Upravit stránku

Cesta únor - březen 2013

Představení týmu

Náš nový tým zdravotníků, plný síly a optimismu.

zleva: MUDr. Eva Rychtaříková, Jakub Príkazský, Ing. Soňa Kolářová, Mgr. Hana Kleprlíková, MUDr. Jana Piskačová, MUDr. Jiří Blažek

Zprávy

Dobrý den přátelé, zde Vám budeme psát naše zprávy z Itiba ...
snad budou veselé

20.2.2013

Dobrý večer, přátelé. Zdravíme opět z Itiba. Tak první skupina bez sebemenší újmy (možná jen chudší o pár mililitrů krve, jako důsledek útoků krvežíznivých itibských komárů a několika blech, které jsme asi od pacientů chytili...že, Filipe :-)), odletěla zpět do ČR. Spolupráce s nimi byla skvělá a všichni odvedli kus práce pro naše pacienty :-). V pondělí večer na nairobské letiště přistálo letadlo s druhou naší skupinou, plnou síly a nadšení pro práci v Africe. Hned ráno jsme vyrazili na nákupy potravin a pak pokračovali cestou necestou do Itiba. Po téměř osmi hodinách úmorného drncání v pořádné horku a prachu, jsme konečně dorazili do naší nemocnice. Vybalování zabralo taky nějaký čas, protože jen sundávání krabic se zdravotnickým materiálem a léky, včetně kufrů ze střešní zahrádky, byl taky dobrý výkon :-). Noc jsme měli v klidu a tak jsme dospávali deficit z předchozích dnů a únavu z cesty. Dnešní den jsme více méně věnovali doplňování léků, sterilizování nástrojů a zdravotnického materiálu. Naši dva lékaři, Dr. Piskačová a Dr.Blažek ,už začali pracovat na ambulanci a pod jejich rukama prošlo prvních pár spokojených pacientů. Vypadá to, že máme opět štěstí na skvělou partu lidí :-).

21.2.2013

Přátelé, moc zdravíme z Itiba. Dnes jen fotky, nějak nemáme náladu... Mějte pěkný den.

23.2.2013

zpráva od ing.Soni Kolářové - eBrána Pardubice

Dneska jsem byla u porodu týhle malý prďolky :). Keňaňky mají prý tuhý kořínek, holčina, první děcko, 22let, tak 50 kilo, skoro ani nehekla a za 3 hodiny už seděla obkročmo na motorce a odváželi jí i s dítětem :). Mimoto tu naši lékaři za těch pár dnů pomohli desítkám lidí, od očí - lidi jásají, že vidí, přes zuby-nemusí si rvát zuby sami, porody-nemusí rodit v chýšíš s porodní bábou a nechat se od ní pak zašívat, až po úrazy, škrkavky, horečky... smekám před nimi! Je zvláštní pocit koukat na ty černoušky jak odsud odcházejí a uvědomit si při tom, že kdyby tu tahle nemocnička nebyla, tak by vlastně byli dál v tom stavu co přišli, nikdo jiný by jim nepomohl... K tomu nám Aleš neskutečně vaří, tříchodový obědy, každý den buchta... a navíc je tu nejlepší ovoce a zelenina, co jsem kdy jedla. Asi se budu dost stydět, až z Afriky přijedu jak koulička. Naštěstí máme čas chodit běhat po okolí, mezi čajovníky a banánovníky. Často tu v těch dvou tisících hledám plíce, jestli po cestě někde nevypadly. A nevím jestli mě zrovna motivuje, že přede mnou běží šestiletý děcka, bosý, v lepším případě v žabkách (já v běžeckých botech za 3 tisíce) a otáčejí se, kde se loudám a k tomu se potupně hihňají. A když doběhnem a někdo se třeba únavou svalí na zem, tak nechápavě koukají a jen si tak zlehounka oddechují. Keňa.. :)

23.2.2013

Něco málo z naší práce a života v Itibo - přídány fotky

24.2.2013

Moc děkujeme pardubické společnosti eBrána, jejíž zaměstnanci věnovali na nákup zdravotnického materiálu více než 40.000 keňských šilinků (po směnné transakci).Prostřednictvím své kolegyně, ing. Soni Kolářové, která je nyní ve zdravotnickém týmu v Itibo, byl zakoupený zdravotnický materiál a pomůcky, které nám pomohou při závažných a život ohrožujících stavech, ale i na zubní ambulanci při ošetřování našich pacientů. Moc děkujeme za Vaši podporu, které si opravdu vážíme :-)

