Upravit stránku

Z dopisů našich mediků

Stáže se účastnili:

Lenka Kotačková , Bára Jagerská, Michal Tomek a Jarda Záveský

Zde budou postupně ukládány části jejich dopisů domů, které odesílali. Africká realita, viděná jejich očima snad pomůže dalším studentům získat objektivní pohled na práci v našem zdravotnickém zařízení a také něco navíc... . Zprávy jsou umístěny s výslovným souhlasem jejich autorů.


Michal Tomek (zprávy jsou převzaty z portálu http://www.artmagazin.eu/ - děkujeme)

Lékařská zpráva z černé Afriky...1.díl

Zápisky z deníku, pro účely mé a mých přátel - díl 1.

Sedím v lékařském pokojíku ve zdravotnickém středisku ve vesnici Itibo, západní Keňa. Za oknem mala ohrádka se střídmě mečící kozou, za ní se na kopci rozprostírá nádherná čajová plantáž. Z druhý strany domku je slyšet směs Češtiny, Angličtiny, Svahilštiny a místního jazyka Kisii – tři medici z Čech, zdravotník z Adry Aleš, místní zdravotní sestra Elizabet a hlídač Onkoba popíjejí na verandě kakao...

Cesta do Keni by vydala za kapitolu sama o sobě. Konečně se aspoň vysvětlilo, proč zpáteční letenka s EgyptAir z Vídně do Nairobi stála jen 15 000 Kč. Cesta měla trvat s mezipřistáním v Káhiře necelých dvanáct hodin – nakonec trvala necelý tři dny. Letadlo z Vídně totiž mělo deset hodin zpoždění – takže i když jsme byli ujišťováni, že navazující spoj na nás určitě bude čekat, po našem přistání v Káhiře už byl dávno uleťen. Na důvod proč měl první let takové zpoždění se radši nikdo neptal – v opatrování velmi milých letušek společnosti EgyptAir jsme poznali jak se asi člověk může cítit při leteckym únosu. V Kahiře nám po dvou hodinách čekání bylo jen tak mimochodem sděleno, že další letadlo do Nairobi vzlétá až za 36 hodin. Vtipný bylo, že s námi do Keni cestovalo na stejný lince dalších asi 15 Čechů – jednak nějaká velká výprava na Kilimanjaro celkem sympatických postarších akademiků, jednak nějací veterináři jedoucí očkovat divokou zvěř v severní Keni proti vzteklině. Sjednoceni společnou únavou, jazykem a společnou touhou dostat se do Keni co nejdřív, vyloupli jsme ale Egypťanům políček na jaký od zákazníků asi nejsou zvyklí… v nasranosti se obzvlášť činili příslušníci horolezecké expedice, a tak jsme houževnatým odporem odvrátili osud, který zřejmě stihne mnohého zákazníka EgyptAir – čekání i den a půl v transitním prostoru letiště Káhira (ca. 100 metrů čtverečních). Ba naopak, výhružkami se nám podařilo donutit je začít se o nás i starat – řekli sice, že žádný dřívější let zařídit nepůjde, slíbili ale ubytování a program na celý den (o ten je ale nikdo neprosil)… Takže po ubytování v 4-hvězdičkovém hotelu jsme se v klimatizovanym autobusu proháněli Káhirou z jedný turistický atrakce na druhou – od pyramid přes Sfingu do Museum of Egypt. Káhira se mi nijak zvlášť nelíbila, město je to zaprášený a přelidněný, hlavně nás všechny odrovnala egyptská posedlost klimatizací – v buse, v hotelu i ve všech obchodech, kam nás průběžně naháněli, bylo okolo 15 stupňů, venku na slunci 40. Především se mi ale nelíbili Egypťani se kterými jsme se za ten den dostali do styku – byli to krajně nesympatičtí a agresivní pavoukové.

Když ouředníkům z EgyptAir došlo, že z učastníků nechtěného českého zájezdu do Káhiry nevymámí na atrakcích ani peníz, zničehonic nám sdělili, že poletíme ještě v noci do Nairobi přes Johannesburg… nikdo se už nesnažil pochopit nepochopitelné a skoro rádi jsme se vydali zpátky na letiště s vidinou útěku z egyptského otroctví. Naději ještě málem zhatila náhlá rezignace autobusu po cestě na letiště – byl celkem zážitek vylézat v noci z rozbitýho vehiklu uprostřed největší magistrály v Káhiře…Nikdo už si pak nedělal iluze v jakym stavu asi jsou jejich letadla, když ani autobusy nefungujou. Takže byla legrace když se letadlo nad Viktoriiným jezerem dostalo do bouře jakou jsem při letu ještě nezažil – během pár vteřin se ta lítající rakev propadla v turbulencích o víc než 500m. Sjetej kinedrylem jsem ale naštěstí ten křik a házení vnímal jen tak nechápavě a nezaujatě.

Přestup a let z Johannesburgu už byl ok, do Nairobi jsme dorazili po třech dnech, skoro polovina z nás nemocná ze všech klimatizací a nespaní. S vízama do Keni nebyl na letišti problém, jen to bylo další hodinový zdržení. Venku už nás vítal Aleš Bárta – manažer zdravotnického projektu Adry v Keni. Docela nás dostalo místní počasí – průměrná teplota 15, max.20 stupňů a přeháňky. Aleš nás sice varoval, ale jako plno ostatních neznalců jsem naivně předpokládal že na rovníku je celý rok horko. A že jen občas přijde dešťovka. Ale ono né, už někdy od května je tady regulérní období zimy (což není to samý co období dešťů). Prý ale teď zima končí a brzy bude pěknějc.

Po ubytování v tamním ADRA hotelu jsme jeli na rezidenci české velvyslankyně Fuchsové, která pro nás (a pro ty český veterináře se kterými jsme letěli) pořádala večírek. Moc sympatická paní, moc fajnová rezidence. Sotva jsem se ale ještě udržel v bdělém stavu, moc si z toho nepamatuju. Jen že tam byl originální příslušník kmene Turkánů (po Masajích možná nejvýznamnější místní kmen, ale divočejší a zachovalejší), který dělá průvodce právě těm veterinářům. Bez místního průvodce je prý nemožný bezpečně cestovat v severní Keni. Měl naprosto úžasný historky z života domorodců. Obzvlášť mě potěšily zkazky o domorodý medicíně. Rozepisovat je teď nebudu a těžko říct jestli se dá některým šílenostem, který vykládal, věřit. Každopádně mi ukázal svojí upižlanou uvulu (takový to visátko co je vidět za patrem když otevřete pusu) – prý měl jednou nějakou dlouhodobější bronchitidu a odříznutí uvuly je jedinečným léčebným úkonem. Nakonec mi dal vizitku a řek ať o něm řeknu všem přátelům v Evropě – takže přátelé evropští, až budete někdy chtít mezi Turkány a minový pole do severní Keni, určitě se Vás dobře postará. Třeba Vám i vyléčí nějaký neduh.

V neděli byl odpočinkový den v Nairobi – Aleš nás vzal obhlídnout sloní i žirafí útulek. To první byla lehce turistická záležitost, i když vidět úplně zblízka stádo několikaměsíčních sloních sirotků byla celkem sranda. Výborný ale byly hlavně žirafy – tamní průvodkyně nabídla, že místo hlavní části sirotčince nás vezme do výběhu jejich žirafího alfa samce. Branou jsme vešli do nedohlednutelně rozložitý savanovitý obory a jali se samce vyhledávat. Po asi sto metrech prohodila průvodkyně pár slov s lehce vystrašeně vyhlížejícím „strážcem“ který šel s námi (jeho zbraní byl jakýsi uschlý klacík) a sdělila nám, že bychom měli být opatrní, že samec je agresivní a nerad je vyrušován. To nás potěšilo. Po asi čtvrthodině chůze jsme na něho narazili. Teda spíš na jeho nohy; ve výši mýho obličeje skvěly se dvě velkolepé žirafí holeně. Neni pro mě uplně zvykem dívat se na někoho nahoru. Tohle byl doslova šok. Člověk by neřek jak monstrózně zespoda vypadá takovej alfa samec. Průvodkyně nás pohotově ukliňovala svojí lámanou angličtinou – „big male…very strong kicks, very strong kicks…can kill lion“. Nejvystrašenější byl strážce, naštěstí měl ale s sebou kyblík s žirafíma granulema, který obra zajímaly nejvíc – nejdřív nám je rozdával, ať jako to zvíře nakrmíme z ruky, což mi přišlo jako celkem dobrej nápad. Po chvíli ale strážce obětavě začal s kýblem prchat někam pryč skrz křoviska a pan žirafa si to naštrádoval za ním, tudíž jsme mohli nepozorovaně uniknout.

