Cesta únor - březen 2013

1.3.2013

Dobrý den z Itiba. Opět Vás zdravíme z horké Afriky. Bezpečnostní situace se nemění, je klid. Náš pracovní den se odvíjel v relativně klidném rytmu, což ale neznamená, že by nebyli pacienti. Čekárna se plní od brzkého rána až do pozdního odpoledne. Myslím si, že nyní trháme rekordy v návštěvnosti. Když se v čekárně příchozích zeptáte, kdo jde na ambulanci, zvednou se třeba dvě,tři ruce. Ale když se zeptáte, kdo jde k „Daktari Wa Macho“ , tedy k očnímu lékaři, zvedá se jich celý les . Ale vytíženi jsou všichni naši zdravotníci. Zubní má také plno a když je u nich klid, tak vypomáhají očnímu lékaři. Včera večer jsme měli další náš „ostrý“ výjezd. Přivezli na jedné motorce mladou ženu, těhotnou a v termínu porodu s tím, že začaly bolesti a začíná porod. Rodička se odvedla na porodní sál, kde se jí ujala Hanka s Janou. Na druhé motorce zase byla další pacientka, starší žena, která údajně spadla a poranila se v oblasti levé klíční kosti. Tu jsme si zase nechali my a dopravili ji na chirurgický sálek. Při vyšetření jsme jednak zjistili, že je žena trochu „pod parou“ a pak, že její verze poranění při pádu je trochu lživá. Byla poraněna mačetou a ještě k sečné ráně v oblasti klíčku měla i zlomeninu této kosti. Připravili jsme si sterilní stolek na revizi a ošetření rány a jali se pracovat. Po pár minutách přišel náš Joseph, že máme emergency a musíme do nemocnice v Nyamira. Rodička, kterou vyšetřovali na porodnici, měla mrtvé dítě v břiše a porod neprobíhal tak, jak měl. Stav pro ni byl hodně vážný. Přerušili jsme výkon na zraněné ženě a začali organizovat převoz. Jirka, náš oční lékař, převzal revizi a šití zraněné a my jsme odjížděli do nemocnice. Anestezioložka Jana si ještě cestou zajistila „pro sichr“ druhou žílu pro případné podávání léků v případě komplikací a pomalu jsme zdolávali 7 km polňačky, než jsme se dostali na asfaltovou silnici. V průběhu cesty měla mladá žena poměrně velké bolesti a tak jsme uháněli, abychom nemuseli ještě někde rodit na silnici s velikým rizikem ohrožení jejího života. Naštěstí jsme dojeli v pořádku do nemocnice. Přístup místních sester na porodním oddělení zaskočil naše zdravotníky, ale Afrika je Afrika a tak jsme raději odjížděli zpět do Itiba. Jirka mezitím se zbývajícími kolegy ošetřil zraněnou ženu, podvázal drobné krvácení a skvěle pozašíval ránu. Nakonec ji hospitalizovali, aby ještě někdo nekonal svůj záměr, ženu asi zabít. Než jsme vše poklidili , jak auto, tak ambulanci, bylo hodně přes jednu hodinu ranní a tak jsme unaveni šli spát. Ráno nás čekají další pacienti. Dnešní páteční den se nesl v duchu očních operačních výkonů. Odstraňovali se drobné nárůstky. Fotky z výkonu uvidíte . Tak to je v rychlosti krátký popis naší práce. Mějte se pěkně a samozřejmě přidáváme i fotodokumentaci .

5.3.2013

Dobrý den , přátelé. Zdravíme z Itiba. Asi vás zajímá situace, která zde je, protože právě probíhají prezidentské volby.
Sledujeme volby, byly včera. Píší , že je doprovází krvané nepokoje. V Mombase zastřelili asi 16 lidí. V Kisumu podpálili nějaká auta a z Kericha utíkají lidi (Kisii kmen) do Kisii. Jinak o ničem nevíme, je klid. Dnes ráno od nás odjížděli Češi do Nairobi, měli obavy, jak to bude vypadat a před chvílí psali, že je všude klid a nikde žádné problémy nemají. Tak snad to byly jen lokální záležitosti. Sranda na všem je, že zatím vede ve volebním sčítání kandidát, který je v Haagu stíhaný za genocidu z uplynulých voleb. Je z kmene Kikuiu, jako byl Kibaki, současný prezident. Tak to může být průser. Uvidíme. Ale zatím jsme v pohodě a v klidu.