Společnost eBRÁNA je v současnosti jedna z největších společností nabízejících webová řešení v České republice. Za dobu své existence spustila více než 2 500 webových projektů. Toto číslo je opravdu úctyhodné a žádná jiná společnost se něčím takovým nemůže v České republice pochlubit. http://www.ebrana.cz/

28.2.2013

Dobrý den, přátelé. Opět Vás zdravíme z naší mise v Keni. Máme se vcelku dobře. Počasí nám přeje, někdy až příliš. Teploty se přes den určitě šplhají hodně přes 30st C. Večer je pak příjemněji, asi tak okolo 24st.C. No, ale aby to nebylo tak ideální, začínáme mít problémy s vodou. Už několik dnů nepršelo a horko vysušuje půdu na prach. Projíždějící nákladní auta přes Itibo, za sebou zanechávají obrovské oblaky červeného prachu, které sedají všude. Denně oprašujeme vybavení ambulancí a přístroje v chirurgickém sálku od usazeného poprašku,který se dostává úplně všude. Studna nám poskytuje vodu tak 2x za den, když se v ní trocha nashromáždí a jsme schopni ji čerpadlem přečerpat do nádrže. Bezpečnostní situace v Itibo a okolí je dobrá. Každý den projíždějí volební auta se řvoucími ampliony přes naše náměstí, vykřikujíce, že právě ten jejich volič je nejlepší . Místní lidé tančí okolo aut, zpívají , tančí a doprovází konvoje motorek ověnčených větvemi a obsazených třemi , nebo více lidmi na jednom vozítku . Volby se přibližují, ale nesetkali jsme se zatím s žádným náznakem nějakých problémů a nebo nebezpečí. Snad to vydrží . Naši zdravotníci neúnavně pracují na svých ambulancích a pod jejich rukama procházejí desítky nemocných denně. Jana, naše anestezioložka, se skvěle zhostila práce na ambulanci, přes kterou procházejí více méně všichni příchozí. Tam dochází k třídění, zda se jedná o převaz rány, kontrolu zdravotního stavu po předchozích vyšetřeních a nebo o nového pacienta. Podle toho se pak nemocný posílá na jednotlivá pracoviště – převazový sálek, laboratoř, oční a nebo zubní ambulanci. Čerstvé úrazy se ošetřují na „čistém“ chirurgickém sálku. Jirka, oční lékař z pardubické nemocnice, je občas nejvytíženějším členem našeho českého týmu. Z širokého okolí za ním přicházejí pacienti se svými zrakovými problémy. Třeba jen se pozeptat na brýle, které by mohli dostat a nebo s onemocněním oči, které již vyžaduje nějakou léčbu. Každopádně, přítomnost lékaře – očního specialisty, padla na velmi úrodnou půdu a je o jeho služby nebývalý zájem. Jirko, vydrž . Zubní ambulance, pod vedením naší stomatoložky Evy a Soni, také pomalu, ale jistě, získává své pacienty. Denně jich několik přichází s bolestmi zubů , nebo jen na prohlídku, co kdyby …. Ve volném čase vypomáhají Jirkovi s očními pacienty a při rozdělování brýlí, které jsme v předstihu přivezli. Soňu také zapojujeme do asistence při porodech a také práci na ambulanci.