Highlight dne ale byla odpolední návštěva slumu Kibera. Lenka (novopečená doktorka co jela s námi) tam má „adoptivní“ dceru tak jsme ji šli navštívit. Provázeli nás dva pracovníci místní organizace, která adopci zprostředkovává. Oba byli obyvatelé slumu, a myslím že bychom tam bez nich těžko přežili bez úhony. V Kibeře žije přes milion lidí, takže je to po Brazílii druhý největší slum na světě. Domky jsou tam malinký, většinou z hlíny, plechu, nebo v nejhorších případech z nějakých hnijících dřevotřískových desek. Kanalizace samozřejmě žádná. Nejčastějším způsobem zbavování se exkrementů jsou tzv. flying toilets (ie. vysrat se do igelitky a hodit jí co nejdál, libovolným směrem). Po asi půlhodině cesty neskutečně spletitými a špinavými uličkami jsme dorazili do domku kde nás v místnosti dva x dva metry usadili na kanape, naproti nám televize (!) s nějakou americkou telenovelou. Holčičce jsme předali dárky, vypadala vyděšeně. Naši průvodci nejdřív tvrdili, že její maminka se šla projít a že je za chvíli zpátky, pak zas že je nemocná a že místo ní přijde babička. Pak řekli, že babička asi nepřijde, přivedli ale nějakou nezúčastněně vyhlížející paní, o které tvrdili, že je holčiččina teta. Celý to působilo trochu zvláštně a nemůžu říct že bych měl plnou důvěru v charitativní organizaci, kde koordinátoři jsou stejně chudí jako ty sponzorované děti. Jednoho z průvodců jsem se ptal na jeho práci, čekal jsem že mi řekne něco o adopci etc., on ale odpověděl že se živí sbíráním odpadků. Tak nevim. Každopádně oba byli hrozně přátelský sympaťáci. A znali český fotbalisty daleko líp než já. Ve slumu mě zaujalo, že přes tu děsivou bídu tam víceméně všichni vypadali spokojeně až vesele. Žádný očividný pláč či skřípění zubů. A pobavilo mě fešný oblečení většiny chlapů na ulicích (moc žen nebylo vidět) – snad každý druhý měl na sobě kvádro s kravatou (i když většinou bez bot). Obleky jsou prý nejlevnějším kusem oblečení, šité na míru na každym rohu. Na nedělní odpoledne v Kibeře nezapomenu.

V pondělí ráno už jsme jen nakoupili na cestu v nechutně nablyštěném zápaďáckém supermarketu, pozdravili se s velvyslankyní a vyrazili. Cesta z Nairobi do vesnice Itibo trvala v naší Adra ambulanci (stejný terénní vozítko jako používá OSN, bez pohonu 4x4 bychom se asi po místních komunikacích moc daleko nedostali) asi 9 hodin. Západní Keňa je ve srovnání se severem považovaná za celkem bezpečný území, cestovat po setmění je ale nebezpečný (aspoň podle všech průvodců), asi tak jako snad všude jinde v Africe. Noční přepadávání ozbrojenými gangy je prý na denním pořádku. Hlavním problémem západu země je teď ale polovojenská sekta Mungiki, která vznikla při krvavém povstání Mau Mau v 60. letech proti Britům. Jak jsem pochopil z rozhovorů s místními, jsou tu buď velkým tabu anebo o nich opravdu nikdo nic moc neví. Nikdy se mi totiž nepodařilo pořádně se o nich něco dozvědět. Každému místnímu ale při slově Mungiki tak nějak zvláštně blýskne v očích a zeptá odkud to slovo znám. Jediný co jsem bezpečně pochopil je, že jsou neskutečně brutální (ale běloši už je prý moc nezajímají, spíš nepřátelské kmeny) a že stojí na straně kmene Kikuyu, což je největší místní kmen (příslušnost k nějakému kmenu je tu naprosto centrální záležitost, přestože většina lidí samozřejmě už dávno žije ve městech či vesnicích bez valného dodržování nějakých kmenových tradic – jde jen o to někam patřit). Prezident Kibaki, který v prosinci podváděl při volbách a málem tak spustil občanskou válku, je právě z kmene Kikuyu a prý tajně sponzoruje Mungiki.

Cesta byla naprosto úžasná. Keňa je nejkrásnější země jakou jsem kdy viděl. Bezkonkurenčně. Ve srovnání s většinou ostatních afrických zemí (jak mi bylo řečeno) se vyznačuje neskutečnou rozmanitostí krajiny – od pouští na severu přes pralesy, savany, hory, a nekonečný čajový plantáže v ostatních částech země. Každou ca. půlhodinu člověk projíždí naprosto odlišnou krajinou, takže cesta utekla úžasně rychle. Za světla jsme ale dojet nestihli, asi hodinu jsme jeli tmou (další věc co mi nějak nedošla – jsme na rovníku, takže je celkem normální že se stmívá už v půl sedmý). Aleš už tu ale byl tolikrát že by trefil i poslepu, a nezdálo se že by ho noční cestování nějak znervózňovalo. Mně nakonec taky nepřišel místní kraj jakkoli nebezpečný, podel silnic je i večer plno lidí – postávaj, posedávaj, klábosej. Vlastně tady ani není moc jasný, kde končí jedna vesnice a začína druhá, spíš jsou tady domky prostě rozesetý všude po kraji, vedle kukuřičných polí a čajových plantáží. Když jsme projížděli, všechno okolo se zastavilo, lidi na nás jen zírali. Někdy nebylo podle jejich výrazu úplně jasný, co si o nás myslí – stačí ale jen zamávat a všichni se okamžitě rozesmějou a mávaj zpátky. Naproti tomu malým dětem, kterých je všude plno, většinou ani není třeba mávat – běží za autem a hulákaj „Jambo Jambo Muzungu“ (ahoj belochu). Jedinou překážkou na silnicích jsou policejní checkpointy – silnice je tak jednou za 20km zatarasená ostnama a policie tu prudí a vybírá „mýtný“ (=úplatky). Nám naštěstí stačilo vždy jen zahoukat a zablikat ambulančním stroboskopem a policajti nás přátelsky pomrkávajíce hned pustili.

Itibo samo o sobě sestává z jednoho velkého ‚náměstí‘ ohraničeného jednou řadou dřevohliněných domků, za nimi ze všech stran jen plantáže. V jednom čele náměstí je brána s nápisem Itibo Health Centre s vlající keňskou a českou vlajkou. Oproti okolí působí zdravotní středisko neuvěřitelně čistě a ještě čpí novotou (projekt tady začal v r.2005). Aleš tady v podstatě sám pod záštitou český Adry zařídil rekonstrukci místní zchátralý ordinace a za tři roky vybudoval i lůžkovou místnost, jednoduchou laboratoř, porodnici, ubytovací domek pro mediky/doktory a letos i zubařskou ordinaci (zatím tu ještě chybí zubař – snad od příštího roku sem bude jezdit někdo z Čech). Máme tu dva hlídače – na noc i na den. Místní jsou sice ohromně přátelští, ale ve zvědavosti a vlezlosti nemají moc zábran. Jeden hlídač chodí s palcátem, druhý (ten noční) s mečem (!) (Středověký zbraně jsou tu běžným nástrojem – mimochodem během letošních nepokojů byl jednou z nejpoužívanější zbraní luk a šíp.)

Co se týče naší medicínský praxe, spektrum zdravotnických záležitostí léčitelných v našem středisku je relativně malý, diagnostiký možnosti omezený (např. chybí tu RTG). Ovšem kvantita pacientů indikovaných pro naše možnosti je obrovská – i kdybychom byli schopni léčit jen malarii, byla by myslim naše pozice nepostradatelná; jsme v nejmalaričtější oblasti na světě se spádovou oblastí 60 – 100 000 lidí. Ale o tom co všechno tu děláme a jak napíšu snad příště.

Pokud byste chtěli přispět na zdravotnický projekt Adry v keňském Itibu, je možné tak učinit následujícími způsoby:

číslo účtu: 555 444 000 / 0300, variabilní symbol 200 nebo SMS ve tvaru DMS KENA na číslo 87777

...Díky za každou korunu!

Michal Tomek


Lékařská zpráva z černé Afriky...2.díl

9.8.