Situaci budeme nadále sledovat :-).

7.3.2013

zpráva od ing.Soni Kolářové - eBrána Pardubice

Zdravím po delší době z rovníkové Afriky. Velký "dojem" na mě udělala návštěva keňské nemocnice Nyamira District Hospital. Vezli jsme tam na urgentní příjem šestnáctiletou dívku, nebo spíš ženu, protože už ve 12 byla matkou. Bohužel ale o holčičku, jediné dítě co měla, před měsícem přišla. Umřela na tetanus. Nejspíš se z toho psychicky zhroutila. Měla podivný stavy, přirovnala bych to k nějaký scéně z Hitchcocova hororu, kdy někoho posedne ďábel. Naštěstí okolí neohrožovala. Potřebovala důkladnější rozbor a nejspíš pomoc psychologa. Večer jsme tedy přichystali sanitku "Žanetku" a ve složení 3 lékaři, chuděra, její manžel a já, jsme se vydali do oblastní nemocnice. Přiznávám, že jsem byla po cestě trochu paranoidní. Hlídala jsem mačetu, která se pro případ nebezpečí vozí na palubní desce Žanetky, aby jí manžel, který seděl na předním sedadle mezi mnou a řidičem Alešem, nevzal a nezačal nás s ní ohrožovat. To mě napadalo proto, že jsme měli podezření, že manžel svou ženu psychicky, ne-li i fyzicky týrá. Její stav byl totiž vždy znatelně horší, když se objevil. Jeho přístup byl hodně apatický a jednu chvíli vypadalo, že už ani nepřijde. Nakonec se objevil asi po 10 hodinách. Jo a taky měl jako vyzvánění telefonu děcký pláč. Ne smích, ale skutečný pláč. Polila nás vždy s Alešem hrůza, když mu někdo během cesty volal. Nicméně skutečná hrůza mě polila, až když jsme dorazili na urgentní příjem. Vystoupili jsme u ostnaté brány, na parkovišti bylo znát mnoho krvavých skvrn. 3 poskoci s puškami nám přichystali nosítka, na který jsme holčinu naložili a pokračovali s ní až do místnosti pro urgentní příjem. Hledám slova, jak to popsat… Byla to snad nejvíc nepříjemná místnost, v který jsem doposud byla. Všude špína, jeden oprýskaný psací stůl, polotma a u stropu jedna rezavá tyč na kapačky. Jinak vůbec nic. Asi po 5 minutách přišla sestra, která se na dívku sotva ze svýho metrovýho odstupu podívala. Naše lékařka ji anglicky vysvětlovala vše, co se nám podařilo za jednu noc a jeden den zjistit. Paní vypadala jako, že jí vážně obtěžujem a rezavá tyč u stropu pro ní byla nejzajímavější objekt v místnosti. Vše odkejvala, nepoložila jedinou otázku a řekla, že můžeme jít.

S opravdu divným a mrazivým pocitem jsem opouštěla onu místnost, když na mě houkl Aleš, ať se jdu rychle a nenápadně na něco podívat. Přes chodbu byl operační sál. Děcka, tak jestli byste přežili příjem na urgentní místnosti a přesunuli vás na operační sál, tak z něho už snad vede cesta jen do márnice. Místnost to byla celkem velká, ale vypadalo to jak stará garáž, kde se neuklízilo už stovky let. Uprostřed bylo lehátko na rezavých tyčích, u stropu jakési pofidérní světlo. Moc mě mrzí, že jsem byla tak v šoku a nevyfotila to. Focení je tam sice přísně zakázaný - chápu proč, ale když se nikdo nedíval, tak jsem na to nedbala. A pak mě Aleš zavedl ještě do lůžkové části. Nevím, koho tam odkládají, jestli živý či mrtvý, každopádně tam ale nikdo neležel. Probudit se tam po operaci, tak si myslim, že jsem v nějakým žaláři za nejhorší zločin světa. Rychle jsem udělala fotku a šourala se ven. Naposled jsem se cestou podívala na dívku, u které stála pořád jen sestra se založenýma rukama, v mysli ji popřála hodně štěstí a s dosud nepoznaným pocitem odešla z Nyamira District Hospital. Cestou domů téměř nikdo z nás nepromluvil. Jen Aleš, který nám připoměl památnou větu jednoho z dřívějších lékařů, kterou pronesl cestou z této nemocnice: "Aleši jeď tak pomalu, ať se nevybouráme, nebo tak rychle, ať to nepřežijem a neodvezou nás tam". Jaký je konec naší dívenky nevíme. Můžeme jen doufat…