Určitě přijede domů hodně zkušená, specialistka přes všechny obory . Hanka, která se specializuje na těhotné a porody, včetně práce v laboratoři , měla v prvních dnech pár porodů, ale nyní tento obor lehce stagnuje. Asi se nějak nechce rodit. Uvidíme, jaký bude vývoj . Kuba pracuje jak na ambulanci, tak okolo našich hospitalizovaných pacientů. Téměř každou noc máme někoho na infuzích a přijatého na lůžku. K tomu patří měření tlaku, teploty, sledování zdravotního stavu apod. Takže práce mívá taky hodně. Před pár dny k nám přinesli rodiče 13tiletého kluka, který byl trochu dehydrovaný a zvracel. Jeho stav v době přijetí nebyl nijak dramatický a tak jsme ho hospitalizovali a přes infuze zavodňovali. V průběhu noci byl spolu s dalšími hospitalizovanými pacienty monitorován. Ráno už jeho stav byl závažnější. Odpoledne jsme jej „na fofr“ převáželi do vzdálené nemocnice v Kisii, kde by měl dostat lepší péči, než ve spádové nemocnici v Nyamira. Žanetka měla „ostrý“ převoz dlouhý 55 km. Naše pracovní diagnóza byla susp.meningitida a nebo tetanus v rozvoji. K těmto dvou dg.také přicházela v úvahu velmi vzácná reakce na podané léky proti zvracení. Nicméně ani v místní nemocnici konsilium lékařů, které se nad chlapcem sešlo, nemělo jasno a zvažovalo všechny tři diagnózy. Naše kamarádka Soňa, před cestou do Afriky, vybrala od svých kolegů v práci peníze na nákup zdravotnického materiálu do našeho Itiba. Po směně na USD a následně na keňské šilinky, obdržela úžasných 40 tisíc šilinků. Za tuto částku už se dá nakoupit pěkné množství všemožných věcí, na kterých jsme se předem domluvili a které nám moc pomohou při naší práci. Tak jsme se vypravili do 120 km vzdáleného města Kisumu, kde je obchod se zdrav.potřebami, abychom tam nakoupili vše potřebné. Když si myslíme, že je v Itibo teplo, v Kisumu je snad o polovinu větší. Vzduch se tetelil nad rozpálenou silnicí a ve městě bylo téměř nedýchatelno. Ale naše radost z nákupu pořádného množství zdrav.materiálu vše negativní přetloukla. Ještě jsme měli malou zastávku u jezera, abychom se podívali, jak vodní hyacint zaplevelil celý záliv. Při kávě v nedalekém hotelu jsme měli možnost krmit malé opice a pak už jsme se vraceli domů, do našeho Itiba. Nyní máme hospitalizovanou mladou ženu s rozvinutým onemocněním AIDS, ve špatném stavu a těžce dehydrovanou. V průběhu noci jsme příjímali mladého muže s bolestmi břicha, který ráno v celkově dobrém stavu po noční léčbě odcházel domů. Jinak žádná dramata a velké úrazy zatím nemáme. Vše je v relativním poklidu. Noční služby jsou mezi hysterickými záchvaty, bolestmi břicha, dětskými teplotami a bronchitidami a občasným napadením v rodině. Včera jsme jedno takové měli. Na motorce přivezli křičící a bědující mladou ženu na ambulanci. Když jsme se zorientovali, co se vlastně stalo, dozvěděli jsme se, že se s manželem poprala a on jí pokousal po těle. Otisky zubů měla na rukou, ramenech, stehnech a zádech. Naštěstí nikde nebyla kůže prokousnutá a tak nehrozila žádná závažnější infekce. Zklidnili jsme ji Diazepamem do žíly, aplikovali léky na bolest a také dostala přeočkování proti tetanu. Po několika hodinách odležení na lůžku odcházela v relativně dobrém psychickém a i fyzickém stavu domů v doprovodu svých tří bratrů. Ti se dušovali, že se o svoji sestru postarají a že bude v bezpečí. Právě v tomto čase probíhá na porodnici porod a dozvídám se, že narodila krásná holčička. V pořadí již druhá, dvacetipětileté matce . Tak to je pár zpráv z našeho Itibska. Uvidíme, co přinesou další dny…

28.2.2013

zpráva od ing.Soni Kolářové - eBrána Pardubice

Tak mame za sebou dalsi africky den plny zážitků. Nasi lékaři jsou bezvadni, dva z nich bojují s nejakym bacilem, podobným chřipce, ale i tak jsou na nohou od rana do večera a kolikrát vstávají i v noci a hlídají pacienty nebo řeší akutní pripady, co nam sem přivezou na motorce (nekdy pry i na kolecku). Mě osobně mile překvapilo, jak jsou lidští, jak se k tem černouskum nadherne chovají, hýčkaji, rozesmivaji, hladi po tvářích a pak jeste dlouho diskutují, jestli pro ne udelali maximum. V tehlech podmínkách je maximum často hodne jiny nez v Čechach... Včera jsme to o neco vylepšili tim, ze jsme nakoupili vybaveni za penízky, ktere poskytli moji kolegove z eBRANY. Jeste jednou vam dekujeme!

No a ja se tu snazim pomahat jak to jen jde. Nejčastěji delam sestričku nasi zubařce Evče. Pak pomáhám našemu očnímu Jířovi, vybírám a zkousim brýle ze zásob - sbírky z Čech, kterou tu mame. Pomalu už nám ale docházejí. Dnes v noci jsem dělala hlavne morální podporu nasi porodní asistence, drzela jsem rodicku za ruku a podporovala ji, zkusila jsem si prestrihnout pupeční šňůru a dohlížela na prvních 5 minut zivota toho mimča (a přála mu stastny zivot, jako spravna sudicka :)). Zkusila jsem si taky píchnout injekci. A pak treba neco podám nebo pridržím, strkam nos všude :). Taky se furt na neco ptám, zatim mi lekari trpělivě odpovídají a učí mě, snad jim to jeste ty 2 týdny vydrží :).