Dneska je sobota a to je den kdy se nepracuje. A protože neni co na práci, můžu Vám zase chvíli psát. V sobotu se nedělá proto, že většina místních věřících jsou Adventisti. Katolický kostel tu sice je taky, ale protestanti převažují. Ať tak nebo onak, praktikující křesťani jsou tu zdá se všichni (i když v Nairobi byla sem tam vidět nějaká ta mešita – tam ale nejčastěji zavítají spíš Somálci, kterých je v Keni od 90. let hodně). A den klidu se tu opravdu dodržuje – neordinuje se (jen v akutních případech) a všude je ticho. Dokonce dnes ani není slyšet hudba z jednoho hotelu na náměstí, který jinak vyhrává bez ustání (většinou různý africký dechovky, někdy zabrouzdaj i do reggae a dancehallu, párkrát jsem ale zaslech i echtovního Michaela Jacksona. Často tu taky pouštěj takovou zvláštní nezařaditelnou muziku – něco mezi hudbou na pouti a večerníčkem; tu má obzvlášť rád náš noční hlídač Sabron, v noci je na něj vtipný pohled – dvoumetrový obr sedící v dlouhém kabátě na verandě před ordinací, v jedný ruce meč a v druhý starý chraplavý rádio, z kterýho se na celý areál rozléhaj večerníčkový odrhováky). Říkám sice hotel, ale to jen proto, že je to na tom domku napsaný. Ve skutečnosti je to taková malinká rozeklaná budka, ve který se nedá ani ubytovat ani najíst, možná tak maximálně napít nějakýho místního moku a přežvykovat suky cukrový třtiny. Takovýchto hotelů je na návsi plno. Každý má navíc nějaké fajnové pojmenování, např. tu máme i Hotel California. U každýho ve všední dny postávaj a posedávaj hloučky místních chlápků. Najde se tu i dost chronických alkoholiků. Při pohledu na některý z nich se mi vybaví výčepní zátiší s pijany v senohrabský hospodě U žloutenky (neoficiální název). Stejný hadry, stejný výrazy a obličeje… Jako by si z oka vypadli. Alkohol maže všechny rozdíly, v něm jsou si všichni rovni. Demence sbližuje.

Momentálně jsem na ambulanci sám s naší zdravotní sestrou. Ostatní medikové před chvílí odjeli v naší sanitce s komplikovaným porodem do nejbližší nemocnice ve městě Ekerenyo. Rodičkou je šestnáctiletá holka, což je tady úplně normální věk na první dítě. Porod začal už včera večer a zprvu probíhal celkem hladce, dítě se ale za rozbřesku zaseklo uprostřed druhého stádia porodu, hlavička viditelná, ale ne a ne vylézt dál. Pokud takové zaseknutí přetrvává déle než hodinu, je podle místní praxe nutný okamžitý převoz do nemocnice, kde se mohou pokusit s tím něco udělat, někdy ještě zkoušejí i císařský řez (ale kvalita péče v místních nemocnicích je prý tak děsná, že to většinou dopadne špatně jak pro dítě, tak pro matku). Od pondělí to byl první porod, což je překvapivý, protože průměrně se tu rodí 3-5 dětí týdně. Prý tu ale často bývají delší pauzy, a pak zničehonic začnou čápi lítat jak o život. Snad tomu tak bude. Jen doufám, že náhlá přítomnost tolika bělochů neodrazuje zdejší rodičky. Vztah místních k nám zdá se mi totiž občas silně ambivalentní, což je obzvlášť dobře vidět na našich dětských pacientech. Venku ve vesnici jsme pro ně vítanými hosty a milovanými přáteli, „muzungu“ (běloch) je za námi voláno radostně až extaticky. Jakmile se ale setkáme s černouškem v ordinaci, nabývá často volání „muzungu muzungu“ charakter děsu až teroru, doprovázeného hrůzyplným štkaním, slzením, pocením a rozšířenými zornicemi. Zdá se ale, že toto Pavlovo podmiňování zůstává naštěstí spolehlivě lokalizované mezi zdi ordinace; snad to bude naším pravidelně aplikovaným bonbónovým udobřováním místních Keňánků – jediné lízátko dokáže smazat všechna zdravotnická traumata, jež dítkám způsobujem. Např. v minulém mailu jsem poslal fotku dětí u auta před našim domkem – chvíli po jejím pořízení vešla Bára do onoho davu s velkým pytlíkem cukrlátek a měla co dělat aby se ubránila ušlapání (na druhý straně auta postával nejmíň jednou tak velký dav cukruchtivých dětiček).

Celkem nás tu tedy je pět Čechů: čerstvá doktorka Lenka, zdravotník z Adry Aleš a medici Bára, Jarda a já. Místní zdravotníci tu jsou tři – sestra Eliza, bratr Joseph a laborant Job. Jak už jsem psal, jedna malá rozpadající se ordinace rozrostla se během pár let na pěknou kliniku v podobě dvou zdravotnických budov: v jedné je ordinace, ošetřovatelský pokoj, laboratoř, malý lůžkový pokoj, zubní ordinace (kompletní ale ještě neotevřená) a místnost pro HIV/AIDS poradenství. V té druhé, novější, je porodnice s lůžkovým oddělením pro čerstvá novorozeňata a jejich matky. Navíc je tu ubytovací domek pro zdravotníky, kde máme kromě spacího pokoje s palandama i kuchyň a koupelnu s funkční sprchou, kde někdy teče i teplá voda. Žije se nám tu extrémně pohodlně, až je nám to někdy skoro trapný, když vidíme v čem žijou ostatní… Zatím jediným problémem jsou tu různí dobrodružní hmyzové, co se nám schovávaj do věcí. Třeba minule jsem vešel do pokoje, rozsvítil a viděl, jak Jardovi do hromádky s oblečením na polici zalézá velkolepý chlupatý pavouk. I ti nejstrašlivější pokoutníci Čech byli by ve srovnání s timhle kusem ubozí zakrnělí pidižvíci. Jenže ani okamžitě vyhlášená rozsáhlá pátrací akce nenapomohla k jeho nalezení a vyhoštění. Domníváme se, že se zamaskoval v Jardových maskáčích. Jarda se nemá k jejich nošení. Já ho chápu. Taky bych do nich nic nestrkal. Žádným kalhotám už tady nevěřím; minule jsem např. na vlastní oči viděl, jak Lence krátce po navlíknutí kalhot vyskočil z nohavice zase jiný osminohý partyzán. Vystupoval děsivě sebejistě a klidným krokem odpochodoval si to pod skříň. Jasně nám dal najevo, kdo je tu pánem. Naprosto hrůzostrašné.

Většinu dne trávíme vedle na ambulanci. Oficiální ordinační hodiny jsou kromě dneška 9 – 17h, ale celkem často chodí lidé s akutními stavy večer nebo v noci. Zdravotníka Josepha jsem zatím neměl možnost poznat, včera se vrátil z dovolený. Zato jsem už pochopil, že roli všeobecného lékaře zde má sestra Elizabeth, asi 50ti letá milá paní s ohromnou jizvou na čele (když jí bylo asi patnáct, byli při nějakém přepadení oba její rodiče zabiti, ona posekána mačetou a znásilněna). Jako skoro všude v Africe i v Keni je nedostatek odborného zdravotnického personálu, tudíž sestry často vykonávají práci, ke které by se v Evropě dostat nemohly. Rozhodně se mi ale nezdá, že by nebyla člověkem na svém místě. Znalostmi by se myslím vyrovnala kdejakému českému obvoďákovi, zkušenostmi by ho předčila. Zároveň tu pracuje jako porodní bába. Nejvíc mě fascinuje její srdečnost a obětavost při práci. (Ostatně připadá mi, že taková zvláštní srdečnost a bezprostřednost, v Čechách i v Anglii nezvyklá, je charakterovou vlastností většiny Keňanů.) Přes úrazy je tady odborník Aleš, odchovanec pardubický úrazovky. Zároveň tu na projektu zastupuje Adru, takže veškerý organizační a manažerský záležitosti jdou přes něj. Laboratorní testy provádí v laboratoři Job, sympatickej zádumčivej chlapík s okem pro histologii jako nikdo jinej. Diagnostická kapacita místní laboratoře je sice silně omezená – s jen několika chemickými reagenty, jednou centrifugou a mikroskopem se toho moc vyčarovat nedá…testuje se nejčastěji na malárii, tyfus, amébovou infekci a HIV. Ale přestože je diagnostická škála tak úzká, je naprostá většina provedených testů pozitivní… 

11.8. 
Včerejšek byl ztělesněná špaténka. Už od rána. Nejdřív upadla do stavu nemohoucnosti Bára s nepěknými střevními potížemi. Avšak nic extrémně závažnýho. Horší byly téměř 40ti stupňový horečky, který skolily Aleše. Otestovali jsme ho na malárii – a hle, poprvé po víc než třech letech jeho působení v Keni, v Alešovi se parazitující plasmodia jen rojí. Dostal ihned dávku mefloquinu. My ostatní ten samý lék berem profylakticky, takže jsme (snad) krytí. Aleš profylaxi nebere - kvůli rozličným vedlejším účinkům antimalarik není doporučeno brát je dlouhodobě. Osobně na něj zatím žádný ošklivý reakce, kromě neutuchající ospalosti, nepociťuju.

