termín: 30.10.2006 - 18.11.2006
účastník cesty: Bárta Aleš
Na krátkou, 17ti denní monitorovací a kontrolní cestu projektu ADRA ČR do zdravotnického zařízení v Itibu, odlétá v pondělí 30.10. Aleš Bárta. Součástí cesty je dovoz zdravotnického materiálu, léků a plyš.hraček pro dětské sirotky, darovaných ve sbírkách po celé České republice. V Nairobi se budou podepisovat na Velvyslanectví ČR doklady, týkající se dotace MZV ČR na rekonstrukci budovy porodnice, která by měla začít na konci měsíce ledna 2007.
V průběhu této monitovací cesty navštíví naše zdravotnické zařízení senátor ing.Tomáš Jirsa ze zahraničního výboru, ředitelka odboru pro Evropskou Unii a mezinárodní vztahy PhDr.Jana Hendrichová, poradkyně náměstka Zídka, paní J.Kratošková a Blanka Medková, vedoucí informačně-rozvojových projektů za Člověk v tísni - spol.při ČT, o.p.s. Tato studijně pracovní cesta do Keni se koná v rámci projektu "Zvyšování povědomí pracovníků státní správy o problematice mezinárodní rozvojové spolupráce", jehož gestorem je MZV ČR. Jejím cílem je seznámit účastníky z řad státní správy s rozvojovými projekty různého zaměření prostřednictvím setkání s místními a zahraničními realizátory projektů a především formou návštěv samostaných projektů. (zdroj Člověk v tísni).
Během naší cesty budeme dělat přípravu pro následnou rekonstrukci budovy porodnice a současně poskytovat zdravotnickou péči.
Krátké zprávičky z této cesty:
1.11.2006 / zpravy z Keni Ahoj vsem, tak jsem konecne vcera okolo 23.30h dorazil do Nairobi. Cesta byla docela dobra, v Brusselu jsem musel cekat od 21.30 hod do 10 hod druheho dne na dalsi spoj, pokracujici do Rwandy a pak Nairobi. Je to dlouha doba, ale prosel jsem nekolikrat vsechny obchody v Duty Free [mimochodem jsou vetsinou na jedno brdo] a pak jsem chvili usnul na lavicce jako bezdomovec na nadrazi, tedy snad kulturneji, v sede. Lety byly fajn, trochu to hazelo pres Etiopii, ale jinak dobry. Ach jo, jak ja nenavidim letani... a tak si to ted na stara kolena uzivam dosyta.
Na letisti v Nairobi jsem nasel vsechna zavazadla, krabice s leky a plysaky, nic se nikde nepotratilo. Pres vstupni kontroly to bylo take dobre, akorat na jedne se ptali, co v krabicich je a pak si precetli pruvodni dopis o projektu a pustili me. Docela jsem se obaval, zda na me budou cekat nasi z Itiba, ale byli tam, ridic, ucetni z Itiba a Nicolus, syn sefa zdravot. zarizeni. Dobry pocit, videt zname tvare. Pak jsme odjeli do predem rezerv. ADRA hotelu, kde jsem se ubytoval. A predstavte si - vsechny zamky v celem hotelu byly u pokoju vymeneny za bezpecnostni, takove, jake snad nemame ani doma. Tak to je asi reakce na nase nedavne vykradeni pokoje, alespon tedy k necemu to bylo.
Rano jsem domluvil schuzku na Velv.CR v 9 hod., samozrejme jsem nestihal, musel jsem dobit telefon a jeste nejake dalsi veci zaridit. Prijeli jsme tam po 10 hod, ale nic se nedelo, protoze Velvyslanec musel brzo rano odjet pryc, tak jsem jen predal Consulovi Drozdkovi plnou moc a dalsi papiry, on mi vytiskl podklady na precteni a opet se tam vracim na 15.30 hod. Vypada to, ze do Itiba pojedeme az zitra rano , aby se nejelo na noc. Hold mala komplikace.