Keňský lidi jsou uzasni, nebo alespoň ti v okolí. Vsichni mávají uz z dálky a kdyz jedeme ambulancí, tak si kazdy z nas pripada jak královna Velky Británie :). Jednak maji velkou úctu k bělochum a jednak jsou tu moc vděčni Alesovi, za to, co tu pro ne uz 6 let dela. Snad jsem jim dostatečně poděkovala za sváteční obed, na ktery me v mistnim kostele pozvali - Ugali, Sukuma Wiki, pak pravděpodobně vařené žaludky a to vse zapijene zkvasenym mlikem od místní kozy nebo kravy :). To mliko a zaludky jsem v sobe držela hodne na vuli :), ale zbytek byl moc dobry.

No a ted čekáme na 4 naše lidi, az se vrati z nemocnice, asi tak 2 hodiny odsud. Odvezli tam rodicku, ktera prisla uz s mrtvým deckem v břiše a navic ho uz ani nemuze porodit. Tady v Itibu uz nejsou přístroje a podminky na to, aby se ji dalo pomoct... Uvidime s čím přijedou, protoze přístup v Kenskych nemocnicích je pry otřesny. Naposled nasi lékaři čekali 20 minut na urgentnim přijmu a pak doktora snad nejvic zajímalo, jestli ma pacient penize na zaplacení... Snad se v pořádku vrati, protoze v Keni je v noci dost nebezpecno, at jsi běloch či ne...

1.3.2013

Dobrý den z Itiba. Opět Vás zdravíme z horké Afriky. Bezpečnostní situace se nemění, je klid. Náš pracovní den se odvíjel v relativně klidném rytmu, což ale neznamená, že by nebyli pacienti. Čekárna se plní od brzkého rána až do pozdního odpoledne. Myslím si, že nyní trháme rekordy v návštěvnosti. Když se v čekárně příchozích zeptáte, kdo jde na ambulanci, zvednou se třeba dvě,tři ruce. Ale když se zeptáte, kdo jde k „Daktari Wa Macho“ , tedy k očnímu lékaři, zvedá se jich celý les . Ale vytíženi jsou všichni naši zdravotníci. Zubní má také plno a když je u nich klid, tak vypomáhají očnímu lékaři. Včera večer jsme měli další náš „ostrý“ výjezd. Přivezli na jedné motorce mladou ženu, těhotnou a v termínu porodu s tím, že začaly bolesti a začíná porod. Rodička se odvedla na porodní sál, kde se jí ujala Hanka s Janou. Na druhé motorce zase byla další pacientka, starší žena, která údajně spadla a poranila se v oblasti levé klíční kosti. Tu jsme si zase nechali my a dopravili ji na chirurgický sálek. Při vyšetření jsme jednak zjistili, že je žena trochu „pod parou“ a pak, že její verze poranění při pádu je trochu lživá. Byla poraněna mačetou a ještě k sečné ráně v oblasti klíčku měla i zlomeninu této kosti. Připravili jsme si sterilní stolek na revizi a ošetření rány a jali se pracovat. Po pár minutách přišel náš Joseph, že máme emergency a musíme do nemocnice v Nyamira. Rodička, kterou vyšetřovali na porodnici, měla mrtvé dítě v břiše a porod neprobíhal tak, jak měl. Stav pro ni byl hodně vážný. Přerušili jsme výkon na zraněné ženě a začali organizovat převoz. Jirka, náš oční lékař, převzal revizi a šití zraněné a my jsme odjížděli do nemocnice. Anestezioložka Jana si ještě cestou zajistila „pro sichr“ druhou žílu pro případné podávání léků v případě komplikací a pomalu jsme zdolávali 7 km polňačky, než jsme se dostali na asfaltovou silnici. V průběhu cesty měla mladá žena poměrně velké bolesti a tak jsme uháněli, abychom nemuseli ještě někde rodit na silnici s velikým rizikem ohrožení jejího života. Naštěstí jsme dojeli v pořádku do nemocnice. Přístup místních sester na porodním oddělení zaskočil naše zdravotníky, ale Afrika je Afrika a tak jsme raději odjížděli zpět do Itiba. Jirka mezitím se zbývajícími kolegy ošetřil zraněnou ženu, podvázal drobné krvácení a skvěle pozašíval ránu. Nakonec ji hospitalizovali, aby ještě někdo nekonal svůj záměr, ženu asi zabít. Než jsme vše poklidili , jak auto, tak ambulanci, bylo hodně přes jednu hodinu ranní a tak jsme unaveni šli spát. Ráno nás čekají další pacienti. Dnešní páteční den se nesl v duchu očních operačních výkonů. Odstraňovali se drobné nárůstky. Fotky z výkonu uvidíte . Tak to je v rychlosti krátký popis naší práce. Mějte se pěkně a samozřejmě přidáváme i fotodokumentaci .

