místo. Tato fáze odpreparování nádoru trvala 3 hodiny. Poté začíná šití vnitřními stehy a pak vnějšími se sešívá kůže. Ještě se staví drobné krvácení. Po 5 hodinách je operace skončená a chlapec se začíná probouzet z narkózy a převáží se pod kyslíkem, transfůzí a třemi zavěšenými infůzními vaky na intenzivní péči. Tam je napojený na monitorování životních funkcí a kyslík. Já velice děkuji lékařům za jejich výkon, protože to opravdu byla hodně náročná a dobře odvedená práce. Doktor Tessema říká, že ještě takový rozsah nádoru neviděl a požádal mě o fotografie z průběhu operace, s čímž samozřejmě souhlasím. Také mě řekl, že je nutné zítra složit ještě v pokladně dalších 70 tis.šilinků, jako navýšení depozitu, protože výkon byl velice náročný na materiál a léky. Pak bude provedeno kompletní vyúčtování a případný přeplatek, nebo nedoplatek vrácen, nebo uhrazen. Domluvili jsme se, že se zítra přijdu na chlapce a i doktora Tessemu podívat.
Fotografie z průběhu operace bych přiložil, ale zatím pošlu raději takové „soft“. Výkon byl dost složitý a tak nevím, jestli je to vhodné a někomu by to nemuselo udělat dobře.Další informace o stavu Charlese budou následovat. Budeme muset sehnat ještě asi 30tisíc Kč, k navýšení operačních výdajů.
Všem přeju pěkný den, a omlouvám se , trochu jsem se rozepsal, ale jsou to události, které mě doprovázejí a pro které jsem tady. Aleš