8.3.2013

Dobrý večer z Itiba, přátelé. Opět vás zdravíme. Asi u nás začalo období dešťů, protože vždy od cca 18h leje a leje a leje. Bouřky otevírají celé nebe a náš domeček se otřásá pod hromobitím v základech. Pokud není vítr, můžeme sedět na terase a pozorovat, jak přívaly vody omývají naše palmy kolem domečku. Hotová romantika…jen , kdyby nebylo tolik bláta . Ale na druhou stranu jsme docela vděčni za vytrvalý déšť, protože už jsme několik dnů měli velké, ale opravdu velké problémy s vodou. Dokonce, nejen, že nebyla v 4 tisícovém zásobníku studniční voda, ale už ani ne v obrovském zásobníku dešťové vody, který jsem snad ještě nezažil prázdný. Tak snad bude lépe. Dnes se dokonce při takovém jednou obr plaváku, část našeho týmu, myla pod okapem . Volby stále sledujeme a pořád ještě není rozhodnuto. Informace z mezinárodních zpravodajských serverů přinášejí důkazy o nekorektnosti, podivných virech, které znásobily počty neplatných hlasů atd. Tak nikdo asi moc neví, jak vše dopadne. Uvidíme . Jak občas s nadsázkou říkám, „v Africe je všechno velké“, tak fotografie s motýlem jsou toho pravdou. Jeden takový neuvěřitelně velký exemplář nám tady přistál a naštěstí neušel naší pozornosti. Fotky jsou níže. Občas taky máme na domečku a nebo v ambulanci kudlanku. To je taky pěkné zvířátko . Naši zdravotníci po pracovní době, občas vyrazí mezi místní lid a v tu chvíli jsou obleženi dětmi, pro které je obrovská vzácnost, chytit se „muzunga“ a což, když s nimi ještě ten podivný běloch dělá nějaké blbiny. To je teprve něco! Sláva a medicínské úspěchy našich lékařů se brzy rozkřikly do širokého okolí, daleko za hranice naší spádové oblasti a tak máme práce nad hlavu. Naši zdravotníci pracují na ambulanci od brzkých ranních hodin, až do 7 večerních, i když by už dávno měla být pouze pohotovost. Ale nikdo nemá to srdce poslat neurgentní stav domů s tím, že vlastně by neměl být ošetřen. Čas oběda se nám pravidelně posunul na třetí hodinu odpolední , na dobu, kdy už v žaludku bouřlivě kručí a silně se domáhá nějakého příjmu energie .

Podle fotek vidíte, že je pořád plno. Jak v českých ambulancích a čekárnách říkáme…“ je v čekárně černo, paní doktorko“, tak tady to platí dvojnásob , myšleno v nejlepším smyslu slova . Odpoledne nám přivezli mladší ženu, podivně vykřikující a zvedající ruce. Zprvu to vypadalo, že je nějak posedlá ďáblem, protože pořád vykřikovala něco o satanovi a jiné prapodivnosti. Nakonec, po dlouhém vyšetřování a mnoha testech a taky informací od rodiny se zjistilo, že má zřejmě „rozjetou“ nějakou psychózu a nebo schizofrenii. Tak jsme její stav opět konzultovali se specialistou na psych.choroby, Dr.Blažkovou a nasadili medikaci. Ta naštěstí zabrala a žena už ďábla nevyzývá ke konfrontaci. Ale když byla v nejhorším, tlak jí šel dolů, zmatenost gradovala a její stav byl nestabilní, samozřejmě vypnuli proud , jak to v Itibo bývá, v nejnevhodnější dobu, takže jsme pracovali pod čelovkami. Ještě štěstí, že přístroje mají v sobě záložní akumulátor . No a taky bych se měl zmínit o jedné naší noční bojovce . Sedíme si tak na terase, venku leje jako z konve a Soňa říká: „jééé, do domečku vlezla myška“. Moc jsme ji nevěřili, i když asi nic alkoholického nepila, ale člověk nikdy neví . Přesto jsme se aktivovali k prohledávání. Nakonec jsme našli pidi myšku, která se klepala strachy u botníku na chodbě. Jak zbystřila, že jsme její skrýš objevili, tak vzala do zaječích a skulinou mezi otevřenými dveřmi a zdí uprchla do přírody. To se nám ulevilo . Jednak z toho, že Sonča nemá vidiny a taky z úspěšného vypuzení vetřelce. No, ale tím naše story ještě nekončí… Soňa po nějaké době šla do kuchyně a volá na nás: „ jééé, pojďte sem, ona je asi tady zase, protože v kuchyni něco šustí za policemi s jídlem“. Tak jsme se opět aktivovali k průzkumné činnosti, přední tým vyndává potraviny z regálu a záložní tým je připravený s košťaty na eliminaci vetřelce. Nic… nikde ani náznak přítomnosti živočicha. Až Vlado objeví mezi zadní stranou regálu a zdí onoho návštěvníka. No, od té malé myšky trochu povyrostla, ale adrenalin a bojová nálada v nás zvítězila a tak jsme opravdového vetřelce nadobro eliminovali. Viz foto . Tak tolik z našeho Itibo News. Zítra budeme pokračovat, protože jsme měli vzácnou vadu, kterou jsme tady ještě neměli. Mějte se pěkně a posíláme hodně pozdravů od rovníku.