5.3.2013

Dobrý den , přátelé. Zdravíme z Itiba. Asi vás zajímá situace, která zde je, protože právě probíhají prezidentské volby.
Sledujeme volby, byly včera. Píší , že je doprovází krvané nepokoje. V Mombase zastřelili asi 16 lidí. V Kisumu podpálili nějaká auta a z Kericha utíkají lidi (Kisii kmen) do Kisii. Jinak o ničem nevíme, je klid. Dnes ráno od nás odjížděli Češi do Nairobi, měli obavy, jak to bude vypadat a před chvílí psali, že je všude klid a nikde žádné problémy nemají. Tak snad to byly jen lokální záležitosti. Sranda na všem je, že zatím vede ve volebním sčítání kandidát, který je v Haagu stíhaný za genocidu z uplynulých voleb. Je z kmene Kikuiu, jako byl Kibaki, současný prezident. Tak to může být průser. Uvidíme. Ale zatím jsme v pohodě a v klidu.

Situaci budeme nadále sledovat :-).

7.3.2013

zpráva od ing.Soni Kolářové - eBrána Pardubice

Zdravím po delší době z rovníkové Afriky. Velký "dojem" na mě udělala návštěva keňské nemocnice Nyamira District Hospital. Vezli jsme tam na urgentní příjem šestnáctiletou dívku, nebo spíš ženu, protože už ve 12 byla matkou. Bohužel ale o holčičku, jediné dítě co měla, před měsícem přišla. Umřela na tetanus. Nejspíš se z toho psychicky zhroutila. Měla podivný stavy, přirovnala bych to k nějaký scéně z Hitchcocova hororu, kdy někoho posedne ďábel. Naštěstí okolí neohrožovala. Potřebovala důkladnější rozbor a nejspíš pomoc psychologa. Večer jsme tedy přichystali sanitku "Žanetku" a ve složení 3 lékaři, chuděra, její manžel a já, jsme se vydali do oblastní nemocnice. Přiznávám, že jsem byla po cestě trochu paranoidní. Hlídala jsem mačetu, která se pro případ nebezpečí vozí na palubní desce Žanetky, aby jí manžel, který seděl na předním sedadle mezi mnou a řidičem Alešem, nevzal a nezačal nás s ní ohrožovat. To mě napadalo proto, že jsme měli podezření, že manžel svou ženu psychicky, ne-li i fyzicky týrá. Její stav byl totiž vždy znatelně horší, když se objevil. Jeho přístup byl hodně apatický a jednu chvíli vypadalo, že už ani nepřijde. Nakonec se objevil asi po 10 hodinách. Jo a taky měl jako vyzvánění telefonu děcký pláč. Ne smích, ale skutečný pláč. Polila nás vždy s Alešem hrůza, když mu někdo během cesty volal. Nicméně skutečná hrůza mě polila, až když jsme dorazili na urgentní příjem. Vystoupili jsme u ostnaté brány, na parkovišti bylo znát mnoho krvavých skvrn. 3 poskoci s puškami nám přichystali nosítka, na který jsme holčinu naložili a pokračovali s ní až do místnosti pro urgentní příjem. Hledám slova, jak to popsat… Byla to snad nejvíc nepříjemná místnost, v který jsem doposud byla. Všude špína, jeden oprýskaný psací stůl, polotma a u stropu jedna rezavá tyč na kapačky. Jinak vůbec nic. Asi po 5 minutách přišla sestra, která se na dívku sotva ze svýho metrovýho odstupu podívala. Naše lékařka ji anglicky vysvětlovala vše, co se nám podařilo za jednu noc a jeden den zjistit. Paní vypadala jako, že jí vážně obtěžujem a rezavá tyč u stropu pro ní byla nejzajímavější objekt v místnosti. Vše odkejvala, nepoložila jedinou otázku a řekla, že můžeme jít.