V Nairobi stale prsi uz od vcera, obdobi destu se nezapre, ale neni zima, je okolo 20 st. Vsude kvetou neskutecne nadherne stromy syte fialovymi velkymi kvety, takze tvori obrovske fialove koule bez listu. Nadhera. Pri silnicich v prikopech zase kvetou az dvoumetrove durmany, videl jsem i mezi odpadky strelicii. Nad silnici ve smeru na Mombasu zase poletuji a posedavaji po stromech velka hejna capu marabu. Tak to je v rychlosti alespon prvnich nekolik dojmu a zazitku , dalsi snad budou nasledovat.
6.11.2006 / zprávy z Keni Dnes jsem byl od rána na ambulanci, pak přivezli starší ženu s AIDS, která měla leze po těle. Zavezl jsem ji do nemocnice v Nyamire. Tam jsem na příjmu potkal známého doktora, který byl u nás, když probíhalo hromadné očkování dětí z naší oblasti. Měl radost, že jsem se vrátil a že jsme se sešli. Navrhl mi, že mě provede po nemocnici. Nepřipadalo v úvahu, abych to odmítl. Opravdu zážitek! Jestli jsem nechytil nic doposud, tak teď bych musel být hodně odolný. Poměrně velká nemocnice, místy bez střechy, sem tam se něco opravuje a cihly padají mezi chodící pacienty a jejich doprovod. Všude jsou mříže, sestry na příjmových recepcích jsou jako v kleci, lékárna i čekárny mají také mříže. Připadal jsem si spíše jako ve věznici. Před nemocnicí byla auta z Japonska označená nápisy na podporu programu AIDS, CDC [ ústav pro kontrolu chorob - ti většinou z Evropy vyrážejí do míst, kde je výskyt epidemie] a ještě další zahraniční společnosti, které tam mají své humanitární programy v oblasti zdravotnictví. Byl jsem na příjmu pacientů, v čekárně někteří seděli na lavicích, několik lidí bylo snad i v bezvědomí na zemi, občas z někoho něco teklo. Doktor má k dispozici tlakoměr a fonendoskop, to je vše. Pokud zjistí, že pacient potřebuje léky, napíše mu je na kus papíru. Léky dostane až po zaplacení, bez ohledu na to, v jakém je stavu. Přístroje mají jako u nás před mnoha a mnoha lety. Po stranách několika otevřených místností staré postele s propadlými matracemi, všude v nich plno hadrů a na tom leží nemocní. Někdo má cévku, sběrný sáček je pohozený na zemi v uličce. Infuze visí na drátech, natažených napříč pokoji. Občas je někdo se zlomeninou nohy a zavěšený na extenzi. Místo závaží je cihla omotaná drátem. V dalším oddělení bylo několik lidí velmi vyhublých, s chorobou AIDS, jenom ležících. Ti čekají na svoji smrt. Pak malá budova stojící bokem - márnice, tam jsme tedy nešli. Další část byla porodnice, kde na roztrhaných a proležených postelích čekalo několik budoucích matek na porod a vedle zase byly matky čerstvě se svými dětmi zabalenými v hadrech.Dnes jsem začal měřit budovu porodnice a budu vypočítávat materiál na její rekonstrukci. Ještě musím do místní lékárny nakoupit infuze, které jsme vypotřebovali před třemi dny. To na kolečku přivezla rodina mladou dívku, s gynekologickým krvácením. Do toho přišla žena k porodu a dusící se dítě. Nakonec se vše do čtyř ráno zvládlo a narodil se krásny kluk (mám ho vyfoceného na nových vahách od společnosti ETA Hlinsko, které nám věnovali). Krvácející dívka měla potrat ( ve svých necelých 15ti letech!!!).Opět peníze dárců pomohly k přímé záchraně života, protože nebýt nakoupených infuzí, dívka by s největší pravděpodobností asi zemřela na vykrváceni.
