Stáž mediků LF - srpen - září 2008
První zpráva 28. 8. 2008
Dobrý den, moc Vás zdravím z našeho Itiba.
Omlouvám se za pozdní zaslání zprávy, ale nynější pobyt se mě trochu zkomplikoval onemocněním malárií. Ale trochu popořadě.
Studenti měli plánovaně přiletět do Nairobi 1.8., ale pro velké zpoždění letu z Vídně do Káhiry neměli návazný spoj do Nairobi. Nakonec ještě 1.8. zůstali v Káhiře a na náklady letecké společnosti podnikli výlety k pyramidám, viděli Sfingu a další zajímavosti tohoto egyptského města. Letecká společnost jim nakonec nabídla alternativní let do Johannesburgu v Jihoafrické republice a z něj do Nairobi, kam přiletěli 2.8.odpoledne. Samozřejmě jsem je netrpělivě vyčkával na letišti a do poslední chvíle jsem si nebyl jistý, zda opravdu přiletí. A přiletěli. Unavení, nevyspalí, ale plní elánu pro práci v Africe.
Po odjezdu do Adra hotelu a rychlé sprše jsme už ujížděli na rezidenci paní velvyslankyně Fuchsové, kde pořádala malé setkání českých pracovníků humanitárních organizací a českých projektů, které se v současnosti v Keni dělají. Paní velvyslankyně studenty velmi vřele uvítala a následný večer se už odvíjel v neformálním stylu u ohně na terase a v prostorách rezidence při povídání o jednotlivých projektech a příhodách z cest. Pozdě v noci jsme přejížděli nočním Nairobi do Adra hotelu.
Následný den jsme ještě zůstali v Nairobi a věnovali se spíše poznávání a hlavně odpočinku studentů a nabrání sil na dlouhou cestu do Itiba. Lékařka Lenka Kotačková (před odjezdem do Keni promovala na I.LF UK ČR) má přes Humanistické centrum Narovinu adoptovanou africkou holčičku Abdallu ze slumu Kibera a tak jsme ji byli navštívit. Dokonce i vyšla předem domluvená schůzka s průvodcem v Kibeře a tak jsme v jeho společnosti procházeli mezi hliněnými chýšemi uplácanými z bláta, přeskakovali hromady odpadků a stok s všemožným odpadem. Nakonec jsme dívenku našli a Lenka ji mohla předat hromadu dárků, které ji z Čech přivezla. Abdalla dostala školní potřeby, hračky a sladkosti. Pak jsme ještě chvíli procházeli Kiberou a žasli na nekonečnou masou hliněných chýší s rezatými plechovými střechami. Kibera patří mezi třetí největší slum na světě. Podle „zaručených“ zpráv zde žije přes 800 tisíc lidí v nuzných podmínkách, ale po pravdě, nikdo neví přesná čísla. Předpokládá se prý až milion lidí. Dost děsivé, když si člověk uvědomí, na jak malém prostoru přežívá taková spousta lidí. Pak jsme ještě zavítali do sloního a žirafího sirotčince, které jsme měli při cestě. Malá slůňata, která rangeři odchytli v divočině většinou přišla o matku a nebo byla zraněná a zde, v sirotčinci, dostávají skvělou péči, aby se co nejdříve mohla zase vrátit do přírody. U žiraf jsme se skvěle pobavili, při krmení z ruky a nebo pro silnější povahy z úst do huby (tedy té žirafí J). To si dáte granuli slisovaného sena mezi rty a žirafa se k vám nakloní a vezme si ji. No, ale neopomene vás dlouhým jazykem pořádně osliznout před půl obličeje. Co by ale Čech neudělal pro dobrou fotku J.
V pondělí jsme se po krátké zastávce v nairobském obchodním domě vydali na dlouhou, mnohahodinovou cestu do Itiba. Zvolili jsme trasu přes Naivashu a Nakuru. Africká příroda, měnící se zhruba po 100 km , se všem moc líbila. Studenti měli s rovníkovou Afrikou první kontakt v životě. Do Itiba jsme přijeli okolo 20 hodiny. Cesta byla dobrá, auto šlapalo jako hodinky. Konečně máme vůz, na který je spolehnutí a nemusíme se obávat, že nám každou chvíli na hrbolatých a děravých silnicích něco z něj odpadne.