S opravdu divným a mrazivým pocitem jsem opouštěla onu místnost, když na mě houkl Aleš, ať se jdu rychle a nenápadně na něco podívat. Přes chodbu byl operační sál. Děcka, tak jestli byste přežili příjem na urgentní místnosti a přesunuli vás na operační sál, tak z něho už snad vede cesta jen do márnice. Místnost to byla celkem velká, ale vypadalo to jak stará garáž, kde se neuklízilo už stovky let. Uprostřed bylo lehátko na rezavých tyčích, u stropu jakési pofidérní světlo. Moc mě mrzí, že jsem byla tak v šoku a nevyfotila to. Focení je tam sice přísně zakázaný - chápu proč, ale když se nikdo nedíval, tak jsem na to nedbala. A pak mě Aleš zavedl ještě do lůžkové části. Nevím, koho tam odkládají, jestli živý či mrtvý, každopádně tam ale nikdo neležel. Probudit se tam po operaci, tak si myslim, že jsem v nějakým žaláři za nejhorší zločin světa. Rychle jsem udělala fotku a šourala se ven. Naposled jsem se cestou podívala na dívku, u které stála pořád jen sestra se založenýma rukama, v mysli ji popřála hodně štěstí a s dosud nepoznaným pocitem odešla z Nyamira District Hospital. Cestou domů téměř nikdo z nás nepromluvil. Jen Aleš, který nám připoměl památnou větu jednoho z dřívějších lékařů, kterou pronesl cestou z této nemocnice: "Aleši jeď tak pomalu, ať se nevybouráme, nebo tak rychle, ať to nepřežijem a neodvezou nás tam". Jaký je konec naší dívenky nevíme. Můžeme jen doufat…

8.3.2013

Dobrý večer z Itiba, přátelé. Opět vás zdravíme. Asi u nás začalo období dešťů, protože vždy od cca 18h leje a leje a leje. Bouřky otevírají celé nebe a náš domeček se otřásá pod hromobitím v základech. Pokud není vítr, můžeme sedět na terase a pozorovat, jak přívaly vody omývají naše palmy kolem domečku. Hotová romantika…jen , kdyby nebylo tolik bláta . Ale na druhou stranu jsme docela vděčni za vytrvalý déšť, protože už jsme několik dnů měli velké, ale opravdu velké problémy s vodou. Dokonce, nejen, že nebyla v 4 tisícovém zásobníku studniční voda, ale už ani ne v obrovském zásobníku dešťové vody, který jsem snad ještě nezažil prázdný. Tak snad bude lépe. Dnes se dokonce při takovém jednou obr plaváku, část našeho týmu, myla pod okapem . Volby stále sledujeme a pořád ještě není rozhodnuto. Informace z mezinárodních zpravodajských serverů přinášejí důkazy o nekorektnosti, podivných virech, které znásobily počty neplatných hlasů atd. Tak nikdo asi moc neví, jak vše dopadne. Uvidíme . Jak občas s nadsázkou říkám, „v Africe je všechno velké“, tak fotografie s motýlem jsou toho pravdou. Jeden takový neuvěřitelně velký exemplář nám tady přistál a naštěstí neušel naší pozornosti. Fotky jsou níže. Občas taky máme na domečku a nebo v ambulanci kudlanku. To je taky pěkné zvířátko . Naši zdravotníci po pracovní době, občas vyrazí mezi místní lid a v tu chvíli jsou obleženi dětmi, pro které je obrovská vzácnost, chytit se „muzunga“ a což, když s nimi ještě ten podivný běloch dělá nějaké blbiny. To je teprve něco! Sláva a medicínské úspěchy našich lékařů se brzy rozkřikly do širokého okolí, daleko za hranice naší spádové oblasti a tak máme práce nad hlavu. Naši zdravotníci pracují na ambulanci od brzkých ranních hodin, až do 7 večerních, i když by už dávno měla být pouze pohotovost. Ale nikdo nemá to srdce poslat neurgentní stav domů s tím, že vlastně by neměl být ošetřen. Čas oběda se nám pravidelně posunul na třetí hodinu odpolední , na dobu, kdy už v žaludku bouřlivě kručí a silně se domáhá nějakého příjmu energie .