10.11.2006 / zprávy z Keni Připravoval jsem se na návštěvu z ČR. Předem se nakoupilo trochu potravin na uvítání a taky 2 kuřata na upečení s bramborami. S Blankou, z Člověka v tísni, jsme se předem domluvili, že je vyzvednu v Kerichu, v Tea hotelu, kde byli ubytováni a pak společně 2 auty pojedeme k nám do Itiba, protože nalézt správnou cestu k nám je docela složité ve spleti polňaček. Budíka jsem měl na 7 hodin, ale probudil jsem se ještě před tím, abych zkontroloval stav ambulance po noční práci, kterou tam místní personál měl. Naštěstí vše bylo v pořádku a pak jsem se pomalu chystal do Kericha. V 9 jsem se vydal na cestu. Ale co náhoda nechtěla, po pár km na kamenité cestě jsem prorazil kolo, naštěstí utíkalo pomaleji, že jsem tak tak dojel do nejbližší vesnice Ikonge, kde mi ho vyměnili za rezervu. Skvělí lidé, při čaji jsme probrali jejich cestu, co viděli, co ještě mají navštívit atd. Pak se zajímali o práci Adry. Pak jsme vyjeli k nám. Cestou jsme měli malou zastávku, kdy při silnici byl kravský trh. Takže jsme samozřejmě zastavili a šli se podívat. V tu chvíli obchodování s kravami přestalo a všichni se zajímali o naše 3 ženy, které byly ve výpravě. Docela sranda. Pak se opět jelo ve směru na Itibo. Tam už čekali místní úředníci. Docela početná skupina, asi 15ti lidí, v kravatách a oblecích. Po příjezdu následovalo uvítání. Pak následovala prohlídka zrekonstruované ambulance, studny, personálního domku, i domku s WC. Postupně jsme prošli celý pozemek zdravotnického zařízení a přešli do rozestavěné porodnice. Tam jsem jim řekl naše představy o plánované dostavbě, rozmístění jednotlivých místností a venku ještě dlouhodobější plány na výstavbu nové budovy pro ležící pacienty. Potom jsme se všichni přesunuli na terasu domku pro personál, kde bylo malé pohoštění v africkém stylu. Při tom se probíral projekt. Všichni návštěvníci získávali postupně účelné informace o tom, jak velký přínos tento vstup Adry do jejich oblasti má. Pak se podával opožděný oběd, pečená kuřata na másle s bramborem a restovanou zeleninou, aby měli také nějaké české jídlo.Následovala procházka po okolí. Původně jsme chtěli chodit sami, v 5ti lidech. Ale z brány nás už šlo 15 a postupně se koule nabalovala o děti a další pocestné, takže to vypadalo, jako když právě přijel plný autobus lidí a všichni se v chumlu někam přemisťují. Zavedl jsem všechny do dílny kde se na šlapacím stroji šijí oděvy pro většinu lidí z Itiba, pak jsme navštívili malou mlýnici, kde se dělá mouka na místní pokrm ugali. Poté jsme pokračovali podívat se na Advent. Kostel. Na žádost senátora místní žena s dětmi zazpívala několik písniček, moc pěkné. Senátor tam předal místnímu pastorovi jako příspěvek na novou střechu 50 USD. Za to sklidil potlesk. Pak jsme šli do nedalekého kostela. Poté jsme se vrátili opět na terasu. Senátor a ostatní z výpravy pochválili výsledek práce a několikrát opakovali jak skvěle ADRA reprezentuje ČR. Poté jsme nasedli do aut a odvezli jsem je do Sotiku na nádherné čajovníkové plantáže, kde si pohovořili s místními sběrači. jeli jsme zpět. Na asfaltovém rozcestí jsme se rozloučili. Senátor ještě dodal, že to byl jejich nejlepší den v cestě po Keni, což docela potěšilo.Dnes jsme byl od rána opět na ambulanci, chodili zranění na převazy z předchozích dní. Také se přišel ukázat chlapec, kterého k nám před 2 měsíci přivezli na kolečku, když ho v opilosti napadl jeho bratr. Nyní byl už docela v pořádku. Tak to je zhruba tak to nejlepší, co se událo. Ještě jedna dobrá zprávička, potkal jsem paní, která v době našeho tříměsíčního pobytu měla syfilis. Nyní je v pořádku, léky z ČR jí pomohly.