Dál probíhal den nějakou dobu celkem normálně, až na to, že neustále chodili pacienti se  [Lékárna v Kisii - kliknutím zobrazíte obrázek v plné velikosti] samými neobvyklými příznaky - žádné klasické malárie, žádné běžné tyfoidní průjmy nebo převazy, jako předchozí dny: paní s dvouletým letargickým horečnatým děckem, na jehož malárii nezabral kombinovaný dryák iv. chinin/SP – museli jsme ho hospitalizovat; ca. třicetiletá paní s nesnesitelným útokem migrény – našli jsme jí ve stolici amébu, v krvi tyfus i HIV (to poslední zatím neví) – neschopnou komunikace bylo taky nutno ji hospitalizovat; postarší paní s podivnou fotosensitivní vyrážkou – možná že systemový lupus; akutní astmatický atak – píchali jsme adrenalin. A pár dalších případů, u kterých jsme si moc nevěděli rady. Jeden důležitě vyhlížející starší pán přišel v doprovodu tří mafiánsky vyhlížejících chlapů s klobouky a černými brýlemi, s obzvlášť nejasnými neurologickými příznaky v nohou. Nikomu z nás nepřišly při vyšetření jeho stížnosti objektivně tak vážné, jak je podával (možná jen proto, že jsme celý den řešili samý vážnosti). To mi skoro udělalo radost. Hurá, říkám si, i tady jsou lidé, kteří si můžou dovolit návštěvu kliniky, aniž by byli v bezprostředním ohrožení života, ba dokonce i s prkotinou (pacienti tady za ošetření musí platit, samozřejmě ne nám nebo Alešovi, ale místním zdravotníkům ano – je to jediný jejich příjem; takže to lidé často nechají doslova na poslední chvíli). Nicméně v bezradném lámání hlavy jsme se činili, co jsme mohli. Po chvíli začal důstojný pán vypadat trochu rozčarovaně a najednou významně prohodil, jestli vím, že je starostou města Itibo. Myslel asi, že ho pak najednou vyléčíme. Jenže Starosta nestarosta, když neumim patologii tak neumim, jsem jenom student hernajs. Starosta ale vypadal lehce nebezpečně, Jarda ho výstižně nazval zvířetem. Zdálo se, že by nebylo nejlepší pustit ho k vodě s prázdnou. Dal jsem mu tedy z vlastní kápézetky dvacetdenní balení B-dvanáctky, na jeho pošmourané nervíky by to třeba i mohlo pomoct, kdoví. Aspoň jako placebo. A když ne na nervíky, aspoň ho budou míň kousat komáři (béčko tady požíráme právě kvůli jeho odpudivým účinkům na hmyz). Každopádně vypadal spokojeně, když odcházel.

Když jsem kolem jedenáctý večer čekal na lůžkovém pokoji, než zabere dávka iv. analgetik u sedmnáctiletý holky den po spontánním potratu, která se svíjela v břišních bolestech, stála před ordinací skupinka lidí, že přivedli chlápka posekanýho mačetou. Na levé paži měl tři hluboká krvácející seknutí – čistě přeseknutá většina šlach i žil. (Pro místní jsou takovýto úrazy běžný – mačety se tady kromě přepadení často používají při řešení většiny vážnějších sporů. Problém Afriky je, že Afričani nešetří jeden druhého, řekl mi dneska Job. Asi na tom něco je.)

Opojen adrenalinovým odhodláním krizové situace pohotově jsem uvědomil příchozí skupinku o mém záměru doběhnout pro klíče od ordinace a pro ostatní, abychom úraz ošetřili. Učinil jsem hbitou otočku vzad a předvedl startovní skok hodný obdivu, ovšem mé plány byly zhatěny kovovou skříní na elektřinu, která nepředvídaně nachomejtla se na zdi ve výši mé hlavy; neučinil jsem ani dva běžecké kroky a v přítmí narazil jsem čelem do rohu oné skříňky tak velkolepým způsobem, že mě to notně odhodilo a bolestivě rozhodilo. Koutkem oka zahlídl jsem, jak celá skupina příchozích pozoruje se stoickým klidem, ale i jistým zájmem, moje úkony. Bůhví co si pomysleli o zdravotníkovi, který si před jejich zraky tak dramaticky rozbije hlavu o jinak zcela viditelnou skříňku. Třeba si mysleli, že tak podivný běloch učinil ze solidarity ke zraněnému. V bezpečném područí mého hrdého superega nenechal jsem však na sobě znát nijakou bolest či zakolísání a bez zaváhání, po krátkém zorientování se v prostoru, pokračoval jsem v běhu. Jako bych si nárazu ani nevšiml. Po oznámení mačetového úrazu ostatním členům českého zdravotnického teamu, zdramatizovaném krví stékající z rány nad mým levým okem, zůstal jsem už v domku. Pro zbytek dne jsem byl eliminován. Ve všeobecném pozdvižení z příchozího úrazu se ovšem přirozeně moje zraněníčko rychle ztratilo. Špatný ale bylo, že Aleš, jediná osoba zběhlá v ošetřování mačetovitých úrazů, byl zničen malárií. Nakonec bylo jedinou možností odvézt posekaného chlápka do nejbližší nemocnice a doufat, že ho tam v noci ošetří. V oné nemocnici ho ale nepřijali a tak s ním Jarda musel jet až do okresního města, skoro dvě hodiny jízdy vzdáleném. To už jsem ale tvrdě a zhrzeně spal, pokořen svou celodenní diagnostickou insuficiencí a neméně nepovedenou příhodou s elektrickou skříní.

Dnešek už byl ok, holce po potratu zabraly antibiotika, chlapeček s rezistentní malárií je stabilizovaný, Alešovi se po Mefloquinu ulevilo. Moje rána už nebolí. Odpoledne jsme jeli na nákup do města Kisii – cestování po místních cestách i nakupování na městských tržištích spolehlivě produkují hojnost nezapomenutelných zážitků, ale o tom zase někdy jindy. 

12.8. 
Dnes jsem poprvý asistoval u porodu. Měl jsem štěstí, porod to byl tak rychlý a nekomplikovaný, že moje asistence spočívala plně v postávání, občasném moudrém pokyvování a v nejnapínavějším momentu jsem také přiložil své polínko do všeobecného skandování „push, push“, plně synchronizovaném s kontrakcemi matčiny dělohy. Zkušenost to byla přes moji dokonalou nepotřebnost krásná a nikdy na ni nezapomenu. Narodila se holčička. Na vlastní oči jsem si ověřil, že černoši jsou při narození bílí jak muzungové. Trvá několik hodin až dní, než začne kůže produkovat černý pigment melanin vlivem UV záření.

Jinak se dnes nepřihodilo nic zvláštního, bylo tu jen plno matek s několikaměsíčními dětmi na očkování. Na psaní teď ale není čas, pacientů stále dost. A vůbec, pochybuju, že to někdo z Vás přežvejkal až sem. Ani s tim nepočítám, píšu si tu jen kvůli odreagování, jako součást prevence ponorkové nemoci. Jsem si ale vědom notné dávky nezáživnosti v mých deníkových zápiscích, a proto příště pošlu radši více fotek a méně textu.

Pokud byste chtěli přispět na zdravotnický projekt Adry v keňském Itibu, je možné tak učinit následujícími způsoby: 

číslo účtu 555 444 000 / 0300, variabilní symbol 200 
nebo 
SMS ve tvaru DMS KENA na číslo 87777 

...Díky za každou korunu! 

Michal Tomek


Lékařská zpráva z černé Afriky...3.díl

20.8. 