V Itibu jsme byli netrpělivě očekáváni našimi místními pracovníky a s velkou radostí nás uvítali. Po dlouhé cestě jsme zběžně prohlédli okolí našeho domku a ubytovali se. Ráno jsme procházeli celý areál zdravotnického zařízení, ambulance, porodnici, okolí. Vše bylo udržované a nic z vybavení se neztratilo.
Celý týden byli studenti na ambulanci, ošetřovali čerstvé úrazy, převazovali a prováděli různá vyšetření nemocných ve spolupráci s místním zkušeným personálem. Také se aktivně, formou asistence, účastnili několika porodů, které jsme zde měli. Několikrát jsme museli narychlo převážet několik pacientů do vzdálené nemocnice. Jednalo se o rozsáhlá zranění mačetou a nebo závažné komplikace v průběhu porodu.
V pátek večer k nám přišla mladá rodička na porod. Čas se protahoval, porod ne a ne skončit. Nakonec jsme ji na sirénu a majáky odváželi do nemocnice. Byli jsme zvědaví, jak si s touto komplikací poradí místní nemocniční zdravotníci. Snaha dokončit porod trvala ještě dalších několik hodin pod dohledem místních sester a lékaře. Bohužel se ani jim nepodařilo vyčerpanou rodičku odrodit. Zkušená sestra za pomoci nějakého muže v zimní silonové bundě mačkala břicho, přetáčeli rodičku, ale nic nepomohlo. Odpoledne začali připravovat sál na porod císařským řezem a my jsme odjížděli zpět do Itiba. Za několik dní jsme se dozvěděli, že dítě při výkonu zemřelo.
Dojeli jsme zpět pozdě odpoledne a na mě trochu skočila zimnice. Šel jsem si lehnout a večer jsem měl teplotu 38 st.C. Nasadil jsem si Paralen a antibiotika. Ale teplota pořád stoupala až na 39,5 C a začal se mě promíchávat mozek, žaludek a střeva snad navzájem. Ráno mě studenti odebrali krev na malárii a náš laborant vzorek zhodnotil s pozitivním výsledkem. Chytil jsem malárii. No, na druhou stranu by to asi byl div, kdyby ne, po třech letech práce v nejmalaričtější oblasti Keni J. Nasadil jsem si léčbu Lariamem, což obnáší spořádat 6 tablet v průběhu jednoho dne. Pak už jsem nevěděl, zda je mi tak zle z nemoci a nebo z agresivní léčby. Tento lék dokáže udělat divy i se zdravým člověkem, který jako profylaxi užívá jednu tabletu týdně, natož pak 6 za jeden den. Po prvních třech tabletách do pár hodin šla teplota dolů, následný večer jsem byl už bez teploty. Ale stav promíchávání útrob trval celý týden. Jen cesta na WC byl nadlidský výkon a jednou jsem si „ustlal“ i na zemi. Studenti se o mě skvěle starali. Museli i několikrát sami organizovat převozy do nemocnice, s rodičkou a posekaným mačetou, jet až do Kisii nakupovat potraviny. Vše ale skvěle zvládali, včetně plné práce na ambulanci. Snad lepší tým jsem si nemohl přát. Po týdnu na lůžku jsem už začínal sílit a asi osmý den jsme už naplánovali pracovní cestu do Kisumu, abychom se domluvili v lékárně na další spolupráci. Celou cestu tam a zpět jsem už odřídil a vše zase bylo v pořádku.
Se studenty jsme v neděli navštívili itibský katolický kostel. Místní měli z naší návštěvy velikou radost a na kostelních zpěvech i tancích si dali hodně záležet.