9.3.2013

Dobrý den z Itiba.
Tak máme nového prezidenta. Odpoledne jsme už našli na všech internetových serverech, že velmi těsně vyhrál místopředseda vlády Uhuru Kenyatta. Uvidíme, jaké budou dopady na toto rozhodnutí. Zatím je relativní klid, jenom v Kisumu se to trochu vaří…
Z internetu: V Kondele, na předměstí západokeňského města Kisumu, rozehnala policie slzným plynem rozzuřený dav Odingovým přívrženců, který házel kameny na auta a na hlídkující policisty. „Nebude-li Raila, nebude mír," skandovali účastníci protestu.
A zpět do Itiba. Včera se nám narodil chlapec, který měl poměrně vzácnou vadu, tzv. omfalokélu. Omfalokéla je vrozenou vývojovou vadou, při které se nedostatečně uzavře břišní stěna v oblasti pupku a tak se formuje vak, do kterého se dostávají břišní orgány. Orgány jsou chráněny jen průsvitnou blánou. Omfalokéla může být jen malá jen s částí střeva, nebo velká obsahující většinu břišních orgánů včetně jater a sleziny. Bohužel, řešení tohoto problému je nad naše možnosti, léčba trvá měsíce, tak si rodina dítě po porodu odvezla do nemocnice v Nyamira.
Každý druhý den převazujeme našeho mladého pacienta s amputovaným prstem a dělá nám radost. Úspěšně čelíme infekci, preventivní pokrytí antibiotiky Dalacin zabralo. Kostní operační výkon není legrace a tak jsme raději přistoupili k profylaxi. Tvar pahýlu se podařilo pěkně vytvarovat, nemá žádné „rohy“ .

Dnes je sobota a to u nás znamená pouze emergency. Takže i provoz jede pouze na pohotovost a tak naši zdravotníci mohli vyrazit na výlet. Doktorka Jana a Vlado na jedné motorce, Soňa a Hanka na druhé,jeli na výlet do nedalekého Sotiku, kde jsou překrásné čajovníkové plantáže, romantické domky pro sběrače , postavené v africkém stylu a také čajovníková továrna, kde si koupili balíčky právě vyrobeného černého čaje v nekomerčním balení. Tééééda, ten provoněl celý náš domeček .

Před chvílí rodiče přivezli malé dítě s vysokou teplotou a na ambulanci „vystřelilo“ dost brutální febrilní křeče. Naši okolo něj běhají ještě teď a myslíme na možnou malárii, která by takovou krizi mohla způsobit. Snad bude v pořádku, nasazujeme antimalarika a děláme řadu testů, které nás snad posunou dál.

Tak to je trochu z našich aktualit a přejeme pěkný večer.

16.3.2013

Dobrý den z Afriky, přátelé. Tak a je to tady…Všechno jednou končí a to platí i pro naši misi v Keni, která se nachýlila ke konci.

Opět jsem zde měl skvělou skupinu, různorodě složenou a jak jsme se všichni přesvědčili, tak to bylo jenom k dobru celé akce. Moc děkuji všem za jejich skvělou práci, kterou zde odvedli a pomohli spoustě nemocných a zraněných. Pro některé byla cesta do Itiba, resp. do Afriky, první zkušeností, ale budu doufat, že určitě ne poslední. Jiní „ostřílení“ členové naší skupiny prožívali opakované pocity, které měli z předchozí mise , ale i oni zažili spoustu nových zážitků a poznali mnoho veselých, ale i smutných příběhů našich pacientů.