11.11.2006 / zprávy z Keni Moc zdravím. Senátor a všichni byli z Itiba nadšení, myslím, že to udělalo opravdu dobrý dojem. Podařilo se jim udělat program, dost toho viděli a taky přímo poznali ty nejchudší ubožáky, pro které se ambulance rekonstruovala. Ptal se mě na finanční zajištění, tak jsem říkal, že na rekonstrukci porodnice máme krytí z MZV, to věděli od velvyslance Kopřivy, u kterého po příletu byli. Ten prý velmi kladně hovořil o naší práci v Tibu a že je rád, že vše opravdu fungovalo bez komplikací. Také prý říkal že při závěrečné oslavě otevření porodnice plánuje svoji přítomnost. Na závěr své cesty navštívil jeho soukromou rezidenci na čaj, prý o Itibu budou hovořit. Doktorka Hendrichová byla také Itibem nadšená a ptala se na další krytí výstavby nové budovy, mobil,zdravotního týmu atd. Říkal jsem, žen na to peníze nejsou. Pak také se dost dlouze a vážně hovořilo o možnosti využití tohoto zařízení pro školení mladších lékařů. Tento nápad se jim moc líbil.
13.11.2006 / zprávy z Keni
Ještě se vrátím k neděli. Ještě se vrátím k neděli. Šel jsem na polévku a už z dálky vidím našeho strážného, jak na mě mává. Přivezli totiž na motorce asi 7letého chlapce, který byl špinavý a pořád zvracel. Dost neurčitě to páchlo, spíše jako chemie. Prý snědl nějaké jedovaté rostliny. A tak začal kolotoč s jeho ošetřením. Pak doběhla matka a ukázalo se, že se mé obavy potvrdily, nesnědl rostliny, ale vypil silnou chemickou látku na postřik rostlin. Hned jsme mu zavedli do žaludku sondu a dělali výplach, během několika minut se jeho stav začal zhoršovat. Napadla mě Jiřinka, která by nám mohla pomoci. Napsal jsme sms s názvem látky, a požádal o její pomoc při zjištění antidotum. Obratem, během několika minut jsem už věděl antidotum,ale toto jsme nikde neměli. Stav dítěte se rychle zhoršoval, přestával reagovat na podněty a už mu spontánně vytékaly sliny z úst. Dostal rychle do žíly kortikoidy a domlouvala se s rodiči nutná přeprava do nemocnice, která je vzdálená přes 50km. Tak jsme dítě, téměř už v bezvědomí naložili do auta. Otec držel infuzi a pádil jsem s ním do nemocnice. Tam to byl můj jeden velký šok. Příjem - místnost, kde bylo roztrhané lehátko, stůl, jedna židle, to bylo vše. Tam seděla ve fialovém kostýmku dámička, která byla snad lékařka. Dítě otec musel nést v náručí. Doktorka, aniž vstala od stolu a podívala se na dítě, se nejprve zeptala, jestli mají peníze. Na dítě se ani nepodívala, vypsala tiskopis, kde napsala léky, které by dítě mělo dostat. Dala ho otci, ať si to dojde koupit do místní lékárny a pak ať se vrátí zpět. Tak asi 15 minut se nedělo nic, ona stále seděla a jen se po nás dívala. Když přišel otec, opět vzal dítě, napojené na naši infuzi do náruče a s mužem v holinkách jsme ho přenášeli do místnosti, která měla sloužit pro akutní případy. Další šok! V místnosti, kde bylo na sebe namačkáno 8 neskutečně rezatých postelí, některé měly uhnilé nohy a podepřené dřevem. U každé postele byl noční stolek, který byl rovněž rezavý, tentokrát kompletně a ještě na něm byl nános všeho možného. Na stěnách byly krvavé čmouhy a stříkance, všude byla cítit stolice a moč. Všechny postele byly obsazené, lidé leželi na hadrech. Neskutečný hnus. Na jedné posteli byla žena s rozraženou hlavou, napojená na infuzi, ale hlava nebyla ošetřená, takže stále krvácela do hadru na posteli a nikdo si jí nevšímal. Na další zase byla mladá dívka v bezvědomí s křečemi, kterou drželo několik lidí z rodiny a nad ní brečela matka. Naše dítě se dostalo na postel už v hlubokém bezvědomí, napojené stále na naši infuzi. Pak se tam objevil muž v civilu, v zimní bundě s nasazenou kapucí a začal se o dítě zajímat. Na moji otázku, zda je lékař, říkal že resident. Dal dítěti námi doporučené antidotum - po více něž hodině našeho příjezdu. Po chvíli dokapala infuze, nikdo ji nepřišel vyměnit, dítě nemělo žádnou péči. Po výměně infuze za novou jsem se rozloučil s rodiči a odjel zpět do Itiba s velmi smíšenými pocity o místní zdravotní péči. Není divu, že si místní tak strašně moc váží rekonstrukce a vybavení naší ambulance, když pak jsou v nemocnici odkázáni na toto!!!.Ještě nemáme zprávy, zda dítě přežilo, ale byl by spíše zázrak, kdyby ano.