Při této cestě se zde na ambulanci setkáváme hlavně s malárií, dětskými bronchitidami, občas k nám přivezou někoho s onemocněním AIDS. Měli jsme i několik potvrzených onemocnění TBC, u jednoho případu jsme předběžně diagnostikovali tuberkulózu kostí. Tohoto a i ostatní TBC pozitivní pacienty jsme převáželi do vzdálené nemocnice. Měli jsme i řadu čerstvých úrazů. Jako vždy popáleniny, některé čerstvé, jiné staré a zanedbané. Řezné rány na zašití, ale i rozpadlé, které nikdy nebyly ošetřeny. Přivezli k nám i jedenáctiletou holčičku, pod kterou se zlomila větev, když lezla po stromě a tříslem se nabodla na další větev pod sebou. Ta ji propíchla kůži a asi na 20cm zajela pod kůži břicha. Dívenku jsme žilně zajistili, napojili infůzi, provedli základní ošetření a stabilizaci stavu a i s kusem větve pod kůží převáželi na rychlo do nemocnice. V našich podmínkách jsme si nemohli dovolit plné odstranění dřeva. V případě, že by byla poškozená tepna a nebo velká žíla, mohli bychom stav spíše zkomplikovat. Do nemocnice jsme přijeli na urgentní příjem, kde se nejprve asi půl hodiny čekalo na lékaře. Opět přišla dáma v kostýmku s kabelkou a pomalu jsme ani nevěděli, zda je to lékařka, a nebo nějaká pocestná. Nicméně po chvíli sepisování papírů a různých účtů jsme zraněnou odváželi o patro výš, na lůžkovou část. Mylně jsme se domnívali, že půjde hned na operační sál. Uložili ji na postel a prozatím vše. My jsme odjížděli zpět do Itiba. Druhý den jsme se od příbuzného, který dívku do nemocnice doprovázel, dozvěděli, že šla na sál až po jedenácti hodinách čekání s klackem v břiše. Dost děsivé, ale asi se nikomu nechtělo večer operovat. Nakonec jsme dívku převezli k nám a zde ji doléčujeme sami. Clona antibiotik a obdenní převazy rány mají úspěch. Nerozvinula se žádná infekce a dívka sama dochází z domu na ošetření. Taky jsme měli malého chlapce, který si strčil ruku do stroje na šrotování kukuřičných zrn. Jeden prst visel na kůži ve změti rozdrcených kostí, další měl přeřezané a obnažené šlachy a na ostatních bylo mnoho řezných ran. Chlapec navíc byl ještě hluchoněmý. Zase jsme provedli ošetření, zajištění žíly, infůzi a stabilizaci stavu a vyjeli jsme do nemocnice v možná bláhovém přesvědčení, že tam mohou udělat více, než jen amputaci těžce poraněného prstu. Zatím jsme se nedozvěděli, jak vše dopadlo.
Celý areál zdravotnického zařízení je stále pěkně udržovaný, Onkoba si dává záležet. Některé květiny krásně kvetou, u brány rozkvetl i strom, který na první pohled vypadá jako by byl suchý – Zarděnice habešská. Na koncích větviček má rudé chocholky kvítků. Trochu mám deštěm opršely stříšky na lavičkami, které jsme měli z rákosu a tak jsme je nechali vyměnit za tradiční, travní střešní krytinu. Příště pošlu fotky, myslím, že se to povedlo J.
Tak to je zatím vše, co mě nyní napadá. Jistě bylo mnoho dalších věcí a událostí, které by stály za popsání, ale to bych Vám musel napsat o pět stránek víc. Už i toto je více než dost.
S velkým pozdravem z Itiba, Lenka, Bára,Jarda, Michal a Aleš
9. 9. 2008 Druhá zpráva z Itiba
Dobrý den, moc zdravím z posledního dne v Keni. Tak jsem se konečně dostal k tomu, abych v krátkosti popsal posledních pár dnů strávených se studenty v našem Itibu a jeho okolí.
Všichni jsou zdraví, až na občasné střevní problémy spojené u některých s mírným úbytkem váhy (že bychom pořádali do Itiba hubnoucí kůry…?). I moje problémy s agresivním zaléčením malárie pominuly. Dívenka, která měla píchnutou větev do břicha je v dobrém stavu, ob jeden den k nám dochází na převazy. Lenka, lékařka, ve spolupráci s ostatními studenty poctivě dělá převazy a drobné vystříhávání okolí rány, kde došlo k malé nekróze kůže. Vše se ale pomalu zlepšuje a kanál po vynětí klacku se už neplní žádnou tekutinou a ani sekretem. Z vývoje máme všichni velkou radost.