Pacientů máme stále dost, zdravotnická praxe tady je taková všehochuť. Kromě malárií a tyfů jsme poslední dny měli dost zašívání tržných ran (větve čajových keřů jsou překvapivě ostrý a hrající si děti do nich překvapivě často padají), popřípadě čištění infikovaných zranění (místní často nechají bez ošetření vyhnít celkem velký zranění a přijdou k nám, až když je třeba antibiotik). Občas se vyskytne něco komplikovanějšího, takže průměrně jednou za dva dny odvážíme pacienta do nejbližší nemocnice. Např. minulý čtvrtek jsme tu měli těhotnou slečnu v šestém měsíci s bolestmi a už několik týdnů probíhajícím krvácením. Dělohu měla při pohmatu děsivě ztuhlou a jednolitou. Její popis příznaků byl ale inkonzistentní a matoucí, podle Josepha bylo patrný, že se nejspíš snažila zamlčet neúspěšný pokus o pokoutný potracení (potraty jsou tady neskutečně tvrdě trestaný). Převezli jsme ji do nemocnice Ekerenyo a asistováním při její hospitalizaci jsem měl poprvé tu čest poznat zblízka státní zdravotnický systém v Keni. Při vstupu do budovy je člověk ovanut pachy připomínajícími veřejný WC na Hlaváku a masnu Krahulčí zároveň. Chodby jsou tmavé a špatně osvětlené. Na stěnách skvrny nejasného původu, většinou krvavého zbarvení. Dveře mezi místnostmi vesměs chybí, takže křik a vzdechy nesou se z všemožných koutů nemocnice a v chodbách rezonují. Ze všeho nejoslnivější je tamní personál. Pacientku přijala v předpotopně vybavené přijímací „ordinaci“ paní v kostýmku s koženou kabelkou. Její taktikou bylo co nejméně s námi komunikovat, tvářit se co nejdůležitěji a pokud možno vůbec se nedotknout pacienta. Po několika lehce znechucených pohledech na naší v bolestech se svíjející pacientku prohodila, že jí nejdřív musíme pořídit specielní sešit, do kterého by pak ona mohla zapsat anamnézu. Po další skoro půlhodině čekání na špinavý chodbě ve frontě na sešit se nám ale paní v kostýmku nevěnovala už vůbec, vyšetřovala bez ostychu někoho jiného na vedlejším lůžku ve stejné místnosti. Ordinací stále někdo procházel, nebylo žádným způsobem možné rozlišit kdo je doktor, kdo uklízeč, kdo sestra. Každý se tvářil důležitě a naštvaně. Naší pacientku v tom humbuku dvakrát někdo vyšetřoval – nejdřív nějaký chlápek v kšiltovce a mikině (tipoval bych ho na vrátnýho), potom nějaká tlustá, sestersky vyhlížející ženská. Oba ji drsně prohmátli bez jakýhokoli varování, bez představení a aniž by jí (nebo nám) po vyšetření cokoli řekli. (Obzvlášť pěkný příklad tohoto pozoruhodného nelpění na dělbě práce v nemocničním personálu mi popisoval pár dní předtím Jarda, kdy odvážel jinou pacientku do téže nemocnice; skrz pootevřený dveře viděl, jak nějaký chlápek v kožený bundě hororově násilným způsobem rve za pupeční šňůru placentu z rodičky. Když se mu to dlouho nedařilo, prohlásil, že asi bude třeba zavolat doktora a někam odkráčel. Težko říct, co byl zač.) Trvalo přes dvě hodiny, než naší pacientku přijali na ultrazvuk. A to jen díky uplacení dalších údržbářů-doktorů několika páry gumových rukavic a jedním toaletním papírem (ve státní nemocnici nesmějí za základní příjmové ošetření vybírat peníze, umějí si to ale vynahradit ve zdravotnických naturáliích, obzvlášť když vidí dobře vybavený bělochy). Výsledek ultrazvuku byl celkem dobrou zprávou – slečna měla v dělozě tzv. hydatidiformní molu (zásněť hroznová). Tahle mola je celkem vzácným úkazem, vznikajícím nejčastěji když dvě spermie oplodní vajíčko postrádající jádro s genetickou informací. Tudiž má zygota DNA sice kvantitativně kompletní, ale pouze z paternální strany. A protože mužové upřednostňují velkého potomka (a tím pádem otcovská genetická informace podporuje v podstatě výhradně růst placenty, aby byl poskytnut dostatek výživy pro růst co největšího plodu), kdežto ženy by radši menší dítě (aby ho ze sebe vůbec dostaly), dojde při kompletní hydatidiformní mole k růstu pouze placentální tkáně, aniž by vůbec vznikl jakýkoli plod. Prostě v sobě měla jednu velkou přerostlou placentu bez dítěte. To byla za daných okolností dobrá, chirurgicky řešitelná situace. Jak to s ní ale dopadlo, nevíme. Po sono vyšetření jsme už jen pomohli s převozem pacientky na ženské oddělení, což byl zlatý hřeb večera: místnosti s osmi až čtrnácti postelemi (v některých až tři ležící pacientky), na zemi kaluže moči, soukromí žádné. Došel jsem do prázdné betonové místnosti na konci oddělení, zřejmě jediné prázdné místnosti v celé nemocnici. Měla to asi být společenská místnost pro obveselení pacientů. Bez jakéhokoli nábytku, jen u stropu přišroubovaná zamřížovaná televize. Pohled skrz okno ve zdi zpátky na zoufalý pacientky, za neskutečně hlasitýho křiku reklamních spotů, dodal situaci dokonalou postapokalyptickou atmosféru. Naposledy mi takhle běhal mráz po zádech při stáži na benešovský LDNce.

V pátek byla dalším komplikovaným případem asi padesátiletá paní s maligní hypertenzí. Narazili jsme na ni, když jsme s Jardou odváželi jiného pacienta od nás z kliniky domů do kopců mezi čajovými plantážemi. Její rodinní příslušníci ji k nám právě odváželi v kolečku (v naší oblasti asi nejpoužívanější nástroj pro přepravu imobilních pacientů), takže byli rádi, že jsme na ně natrefili. Její tlak byl při příjmu 230/160. Nebudu líčit detaily, postačí, že se nám během následujících několika hodin nepodařilo její horní tlak snížit pod 190mmHg, ani najít zjevnou příčinu hypertenze. A bez beta-blokátorů jsme si jí dál netroufli ponechat. Převezli jsme ji do nemocnice, kde jí bohužel taky nepomohli a další den zemřela. Celý to ale mělo dohru dneska, kdy nám její rodinní příslušníci oznámili, že v noci před jejím převozem k nám byla znásilněna tlupou dvanácti chlapů. Opojený alkoholem a opiem vtrhli k ní v noci do domku. Manžel prý jen tiše zavřel za nimi dveře a nechal je vyřádit se. Škoda, že nám to neřekli dřív. Jenže strach z odvety a společenský stigma jsou tady příliš velký, než aby se lidi k takovým věcem jen tak doznávali. Každopádně pokud vím, byla ta paní HIV+, takže to ty zvířata přijde docela draho.

Překvapuje mě míra domácího násilí v místních krajích. V pátek přišla maminka s tříletým chlapečkem, měl zánět spojivek. Byla celá pošramocená a přišlo mi, že ošetřit by asi nejvíc potřebovala ona sama. Po delším rozhovoru vyšla najevo hrůzná míra násilí, kterou na ní manžel páchá. Člověk by neřek, jak nenápadně na černošce vypadaj modřiny a podlitiny způsobený škrcením a mlácením, který by na bílý kůži byly patrný na první pohled. Joseph mi pak říkal, že takových případů tady mají mraky (a snad vždycky se to odvíjí od manželova ujíždění na chlastu nebo opiu). A měl pravdu, ještě ten večer přišly nezávisle na sobě dvě mladý holky – jedna pokopaná, druhá pomlácena kladivem... Jakkoli je taková situace težká pro ženu u nás, tady je neřešitelná. Neni kdo by jí pomohl. Nikdo z její rodiny se do takových věcí radši neplete. Nikdo se nechce dostat pod mačetu. A policii jsou takový případy ukradený, většinou je bezmocná, i pokud ji neskutečnými úplatky člověk donutí, aby takovou věc začala řešit. A obzvlášť hrozný bylo vidět, jak poznamenaný byl syn té první pacientky. Není uplně normální, když si nechá bez sebemenšího hnutí brvou líbit patlání masti do očí. A není normální, že se tříletý dítě neusměje ani při těch opravdu těžkotonážních rozchechtávacích tricích. To dítě se neumělo smát.

Zvláštním druhem našich pacientů, o kterém jsem ještě nepsal, jsou simulanti-podnikatelé. Lidi, co chodí, jen když zde právě přebývá nějaký muzungu. Přicházejí převážně po zavírací hodině, aby se vyhnuli jakémukoli místnímu zdravotníkovi, a zamíří si to přímo k našemu domku. Většinou si stěžují na nějakou neurčitou bolest – nejčastěji zubů, hlavy nebo břicha, a žádají o nějakou meducínu. Často z nich táhne alkohol. Ze začátku jsem se takové příchozí snažil vyšetřovat a jen jsem lamentoval nad svojí neschopností nalézt u nich cokoli patologického. Aleš mě ale ujistil, že jejich cíl je jediný – dostat nějaký prášek. Nejraději mají růžové ibuprofeny. Prý zde existuje černý trh s takto nabytými prášky a růžové pilule jsou obzvlášť žádaným artiklem. 
         