16.11.2006 / zprávy z Keni Tak zas nějaké nové zprávičky z divoké, někdy až předivoké Afriky.Včera jsme měli opět plnou ambulanci lidi, už od časného rána. Počet nemocných, kteří ji navštěvují utěšeně roste, k radosti místních úředníků, ale ne moc místního personálu, protože musejí více pracovat, na což nejsou moc zvyklí. Ale na druhou stanu, musím jim nechat, že se snaží. Sestra musí pracovat přes den, ale pak i v noci, když je úraz, nemocné dítě nebo porod. Občas ráno chodí jako mátoha, ale pak se z toho nějak dostane. Dělali jsme převazy předchozích ošetření, bylo několik nových úrazů a docela to šlo. K večeru se ambulance pěkně zaplnila. Měli jsme dětskou zlomeninu pažní kosti, ale bez RTG. vyšetření se nedalo moc dělat.Otec říkal, že do nemocnice půjdou až následující den na vyšetření. Hm, opět Afrika.Pak okolo 18 večer přivezli mladou ženu na kolečkách na hnůj, velmi silně krvácela - gynekologicky. Tak začal trošku kolotoč, napíchnutí flex., infuze, tlak, neustálá výměna podložek od krve, pak ji spadl tlak na 150/40, a tak další napíchnutí infuze. Chtěli jsme ji odvé zt do nemocnice v Kerichu - asi 50km, ale neměli jsme souhlas manžela a tak se čekalo. Dostal jsem ponaučení, že o tom rozhoduje manžel a ten ještě nedorazil, proto se musí počkat. Tak jsme čekali a čekali, z ženy jsme vytvořili s nadsázkou takový průtokový ohřívač, protože jednou stranou jsme do lili, dole to vytékalo. Až po 3 hodinách se podařilo krvácení zastavit a stabilizovat stav. Pak dorazilo asi 7 lidi, mezi nimi i manžel. Elizabeta mu vysvětlila stav a taky viděl tu spoustu krve po zemi, na lehátku a všude okolo. Tak tedy nenadšeně souhlasil, protože za ošetření v nemocnici jsou velké výdaje. Tak jsme vše připravili na cestu, do transp. koše dali infuze, prostěradla, léky, zdravotnické potřeby a injekce, vše co by nás mohlo cestou potkat. Pacientku přenášeli na prostěradle na zadní sedadlo našeho auta, a teď se tam začalo hrnout všech 7 lidi. Tak jsem velmi důrazně všechny usměrnil, že nejsme taxi, ani matatu - místní mikrobusová doprava - a že pojedou s pacientkou pouze 2 lidé. No, nakonec tedy byli tři, ale i tak to byl úspěch, protože jejich zvyklostí je, kdyby jich bylo třeba 10, tak se tam všichni natlačí a snad vlezou i na střechu. A vyjeli jsme, Cesta z Itiba na hlavní silnici byla neskutečně rozmoklá a tvoři ji pouze mazlavé bláto. Auto sjíždělo z kopců na jedničku a ještě se klouzalo smykem. Tak jsem musel jet na redukci, tedy všechny 4x4 kola. Během cesty jsme museli 2x stavět a přepichovat v terénu infuzi, protože velmi nízkým tlakem ženě praskaly žíly. Ale dorazili jsme v pořádku do nemocnice. Hm. opět otřesné, ambulance porod.gynek. odd. Doktorka na chodbě plné lidí pacientku vyšetřila jenom prohmatáním břicha a poslala nás na oddělení. Což je něco jako velký kravín, betónovými, metrovými zídkami oddělené - jako pokoje, na kterých je po 10 postelích namačkaných na sobě. Neskutečný zápach, něco jako na patologii, tak přesně když vejdete do místnosti , zvedá se vám žaludek a pak to rozdýcháte a zvyknete