Podle fotek vidíte, že je pořád plno. Jak v českých ambulancích a čekárnách říkáme…“ je v čekárně černo, paní doktorko“, tak tady to platí dvojnásob , myšleno v nejlepším smyslu slova . Odpoledne nám přivezli mladší ženu, podivně vykřikující a zvedající ruce. Zprvu to vypadalo, že je nějak posedlá ďáblem, protože pořád vykřikovala něco o satanovi a jiné prapodivnosti. Nakonec, po dlouhém vyšetřování a mnoha testech a taky informací od rodiny se zjistilo, že má zřejmě „rozjetou“ nějakou psychózu a nebo schizofrenii. Tak jsme její stav opět konzultovali se specialistou na psych.choroby, Dr.Blažkovou a nasadili medikaci. Ta naštěstí zabrala a žena už ďábla nevyzývá ke konfrontaci. Ale když byla v nejhorším, tlak jí šel dolů, zmatenost gradovala a její stav byl nestabilní, samozřejmě vypnuli proud , jak to v Itibo bývá, v nejnevhodnější dobu, takže jsme pracovali pod čelovkami. Ještě štěstí, že přístroje mají v sobě záložní akumulátor . No a taky bych se měl zmínit o jedné naší noční bojovce . Sedíme si tak na terase, venku leje jako z konve a Soňa říká: „jééé, do domečku vlezla myška“. Moc jsme ji nevěřili, i když asi nic alkoholického nepila, ale člověk nikdy neví . Přesto jsme se aktivovali k prohledávání. Nakonec jsme našli pidi myšku, která se klepala strachy u botníku na chodbě. Jak zbystřila, že jsme její skrýš objevili, tak vzala do zaječích a skulinou mezi otevřenými dveřmi a zdí uprchla do přírody. To se nám ulevilo . Jednak z toho, že Sonča nemá vidiny a taky z úspěšného vypuzení vetřelce. No, ale tím naše story ještě nekončí… Soňa po nějaké době šla do kuchyně a volá na nás: „ jééé, pojďte sem, ona je asi tady zase, protože v kuchyni něco šustí za policemi s jídlem“. Tak jsme se opět aktivovali k průzkumné činnosti, přední tým vyndává potraviny z regálu a záložní tým je připravený s košťaty na eliminaci vetřelce. Nic… nikde ani náznak přítomnosti živočicha. Až Vlado objeví mezi zadní stranou regálu a zdí onoho návštěvníka. No, od té malé myšky trochu povyrostla, ale adrenalin a bojová nálada v nás zvítězila a tak jsme opravdového vetřelce nadobro eliminovali. Viz foto . Tak tolik z našeho Itibo News. Zítra budeme pokračovat, protože jsme měli vzácnou vadu, kterou jsme tady ještě neměli. Mějte se pěkně a posíláme hodně pozdravů od rovníku.

9.3.2013

Dobrý den z Itiba.
Tak máme nového prezidenta. Odpoledne jsme už našli na všech internetových serverech, že velmi těsně vyhrál místopředseda vlády Uhuru Kenyatta. Uvidíme, jaké budou dopady na toto rozhodnutí. Zatím je relativní klid, jenom v Kisumu se to trochu vaří…
Z internetu: V Kondele, na předměstí západokeňského města Kisumu, rozehnala policie slzným plynem rozzuřený dav Odingovým přívrženců, který házel kameny na auta a na hlídkující policisty. „Nebude-li Raila, nebude mír," skandovali účastníci protestu.
A zpět do Itiba. Včera se nám narodil chlapec, který měl poměrně vzácnou vadu, tzv. omfalokélu. Omfalokéla je vrozenou vývojovou vadou, při které se nedostatečně uzavře břišní stěna v oblasti pupku a tak se formuje vak, do kterého se dostávají břišní orgány. Orgány jsou chráněny jen průsvitnou blánou. Omfalokéla může být jen malá jen s částí střeva, nebo velká obsahující většinu břišních orgánů včetně jater a sleziny. Bohužel, řešení tohoto problému je nad naše možnosti, léčba trvá měsíce, tak si rodina dítě po porodu odvezla do nemocnice v Nyamira.
Každý druhý den převazujeme našeho mladého pacienta s amputovaným prstem a dělá nám radost. Úspěšně čelíme infekci, preventivní pokrytí antibiotiky Dalacin zabralo. Kostní operační výkon není legrace a tak jsme raději přistoupili k profylaxi. Tvar pahýlu se podařilo pěkně vytvarovat, nemá žádné „rohy“ .

Dnes je sobota a to u nás znamená pouze emergency. Takže i provoz jede pouze na pohotovost a tak naši zdravotníci mohli vyrazit na výlet. Doktorka Jana a Vlado na jedné motorce, Soňa a Hanka na druhé,jeli na výlet do nedalekého Sotiku, kde jsou překrásné čajovníkové plantáže, romantické domky pro sběrače , postavené v africkém stylu a také čajovníková továrna, kde si koupili balíčky právě vyrobeného černého čaje v nekomerčním balení. Tééééda, ten provoněl celý náš domeček .

Před chvílí rodiče přivezli malé dítě s vysokou teplotou a na ambulanci „vystřelilo“ dost brutální febrilní křeče. Naši okolo něj běhají ještě teď a myslíme na možnou malárii, která by takovou krizi mohla způsobit. Snad bude v pořádku, nasazujeme antimalarika a děláme řadu testů, které nás snad posunou dál.

Tak to je trochu z našich aktualit a přejeme pěkný večer.

16.3.2013

Dobrý den z Afriky, přátelé. Tak a je to tady…Všechno jednou končí a to platí i pro naši misi v Keni, která se nachýlila ke konci.