V sobotu vyrazili jsme do města Kisumu, druhého největšího města v Keni, ležícího u východního cípu Viktoriina jezera. Cestování Keňou je zábava. Provoz na horských cestách okolo Itiba není v podstatě žádný, člověk se jen musí vyhýbat obřím dírám v zemi, pobíhajícím mávajícím dětem, semtam nějaké krávě. A pokud prší, musí dávat pozor, aby s autem nesklouzl ze srázu (půda je tady jílovitá, nádherně okrově zbarvená, a při dešti neskutečně klouže). Jakmile se člověk dostane na nějakou větší silnici, provoz už je větší. Málokdo tu ale má osobní auto. Nejčastěji potkáváme buď velký povozy s čajem, nebo mikrobusy zvaný matatu – pomalované a polepené plechovky představující hlavní dopravní prostředek v Keni. Řidiči matat jsou pravými piráty silnic. Řídí s hlavou odkrytou a řídí bosi. Řídí s rozšířenými zornicemi (z neustálého přežvykování lehce halucinogenního betelu). Řítí se neskutečnými rychlostmi. Mají sklon nerozlišovat pravou a levou stranu vozovky. Způsobují nejvíc dopravních nehod, měsíčně zaviňují možná stejné množství úmrtí jako Mungiki. Ač stavěn pro 9 cestujících, každý půměrný matat převáží ca. 15-20 lidí (tzn. na některé nezbyde místo uvnitř a musí se spokojit s jízdou na střešní zahrádce, popřípadě s přidržováním se bočních zrcátek, stupátek etc.). Respekt z cestování v matatech mají i sami Keňané. Jenže na výběr nemají. Alternativou jsou jen klasické autobusy (ty si ale mohou dovolit jen zámožnější), případně vlak (ten je cenově dostupnější, ale je zde jen jedna železniční dráha s max. rychlostí 40km/h, na které se kyvadlově dopravuje z Nairobi do Kisumu; tahle dráha je častým terčem přepadení, relativně bezpečno je jen v první třídě, kde je každý vagon střežen několika kulometčíky). Je obzvlášť obohacující projíždět po silnicích křižovaných mataty po setmění; matata totiž nemají v oblibě používat světla. Občas jsou ale té dobroty dát o sobě protijedoucímu vědět tím, že pár metrů před ním na něj začnou zuřivě blikat dálkovými světly. Tím nepřítele v protisměru dokonale znejistí a dezorientují. Řidiči matat jsou pašáci.

Kisumu se mi moc nelíbilo. Město je to architektonicky nezajímavý, asi jako Nairobi. Což  [...a ve volných chvílích čichají lepidlo - kliknutím zobrazíte obrázek v plné velikosti] neni překvapivý, obě města jsou jen okolo 100 let starý. Ani lidi tam ve srovnání s venkovem nejsou zdaleka tak přátelští. Nijak zvlášť mě nenadchlo ani jezero – voda špinavá, plná odpadků a parazitů. Zastavili jsme u jeho východního výbežku zvaného Hippo Point a jali se zde hrochy vyhlížet. Hroši však nikde, a když už jsme to vzdávali, přiloudal se k nám nějaký místní ranger, něco na způsob českýho myslivce. Začal se nakrucovat, že nám hrocha ukáže a mlel něco na způsob „if you give me shilling sir, maybe the hippo he comes now“. Když jsme mu tedy šilink přislíbili, usadil se do loďky na břehu, začal děsivě funivé hroší zvuky vyluzovat a bil přitom kolíkem o dno loďky. A hle – asi dvacet metrů od břehu vynořily se hned čtyři hroší hlavy. Nabídl nám pak, že nás loďkou k hlavám zaveze. Jeho ujišťování „very safe, very safe“ už po zkušenosti s žirafím výběhem nebylo nijak zvášť účinné, obzvlášť když nám předtím Aleš připomínal, že podle statistik hroch zabije ročně v Africe ze všech zvířat nejvíc lidí. Myslivec nás pochopil a dál nenaléhal. Jako kompenzaci nás ale zavedl pod strom ověšený pavučinami černých vdov. Byl to hodný myslivec.

Nedělní dopoledne jsme strávili v katolickém kostele v Itibu. Je to taková velká stodola. Bohoslužba byla skoro tři hodiny dlouhá, vedená v jazyku Kisii. O dokonalý hudební zážitek postaral se místní pěvecký sbor za doprovodu několika bubnů a chrastítek. Hudba, co člověka dokonale nakopne. Hned na začátku rozhoupali se v jejích rytmech všichni zúčastnění, od dětiček po babičky. Bylo to povznášející. Po několika písních, když bylo rozjaření v nejlepším, vtančil do kostela průvod ministrantů, následován knězem. V tomtéž ražení pokračovala celá mše. Kněz se za oltářem vlnil obzvlášť rozverně. V českých kostelech by zajisté bylo víc lidu, kdyby to byla takováhle zábava. 

24.8. 

Od čtvrtku do soboty učinili jsme výlet. Naší sanitou vyrazili jsme do přírodní rezervace Masai Mara, známé pro velké množství divých zvířat. Hned první večer byl zpestřen téměř neřešitelným zaseknutím našeho auta v bahně cesty uprostřed oblasti, kde je z bezpečnostních důvodů zakázáno po setmění jakkoli se vyskytovat. Vozidlu se ale po čase podařilo vyhrabat a žádné setkání s naštvanými slony se bohužel nekonalo. Až druhý den jsme se pro přílišnou zvědavost znelíbili jistému buvolovi, jenž bez rozmýšlení rozhodl se zneškodnit naše vozidlo, ve kterém jsme stále seděli (vystupovat v rezervaci z auta je zakázaný i za dne). Vždy jsem žil v domnění, že buvol je podobný tak akorát nějakému velkému býku. Jenže mýlka, buvolové jsou monumentální do posledního coulu. Jsem rád, že jsme mu nakonec srabsky stačili ujet, jistě by nás býval na padrť rozdupal. V parku jsme viděli také mnoho všelijakých jiných potvor. I bělochy jsme tam po dlouhé době viděli. Pohled na ně nás ale nijak nepotěšil. Dokonce jsme se s Jardou shodli, že v nás setkání se solidními, čistými, ve svetříku a kloboučku oděnými bělochy, vyvolává pocity nechuti až nevolnosti. Hlavním cílem bělochů zdá se bylo zažít na vlastní oči co nejnásilnější scénu zvířecího království. Nejvíc jich čekalo u brodu přes řeku Mara, kde občas přecházejí stáda pakoňů a zeber, poskytujíc tak potenciální úlovek pro číhající krokodýly. Bylo odpudivý pozorovat znuděný a rozčarovaný reakce v mikrobusech naštosovaných bílých tváří, když díky neochotě zeber smočit čumák nedošla jejich touha uzřít co nejvíc krve naplnění. Lehce perverzní turismus, tohle safari.

Po dvou nocích strávených v nádhernym kempu, kde se nám v noci mezi stany pásly zebry a vikuně, vydali jsme se zpět do Itiba, tentokrát jinou cestou. Několik hodin projížděli jsme savanou, míjejíc kromě stád i houfů různých druhů a několika malých tornád jen původní, tradičně opevněný masajský vesnice. Masajové ve stepi nádherně vynikaj, ve svých jasně červených ohozech jsou vidět i na velkou dálku. Jsou ověšeni korálky a v ruce třímaj oštěpy nebo takový zvláštní palice, kterýma prý umí bez problému vytnout smrtící tečku mezi oči kdejakýmu lvovi či buvolovi. Ověřil jsem si ale, že krajina kolem Itiba je krásou nedosažitelná. Nic se prostě nevyrovná neuvěřitelně zeleným čajovým plantážím na horských svazích, prokládaným lesíky palem a eukalyptových stromů.