Několik dnů předem jsme si naplánovali, že společně pojedeme na výlet. Snažíme se, aby stáž nebyla jen o neustálé práci ve zdravotnickém zařízení, ale také, aby studenti poznali něco málo z krás této země. Takže jsme určili cíl, který je od nás vzdálený 110 km – Masai Maru. Všichni se moc těšili a dokonce i ranní vstávání bylo bez problémů J. Nabalili jsme nějaké potraviny, vodu a vyrazili. Cesta z Itiba do srdce národní rezervace je možná z několika směrů. My jsme zvolili na cestu tam, tu jednodušší, přes město Kisii a pak odbočkou několik hodin po prašné polňačce. Naštěstí nepršelo a cesta byla suchá. Projížděli jsme nádhernou krajinou, nejprve otevřenými pláněmi s osázenými políčky a hliněnými chýšemi. Říkali jsme si, že okolní krajina vypadá, jako bychom se vrátili o sto let zpět v čase. Pak bujný porost pomalu prašnou cestu obklopoval a my jsme se ocitali v úzkém, zeleném koridoru narůstající divočiny. Přejížděli jsme staré a polorozpadlé mostky přes malé potůčky, v nichž místní ženy praly prádlo a o kousek dál se napájelo stádo krav. Několikrát jsme museli zastavit a počkat, až malý černý pasáček převede krávy přes cestu. Je s podivem, že třeba šestileté dítě má na starost 20-50 kusů dospělého dobytka. V Masai Mara jsme měli vytipovaný kemp, který provozuje americká rodina. Umístěný je na náhorní planině, bez oplození a spí se ve velkých textilních stanech. Cena za ubytování je bezkonkurenčně nejlevnější. Tam jsme dorazili krátce po 15 hodině. Naštěstí nebylo plno a tak jsme se v rychlosti ubytovali a po krátké prohlídce jsme už vyráželi zhruba 3km k bráně Olololo. Zde se zaplatí vstup a můžete vstoupit do rezervace. My jsme chtěli dojet do hotelu Serena, který je vzdálený od brány nějakých 30km, tedy asi půl hodiny cesty. Trochu trvalo, než jsme přesvědčili místní rangery, že nemáme v úmyslu projíždět rezervací za zvířaty, ale jde nám jen o jídlo a pití v Sereně. Nakonec nás bez placení pustili s tím, že zpět na bráně musíme být nejpozději v 18.30 h, kdy se uzavírá. Z důvodu bezpečnosti už musí být všechna auta v hotelích a je zakázán pohyb uvnitř rezervace. V pohodě jsme dojeli do hotelu a objednali si jednoduchý toast a něco k pití. Studenti se kochali vyhlídkou na pláně Masai Mara, fotili a natáčeli na video. Čekání na jídlo nám notně trvalo a tak jsme několikrát upomínali procházející obsluhu. Pak už jsme měli pocit, že svoji trasu změnili tak, aby nemuseli okolo nás. Jídlo přinesli ve čtvrt na sedm. A to se ještě spustil obrovský liják, který zcela zastřel doposud jasnou oblohu. Tak jsme vyrazili na zpáteční cestu k bráně. Na hliněné cestě, kde byly kameny, se auto drželo dobře. Jen jsme slyšeli, jak se bahno nabaluje na pneumatiky a zase odlétá. Jenže…kameny po chvíli skončily a zůstalo jen neskutečně kluzké a rozbředlé bahno. Naše auto, se spec.pneumatikami do buše, jak je místní nazývají, si neumělo poradit s mazlanou hmotou. Okamžitě se vzorek zalepil a v kaši jsme klouzali ze strany na stranu. Nakonec jsme jeli jen na zařazený první rychlostní stupeň stylem…metr vpřed, půl metru vzad. Občas jsme sklouzli do mělkého příkopu a pak se dalších několik minut snažili z toho dostat. Všude okolo byla tma jako v ranci a my po metru popojížděli k bráně. Největší nebezpečí, které by nás mohlo potkat, je stádo slonů na cestě. Naštěstí jsme žádné nepotkali. K bráně jsme dorazili po 22 hodině a vyděšený ranger se divil, kde jsme se tak pozdě vyloupli. Když jsme mu vysvětlili, že jsme neustále zapadali a on viděl bahno až na střeše auta, více se neptal. Domluvili jsme si s ním, že ráno chceme do auta průvodce a odjeli jsme do kempu. V noci jsme slyšeli, jak se stádo zeber pase přímo mezi stany. Úžasná romantika J. Ráno jsme vyrazili po snídani k bráně, kde na nás čekal ozbrojený ranger, náš průvodce. Pak jsme společně vyrazili v ústrety africkému dobrodružství a nespoutané divočině. Projížděli jsme prašnými cestami, pak i mimo. Auto si pomalu kosilo cestu ve vysoké trávě a okolo poletovalo množství pestrobarevných ptáků, přiživujících se na vyplašených broucích a mouchách. Viděli jsme ležící lvi, od kterých jsme byli tak na 3 metry, krásné jeřáby s chocholkou na hlavě,hyeny, šakali, množství buvolů a pakoňů, krásné žirafy. Pak jsme úplně náhodou narazili na smečku lvů, která ulovila antilopu a pochutnávala si na ni. Jako netrpělivé obecenstvo okolo tohoto přírodního divadla byla desítka hladových supů, čekajících na sebemenší nepozornost lva, aby se přiživili.