V našem týmu jsme měli tentokrát i nezdravotníka, naši Soňu, které bych chtěl tak trochu samostatně poděkovat. Nejenom za to, že před cestou uspořádala finanční sbírku v eBRÁNA Pardubice, kde pracuje a za kterou jsme mohli nakoupit velkou hromadu zdravotnického materiálu, ale i za to, že v Itibo s námi vydržela . Naše rozebírání jednotlivých případů a pacientů u oběda, někdy může lehce „zahýbat“ žaludkem nezasvěceného, což Soňa zvládala bez problémů, ale i za její pomoc na ambulanci, v zubní ordinaci a také na porodnici. Každodenní konfrontace bídy, nemocí a lidských osudů není někdy jednoduchá ani pro nás a o to více je třeba ocenit spolupráci každého, kdo s tím nemá tolik zkušeností, jak zdravotníci. Soňo, byla jsi skvělá a moc rádi Tě zase v Itibo uvítáme.

Tak a teď nemůžu nezmínit skvělou věc, která se přihodila a zřejmě jednomu dítěti může změnit život. Naše Angela našla svého „adoptivního otce“ na dálku. MUDr.Príkazský , který v Itibo byl již opakovaně, se domluvil s Elizabeth, že jí bude přispívat na školu a její potřeby. Pro Angelu to znamená možnost navštěvovat tzv. přípravku před vstupem do základní školy a také v budoucnu se nadále vzdělávat. Vlado, moc děkujeme, skvělý čin .
Jirka, náš oční lékař z pardubické nemocnice, zvládal neuvěřitelný nápor pacientů s očními problémy. Když jsem dlouho před touto cestou do Itibo plánoval účast očního lékaře, netušil jsem, že o tento obor bude takový zájem. Plno pacientů odcházelo neskutečně šťastných, protože byli nejen vyšetřeni, ale na jejich oční vadu dostali i brýle, odpovídající korekci problému. Po letech si zase mohli přečíst noviny , nebo knížku . Jana, naše anestezioložka z ÚVN Střešovice Praha, mimochodem velmi svědomitá lékařka, pracovala na ambulanci od rána, přes běžnou praxi , až do pozdních nočních hodin, v případě emergency případů. Její zkušenosti a znalosti pomohly stovkám nemocných a také nám zajistila „bezbolestný“ komfort pacientů u několika poranění a následného ošetření. Jakub s Hankou také odvedli kus pořádné práce, jak na ambulanci, tak i na porodnici. A nebylo to vždy jednoduché a příjemné. Ale jejich zdravotnická profesionalita, převládla nad osobními pocity a vše zvládali s přehledem. Skvělá práce, díky . Naše zubní lékařka Evička, pracovala nejen ve svém oboru, ale když zrovna neměla pacienty, tak pomáhala na oční ambulanci a nebo kdekoliv jinde. Evi, také moc díky .

Tak vidíte, byla to skvělá parta lidí, kteří se před měsícem neznali a nyní jsou z nich dobří kamarádi, zocelení drsnou Afrikou a jejími lidskými osudy a problémy. Tak to má být a budu doufat, že se opět v Itibo všichni společně uvidíme .

Cestou do Nairobi jsme si ještě udělali malou zastávku v Masai Mara, na jednodenní safari, abychom se trochu odreagovali od práce v nemocnici a pak zase frčeli do smogu nairobského velkoměsta. Je již téměř tradicí, že před odletem domů navštívíme sirotčinec naší kamarádky Hany a snažíme se jí alespoň trošku pomoci se zdravotními problémy jejích svěřenců. Bylo to i tentokrát. Fotky jsou v příloze.

Tak to je z posledních zpráv itibských a nairobských. Všichni dnes ráno v pořádku odletěli směr Evropa. Někteří hubenější o pár kilo, ale zase bohatší o cenné zkušenosti z „první linie“ medicíny tropické Afriky. Zažít Afriku na vlastní kůži je neuvěřitelná zkušenost a mnoha lidem jejich cesta změnila pohled na svět. Ještě jednou dík za vaši práci, byli jste skvělí .