Během cesty tam i zpátky projížděli jsme i obydlenějšími oblastmi, kde stejně jako jinde v  západní Keni byly podél silnic vidět pozůstatky nepokojů, co se tu před půl rokem odehrály. Sem tam zbořeniny prodejen i obytných domků, vypálený baráky, ohořelý karoserie aut ve škarpě. Nejsou všude, ale je jich dost, aby to ukázalo závažnost nedávný situace. Nějak mi pořád nejde do hlavy, kde se vezme tolik agrese a nenávisti v tak přátelských lidech, jako jsou Keňani. Jen kvůli volbám se začnou zničehonic bezhlavě rubat, ze sousedů stanou se přes noc nepřátelé na život a na smrt, i když leta žili vedle sebe bez jakýchkoli sporů. Člověk by tohle nečekal v zemi, kde asi nejpoužívanějšími frázemi jsou „pole pole“ (pomalu pomalu) a „hakuna matata“ (žádný problém). Ale ta keňská povaha neni zas tak jednoznačná. Přes den jsou všichni usměvaví a mávaví (jak na nás, tak jeden na druhýho), ale jen padne soumrak a už se přepadává, mačety kvůli prkotinám jen zvoní, znásilňuje se. Částečně to asi je nějakým výbušným prvkem v místní mentalitě. A potenciál, který taková rozohněná povaha skýtá, je neskutečně umocněný etnickou diverzitou keňský společnosti. Jak už jsem psal, kmenová příslušnost je tu neskutečně důležitá. V Keni je celkem 42 kmenů. A problém zřejmě vzniká, když se na takovou kmenovou společnost aplikuje západní model demokracie. Lidi tady totiž nejdou volit podle toho, jaký má který kandidát politické přesvědčení, ale v podstatě čistě podle jeho etnického původu. A za něj jsou ochotni se bít. V Keni zdá se chybí jakákoli jednota, ve všech směrech; v členitosti místní přírody a krajiny jakoby se odrážela pestrost spektra etnickýho, kulturního, i politickýho. A stejně tak rozmanitá je i místní církevní scéna; naprosto fascinovaně sleduju cedule podél silnic s názvy všemožných křesťanských církví, kromě početných Katolíků, Adventistů a Pentacostálů, např. African Inland Church, New Apostolic Church, Church of Word of Life, Maranatha Wisdom Church, Church of God of East Africa, Flame Revival Church... To je jen to málo co si pamatuju, je jich tu nespočet. Neuvěřitelný jména. Občas se mi zdá, že ta křížem označená eternitová bouda za tou onou cedulí je možná jediným svatostánkem dané církve. A je celkem zřejmý, že příslušnost k jednotlivým církvím se zase odvíjí od etnického původu. Vše tu je o kmenech, nějaké národní cítění je tady v podstatě bezvýznamným konceptem. A v takový společnosti těžko může normálně fungovat náš model politickýho zřízení, s jedním prezidentem a premiérem. Neni divu, že se to tak lehko zvrtne. Keňská politika se sice především díky dimplomatickýmu umu Kofiho Annana (který je tady teď neskutečně uznávaný, dost možná jen díky němu se Keňa neproměnila v druhou Rwandu; pojmenovávají se po něm i novorozeňata – už jsem tu potkal několik malých Annánků) skoro zázrakem jakž takž stabilizovala, ale nikdo moc nevěří její trvanlivosti. Jedna holka mi tady říkala, že i když Keňané jsou vděční za současný mír, všichni se samozřejmostí počítají s tím, že i kdyby stabilita vydržela celé volební období, při příštích volbách se všechno semele znovu, než bude nalezen další křehký kompromis, třeba i skrz občanskou válku. Do té doby budou všichni spokojeně koexistovat. Je to začarovaný kruh, těžko říct kolika takovými řezničinami si ještě místní společnost bude muset projít. Poprvé nevidím nacionalismus jako nezbytně špatnou věc. A na obzoru je po dlouhé době jedna záležitost, která Keňany spojuje; Barrack Obama je zčásti Keňan, jeho babička tady ještě žije. Obama se ke svým kořenům vřele hlásí a Keňané jsou na něj náležitě hrdí. Pokud v listopadu vyhraje, nevyhnutelná obamamanie by rozhašteřeným Keňanům určitě nijak neuškodila. 

Jenže politice nerozumím, té africké už vůbec ne, ač je to věc zajímavá. Zatěžovat Vás tedy již nebudu, odeberu se již radši v lože. Únava zmítá mnou veliká, dnes od čtyř od rána odrozoval jsem s Josephem mladou prvorodičku za svitu lampy petrolejové (elektřina je zde k mání jen nahodile). Porod to byl trochu komplikovaný, kontrakce měla slabé. Válení se po břiše rodičky je záležitost nebezpečná a v Evropě zakázaná (ač stále používaná), zde jest často nezbytným zákrokem, má-li se dítě dostat ven živé. Jsem rád, že jsem dnes byl co k čemu. Potěšilo mě, že mi po odrození rodička za mé pulzní zatěžkávání dokonce poděkovala. Úspěšný porody jsou fajn. Co se týče hmatatelnosti výsledků, je porodnictví disciplínou vskutku nedosažitelnou. 

Pokud byste chtěli přispět na zdravotnický projekt Adry v keňském Itibu, je možné tak učinit následujícími způsoby: 

číslo účtu 555 444 000 / 0300, variabilní symbol 200 nebo  SMS ve tvaru DMS KENA na číslo 87777 
...Díky za každou korunu! 
Michal Tomek    


Jarda Záveský (článek pro časopis LF UK Hradec Králové)

Již od začátku studia na vysoké škole bylo mým přáním poznat africký kontinent. To přání se mi začalo vyplňovat v den, kdy jsem poznal zdravotníka Aleše Bártu, který v jednom hradeckém klubu pořádal besedu o rozvojové akci, jejíž je zároveň koordinátorem. Seznámil jsem se tak s projektem zřizovaném organizací ADRA, jenž v západní části Keni, oblasti Nyamira, před třemi lety zprostředkovala výstavbu lékařského zařízení ve vesnici Itibo zaměřujícího se na ošetřování pacientů ze spádové oblasti čítající asi 60 000 obyvatel. Tato nemocnice zajišťuje základní neodkladnou zdravotní péči jak formou ambulantní tak i lůžkovou. Její hlavní náplní je diagnostika a medikamentózní léčba běžných infekčních  a jiných onemocnění, venerických chorob včetně HIV/AIDS, dále chirurgické ošetřování úrazů a infekčních ran, provoz zubní ambulance a v neposlední řadě též provádění základních gynekologicko-porodnických výkonů. Jednou z dalších fází tohoto celého projektu bylo rozšíření činnosti za přispění studentů českých lékařských fakult a mně bylo umožněno stát se právě jedním z nich. Spolu se mnou se účastnili další tři studenti, z toho dvě kolegyně z pražských lékařských fakult UK a jeden z univerzity v Cambridge.                                                                                                  

        Nyní právě uplynuly dva měsíce od chvíle, kdy jsem na vídeňském letišti nastupoval na palubu letadla, které mě mělo dopravit do míst, kde jsem se chystal strávit následujících pět týdnů.  Zároveň to bylo mé první letecké cestování, což ještě více zvýrazňovalo moje napětí. Čekalo mě něco, o čemž jsem doposud slýchával pouze z médií a stál jsem před něčím, co mě naplňovalo pocitem nejistoty a obav, přestože to bylo již mnoho let předtím mým snem. A ten sen se mi právě v ten moment začal plnit. Ještě jsem netušil, že to co mě čeká, do jisté míry změní některé moje dosavadní názory na medicínu. Celé dobrodružství zpočátku probíhalo poněkud komplikovaně. Hned po odbavení a průchodu bezpečnostními branami nám bylo oznámeno, že let bude mít drobné zpoždění. Toto na první dojem „drobné“ zpoždění se postupem doby protáhlo na 14 hodin, které jsme museli přetrpět v letištním terminálu. Následkem toho jsme náš navazující let z Káhiry do Nairobi zmeškali. To s sebou přineslo dalších 24 hodin čekání v Káhiře, které se zpočátku zdály být nesnesitelné. Naštěstí po několika ostrých výměnách názorů s jednateli egyptských aerolinek se podařilo vyjednat hotelový pokoj pro možnost osprchování a výlet za poznáním pyramid. Mentalita Egypťanů je vskutku pozoruhodná. Každý neustále něco vyjednává, ale pro vnějšího pozorovatele se výsledek zdá být v nedohlednu. V době, kdy jsme již měli být zpět v Káhiře na letišti, náš autobus stále čekal před hotelem. Na přesun byla vyhrazena přibližně hodina, která by tak akorát dostačovala pro následné odbavení. 2O kilometrů před letištěm se však autobus porouchal a mi byli odkázáni na milost a nemilost nočnímu velkoměstu. Situace se již zdála bezvýchodná, nebýt duchapřítomných spolucestujících, kterým se jako zázrakem podařilo usmlouvat další autobus, jenž nás všechny dopravil až na místo určení. Z důvodů nedostatku volných míst jsme byli nuceni zvolit cestu do Nairobi přes Johannesburg, zásluhou čehož jsme mohli vidět z ptačí perspektivy takřka celou Afriku. Po příletu do Nairobi následovalo setkání a večeře u paní velvyslankyně, která uspořádala na své rezidenci setkání českých pracovníků v Keni. Měli jsme tak možnost se seznámit například s českými veterináři, jenž pracovali pro projekt na severu země. Po tolik očekávaném odpočinku již následoval přesun do zdravotnického centra. Při příjezdu jsme byli přivítáni místním personálem složeným ze dvou zkušených zdravotníků Elizabethy a Josepha, dále mladého laboranta Joba a pomocného personálu Samuela, Sabrona a Mellen.