Při projíždění okolím řeky Mara a na jejích březích jsme viděli spoustu hrochů a také krokodýlů. Následný den ráno jsme už vyrazili zpět do Itiba, kam jsme přijeli okolo 8 večerní.
Vyndávali jsme věci z auta a během půl hodiny nás volají na ambulanci, že je tam úraz. Dítě si strčilo ruku do zařízení na šrotování kukuřičných zrn. Pohled na ruku byl žalostný. Jeden prst visel na kůži a jinak z něj byla změť rozdrcených kostí, šlach a masa. Další byl zlomený a jeho kůže byla mnohonásobně poraněná. Ostatní prsty měly řezné rány. Naše možnosti byly malé. My bychom mohli udělat ošetření, jeden prst amputovat celý a další pozašívat. Tak jsme se rozhodli, že chlapce raději převezeme do nemocnice, v naději, že by mu mohli prst zachránit. No, asi v bláhové naději… V nemocnici jsme více než půl hodiny čekali na lékaře a pak jsme chlapce doprovodili na lůžkovou část, kde ho přeložili na postel. Tím vše tento den skončilo a my jsme se vraceli zpět. O dalším osudu chlapce už nemáme zprávy.
Další, z několika zajímavých případů, které jsme měli, byl mladý muž, který byl posekaný mačetou z důvodu „záletů“ za vdanou ženou. Manžel se to dozvěděl a tak vše řešil posekáním záletníka. Cílem prý bylo zabití, ale muž se ubránil. Přišel na ambulanci s podvázaným předloktím, na kterém měl rozšklebenou ránu, další zásek měl na kůži hrudní kosti s rozseknutou okosticí a pak na bérci nohy. Sezvali jsme studenty a jali se ošetřovat. Každý měl rozdělené úkoly a doktorka Lenka, hlavní ošetřující tohoto případu, umrtvovala, revidovala ránu a šila. Nakonec po 2 hodinách práce, podvázání tří krvácejících cév a mnoha stehů byl pacient ošetřen. Pro jistotu jsme ho uložili na postel a několikrát kontrolovali jeho stav. Ráno šel domů.
Práce studentů na ambulanci nespočívala jen v ošetřování čerstvých zranění a převazů, ale také se účastnili hromadných očkování, kdy se v jeden den naočkuje několik desítek dětí. Ve spolupráci s místními, zkušenými zdravotníky, vyšetřovali těhotné, kontrolovali stav a vývoj plodu. Dále pak navrhovali léčbu u mnoha nemocí, na základě jejich vyšetření. Kontrolovali stav pacientů při léčbě malárie, nemocných s HIV/AIDS a dětí s těžkými bronchitidami, které u nás ležely. Převáželi jsme společně několik pacientů do nemocnice. Také malého chlapce, který z výšky spadl na železa a vyrazil si horní zuby a dolní si vpáčil do úst. Měli jsme podezření na zlomeninu čelisti, což se bez RTG vyšetření nedalo vyloučit.
Po pěti týdnech strávených v Itibu a na cestách, tato mise končí. Studenti koupili všem, z našich místních pracovníků, nějaké dárky na rozloučenou. Elizabeth dostala sadu pěkných hrníčků s podšálky na kávu, Joseph kravatu, Job-laborant zase kšandy, denní hlídač Onkoba dostal tričko a noční hlídač Sabron klobouk. Uklízečka Melen dostala krabičku čokoládových bonbónů. Všichni měli velikou radost z dárků. a dlouze se s námi před odjezdem loučili.
Přesunuli jsme se do Nairobi, kde po dvou dnech, v pět ráno tato mise skončila. Studenti odletěli domů. Já odlétám za dva dny.
Bára, Lenka, Jarda, Michal a Aleš