si. Neskutečná špína, na postelích byly ženy po dvou, někde jsem viděl i tři, několik lidí bylo i na zemi v uličce mezi postelemi. Na natažených drátech přes pokoje pověšen infuze, někde byl nf. stojan, který stal silou vůle, protože mu na jedné straně chyběly kolečka. Prostě hrůza. Naši pacientku položili na malou vyšetřovnu, která se nejprve musela trochu uklidit. Na lehátku bylo krví přischlé prostěradlo, na zemi poházené velké krvavé tampóny a stříkačky. Hm, pak se divíme, proč je všude tolik AIDS, když jsou místní doslova PRASATA, to není o ničem jiném, jen o udržení pořádku a čistoty. I když nemají prostředky a léky,, mohli by mít alespoň pořádek. Ženě se odebrala krev, dostala další infuzi a pak po stanoveni krevní skupiny krev.
No a my jsme pomalu odjížděli zpět do Itiba. Ještě jsem stihl udělat potajmu několik fotek telefonem, tak uvidíme, jestli z toho něco bude, abych mohl ukázat na fotce místní poměry v nemocnici. Zpět jsme přijeli v 1.30 h. ráno. No a v 10 h. jsme měli velkou návštěvu z organizace CDC - COZ je mezinárodní organizace pro kontrolu chorob.Dozvěděli se o Itibu a tak se přijeli podívat. Po prohlídce ambulance byli všichni, včetně řidiče nadšení. Ještě jsme u čaje a kafé popovídali - tedy v mezích mých možností - o projektu a dalších plánech v Itibu. Nechali nám tam ananas, a nakonec jsme udělali několik fotek pro zdokumentování. Prý se o aktivitách Adry ČR budou zmiňovat výše, projekt se jim velmi líbil.Tak to je z událostí a komentářů ze světa zatím vše, zítra ve 13 hod se budeme chystat do Nairobi, tam asi přijedeme okolo 7 hodiny, mám domluvenou schůzky s prim. Dr. Jarolimkem, který zde v Keni bude pracovat na ostrově Russinga, ve Viktor.jezeře.
17.11.2006 / zprávy z Keni Ráno mám schůzku s Velvyslancem, povím mu závěrečné informace o cestě a o dalším příjezdu, vezmu si šek na peníze, který mám u nich uschovaný a v 19 hodin musím být na letišti. A vracím se domůůůůů.
19.11.2006 / zprávy z domova Na letišti v Nairobi odbavení proběhlo bez problémů. Ještě před odletem, letušky důkladně vystříkaly spreji proti hmyzu celé letadlo,aby se zamezilo zavlečení malárie do Evropy. Letadlo odstartovalo přesně na čas směrem do Ugandy, kde bylo mezipřistání a provádělo se uklízení paluby po vystoupení několika cestujících. Nastoupila četa místních mužů s vysavači a sbírali poházené papíry a noviny. Potom palubní personál kontroloval z bezpečnostních důvodů všechna zbývající zavazadla, zda patří cestujícím, kteří na palubě zůstali k dalšímu pokračování cesty. Po následném nastoupení několika nových cestujících k letu se letadlo opět vzneslo k oblakům. Do Brusselu jsme přiletěli s mírným zpožděním následný den v 6 hodin ráno. Po třech hodinách jsme opět pokračovali k přepážce na odbavení k letu do Prahy. Tam panují podstatně přísnější bezpečnostní předpisy, takže všichni musí vyzout i boty, které projiždějí rentgenovou kontrolou také, jako zavazadla. Odstartovali jsme s hodinovým zpožděním pro nepříznivé podmínky silného větru na letišti v Praze. Táááááááák a jsme doma....