Hned druhý den ráno jsme vyšli na krátkou prohlídku okolí. Téměř idylická krajina se spoustou čajovníkových polí, mezi nimiž byly rozesety malé hliněné domky s plechovými střechami. Vše nám připadalo jako z pohádky. Ještě však ten samý den jsme poznali i tu druhou stránku Afriky. Do ambulance přišla žena, jejíž váha 35 kilogramů, průjmové obtíže, zvracení a teplota napovídaly o následně potvrzené diagnóze malárie a nakažení HIV s rozvíjejícím se AIDS, tyto choroby spolu s tyfem a brucelózou jsou pro tuto oblast charakteristické. Dodatečně jsme se dozvěděli, že pacientka má stejně tak HIV pozitivního manžela a své tři děti. Po částečném stabilizování jejího stavu jsme se rozhodli pro převoz do místní nemocnice pro navazující antiretro-virotickou léčbu. Zde se ukázala další tvář Afriky, místní zdravotnictví. Díky nedostatku finančních prostředků a mentalitě personálů jsou státní kliniky obrazem bídy, kde hodnota lidského života je skoro zanedbatelná a podmínky, ve kterých jsou pacienti nuceni přetrpět své někdy velmi těžké chvíle, pohledem Evropana přinejmenším otřesné. Dokladem tohoto popisovaného byl i náš příběh se svěřenou pacientkou. V první nemocnici jsme byli rázně odmítnuti, neboť stav pacientky se lékařům jevil příliš vážný pro přijetí. V dalším zařízení naopak personál nedovolil hospitalizaci pro nedostatečně vážné důvody. Byli jsme tedy nuceni naši pacientku zpátky umístit v našem zařízení a domluvou ze spádové nemocnice zajistit antiretrovirotika sami. Jiným otřesným zážitkem, který zanechá v člověku hlubokou stopu, bylo poznání afrického porodnictví. Zde by člověk jen stěží hledal úzkostnou péči o nový očekávaný život. Jelikož součástí českého zařízení je i porodnice, podíleli jsme se jako studenti na asistenci a v některých případech i na vedení porodů. Občas se však vyskytla komplikace, jenž vyžadovala převoz rodičky do nemocnice. Takovým příkladem byl i případ nepostupujícího porodu, kdy jsme se rozhodli pro zvolení císařského řezu.  Po překladu, v té době ještě nastávající maminky, na porodnici v Nyamira hospital jsme se stali svědky něčeho, co jen stěží lze omluvit pouze nedostatečným finančním zázemím keňského zdravotnictví. Porodní místnost, načichlá nasládlým zápachem se stěnami do výše pasu potřísněné od plodové vody a krve, připomínala výjev z hororu. Porodní asistent v civilním oblečení nevybíravými slovy instruoval naši pacientku, aby se položila na stůl a s nástupem kontrakcí indukovaných oxytocinem začal rodičku tlačit na břicho. Přes naše opakované připomínky o císařském řezu a dosavadním průběhu porodu asistent nadále pokračoval ve svém počínání.

Po zhodnocení, že tento způsob není dosti účinný, vystoupil na porodní stůl obkročmo přes pacientku a celou svojí vahou začal znovu tlačit na oblast dělohy. Ze sténání, které mladá žena  pří tom vydávala, naskakovala člověku husí kůže. Bylo to  pro nás šokující. Po chvíli připustil, že tato cesta opravdu nebude ta nejlepší a oznámil nám, že dojde pro lékaře. S tímto jsme se již spokojili a odjeli domů. Za dva dny jsme se dozvěděli, že dítě při porodu zemřelo. Co všechno si musela šestnáctiletá žena při svém prvním porodu vytrpět pro takový přístup personálu, aby nakonec dítě ztratila? V následujícím týdnu nabral sled událostí neobyčejný obrat. Vše začalo ve chvíli, kdy náš koordinátor Aleš Bárta dostal záchvat malárie a s horečkami doprovázenými dalšími vegetativními projevy byl upoután na lůžko. V ten den večer přivezli na ambulanci mladíka s několikerými sečnými ranami od mačety na horní končetině s tepenným krvácením. Takovéto  situace jsou vždy pod kontrolou právě zdravotníka pana Bárty, který zajišťuje potřebné chirurgické ošetření. V tento moment však byl značně indisponován a celá zodpovědnost spadla na nás. Situace nabrala na dramatičnosti v okamžiku, kdy kolega  Michal ve spěchu při snaze oznámit situaci někomu z personálu si rozrazil o roh ambulance čelo. Kolegyně Lenka s Barborou se ujaly ošetřování rány Michalovi a já spolu s místním zdravotníkem jsme naložili posekaného pacienta do sanitky a odváželi v půl dvanácté v noci do nemocnice. Pro člověka zvyklého na pravidla jízdy vpravo, bylo  řízení po druhé straně vozovky poněkud nezvykem. Nakonec jsme ale úspěšně dospěli do asi 25 kilometrů vzdáleného nemocničního zařízení. Překvapení však pro nás bylo, když jsme se dozvěděli, že žádný lékař se v daný moment v ústavu nenachází. Po asi třičtvrtěhodinovém čekání, během kterého nás personál neustále ujišťoval, že lékař již přichází, jsme se rozhodli zvolit jinou nemocnici. V té jsme sice rovněž žádného doktora nenašli, ale pro nedostatek paliva v nádrži jsme byli nuceni zde poraněného zanechat a vrátit se domů. Jak již bylo zmíněno výše, podíleli jsme se kromě malých chirurgických výkonů také na porodní asistenci a v neposlední řadě též na gynekologické prevenci pro těhotné. V tomto směru byla stáž nedocenitelným zdrojem zkušeností, které jsme měli příležitost nabýt při vyšetřeních soustředěných na průběh těhotenství  a předporodní prohlídky. Cenné diagnostické zkušenosti bylo možné získat rovněž v gynekologické onkologii, jenž je z pohledu nádorové problematiky v této oblasti relativně frekventovaná. Myslím si, že pro mě jako pro studenta bylo také velice obohacujícím seznámit se s celým průběhem porodu, který někdy trval od odpoledních hodin až do rána následujícího dne, kdy člověk musel kompletně pečovat o rodičku a poznal tak i její jiné zdravotní či osobní potřeby, což v případě systému českého zdravotnictví lékaři mnohdy umožněno není. Vedle gynekologicko – porodnické problematiky spočívala naše práce v péči o pacienty s infekčními chorobami. Provincie Nyamira patří k nejmalaričtějším místům v Keni, proto také drtivá část ambulantních   i lůžkových pacientů sestávala z diagnóz malárie.

Díky nízké úrovni hygieny je zde rovněž vysoký počet případů nakažení břišním tyfem a střevními parazity. Keňa se mezi sub-saharskými státy řadí k těm s poměrně nízkým výskytem HIV/AIDS, přesto však téměř každý má ve svém příbuzenstvu alespoň jednoho postiženého a toto onemocnění tak bylo mezi pacienty též frekventované a často i spojené s tuberkulózou. Zásluhou nedostatečné tepelné úpravy kravského mléka je zde i  rozšířena výše již zmíněná brucelóza. Těchto několik diagnóz spolu s gynekologickou a úrazovou problematikou zároveň bylo základem práce v ambulanci, kterou denně navštívilo průměrně 25 pacientů. Ambulantní péče tedy byla naší hlavní pracovní náplní. Zpočátku jsme při naší praxi pociťovali jakousi lehkou nedůvěru místních obyvatel, což mohlo být do jisté míry způsobeno jednak skutečností, že mnoho z nich, obzvláště pak malé děti, vidělo bělocha poprvé v životě a jednak jistými jazykovými bariérami, neboť většina starších lidí ovládala pouze svahilštinu a kmenový jazyk kisii. Snad díky tomu, že se v krátké době mezi místními obyvateli rozkřiklo o naší přítomnosti, brzy bázlivost vymizela a naopak jsme byli velice vřele do místní komunity přijati. Účastnili jsme se bohoslužeb adventistů a katolíků, kde jsme si vytvořili spoustu kontaktů nebo jsme  o večerech hráli volejbal s tamějšími vrstevníky. Měli jsme tak možnost poznat kouzlo afrického venkova, kde mentalita obyvatel je v některých směrech naprosto odlišná od té evropské a je dle mého osobního názoru i mnohem přívětivější. Navzdory všudypřítomné chudobě, byla na místních lidech patrná spokojenost, jenž dohromady s dosti poklidným tempem života působila na neustále něčím zaneprázdněného Evropana velice příjemným dojmem.

Myslím si, že tato stáž pro mě jako studenta medicíny byla obrovským zdrojem zkušeností, které mi umožnily i jiný pohled na člověka, než jaký získám při  praxi v nemocnici a pokud to bude jen trochu reálné, rád bych se do Afriky v budoucnu vrátil.

Jaroslav Záveský, student 6. ročníku