Opět jsem zde měl skvělou skupinu, různorodě složenou a jak jsme se všichni přesvědčili, tak to bylo jenom k dobru celé akce. Moc děkuji všem za jejich skvělou práci, kterou zde odvedli a pomohli spoustě nemocných a zraněných. Pro některé byla cesta do Itiba, resp. do Afriky, první zkušeností, ale budu doufat, že určitě ne poslední. Jiní „ostřílení“ členové naší skupiny prožívali opakované pocity, které měli z předchozí mise , ale i oni zažili spoustu nových zážitků a poznali mnoho veselých, ale i smutných příběhů našich pacientů.

V našem týmu jsme měli tentokrát i nezdravotníka, naši Soňu, které bych chtěl tak trochu samostatně poděkovat. Nejenom za to, že před cestou uspořádala finanční sbírku v eBRÁNA Pardubice, kde pracuje a za kterou jsme mohli nakoupit velkou hromadu zdravotnického materiálu, ale i za to, že v Itibo s námi vydržela . Naše rozebírání jednotlivých případů a pacientů u oběda, někdy může lehce „zahýbat“ žaludkem nezasvěceného, což Soňa zvládala bez problémů, ale i za její pomoc na ambulanci, v zubní ordinaci a také na porodnici. Každodenní konfrontace bídy, nemocí a lidských osudů není někdy jednoduchá ani pro nás a o to více je třeba ocenit spolupráci každého, kdo s tím nemá tolik zkušeností, jak zdravotníci. Soňo, byla jsi skvělá a moc rádi Tě zase v Itibo uvítáme.

Tak a teď nemůžu nezmínit skvělou věc, která se přihodila a zřejmě jednomu dítěti může změnit život. Naše Angela našla svého „adoptivního otce“ na dálku. MUDr.Príkazský , který v Itibo byl již opakovaně, se domluvil s Elizabeth, že jí bude přispívat na školu a její potřeby. Pro Angelu to znamená možnost navštěvovat tzv. přípravku před vstupem do základní školy a také v budoucnu se nadále vzdělávat. Vlado, moc děkujeme, skvělý čin .
Jirka, náš oční lékař z pardubické nemocnice, zvládal neuvěřitelný nápor pacientů s očními problémy. Když jsem dlouho před touto cestou do Itibo plánoval účast očního lékaře, netušil jsem, že o tento obor bude takový zájem. Plno pacientů odcházelo neskutečně šťastných, protože byli nejen vyšetřeni, ale na jejich oční vadu dostali i brýle, odpovídající korekci problému. Po letech si zase mohli přečíst noviny , nebo knížku . Jana, naše anestezioložka z ÚVN Střešovice Praha, mimochodem velmi svědomitá lékařka, pracovala na ambulanci od rána, přes běžnou praxi , až do pozdních nočních hodin, v případě emergency případů. Její zkušenosti a znalosti pomohly stovkám nemocných a také nám zajistila „bezbolestný“ komfort pacientů u několika poranění a následného ošetření. Jakub s Hankou také odvedli kus pořádné práce, jak na ambulanci, tak i na porodnici. A nebylo to vždy jednoduché a příjemné. Ale jejich zdravotnická profesionalita, převládla nad osobními pocity a vše zvládali s přehledem. Skvělá práce, díky . Naše zubní lékařka Evička, pracovala nejen ve svém oboru, ale když zrovna neměla pacienty, tak pomáhala na oční ambulanci a nebo kdekoliv jinde. Evi, také moc díky .

Tak vidíte, byla to skvělá parta lidí, kteří se před měsícem neznali a nyní jsou z nich dobří kamarádi, zocelení drsnou Afrikou a jejími lidskými osudy a problémy. Tak to má být a budu doufat, že se opět v Itibo všichni společně uvidíme .

Cestou do Nairobi jsme si ještě udělali malou zastávku v Masai Mara, na jednodenní safari, abychom se trochu odreagovali od práce v nemocnici a pak zase frčeli do smogu nairobského velkoměsta. Je již téměř tradicí, že před odletem domů navštívíme sirotčinec naší kamarádky Hany a snažíme se jí alespoň trošku pomoci se zdravotními problémy jejích svěřenců. Bylo to i tentokrát. Fotky jsou v příloze.

Tak to je z posledních zpráv itibských a nairobských. Všichni dnes ráno v pořádku odletěli směr Evropa. Někteří hubenější o pár kilo, ale zase bohatší o cenné zkušenosti z „první linie“ medicíny tropické Afriky. Zažít Afriku na vlastní kůži je neuvěřitelná zkušenost a mnoha lidem jejich cesta změnila pohled na svět. Ještě jednou dík za vaši práci, byli jste skvělí .