Upravit stránku

Cesta říjen - listopad 2015

Představení týmu

 

MUDr. Naďa Kočnarová (pediatr a nefrolog), MUDr. Kamila Peterová (neuroložka) MUDr. Katka Hesterini (interna), MUDr. Jirka Polák (ortoped), MUDr. Martin Ficker (praktický lékař), MDDr. Vítek Káca (stomatolog), Petra Semanová (medička) 

 


Lůžková část s JIP těsně před otevřením

1
2
3
4
5
6

Zprávy

 

24.10.2015
Dobrý den, přátelé.
Ač jsem ještě nestihl napsat zprávu o příletu třetí skupiny, která je zde v Itibo již druhým týdnem, musím alespoň v krátkosti, vzhledem k pozdní noční hodině, popsat pronásledování špatných událostí, které za celou dobu působení v Africe neměly obdobu. Hned jeden z prvních dnů zde, tedy před dvěma týdny, nad ránem přivezli 15ti letého chlapce, který vylezl na sloup s elektrickým vedením a dostal zásah. Po neurčité době od úrazu ho rodina našla ležet pod sloupem, bez známek života a tak ho rychle na motorce dopravili k nám. Více než hodinová resuscitace, s nasazením mnoha léků, defibrilací a masáží, včetně intubace byla bezúspěšná. Pátek večer, před týdnem přivezli mladou ženu, matku 6ti dětí, nejmladší 2 týdny, s 2 dny bolestmi hlavy, vyšetřena v Nyamira nemocnici, dostala antimalarika, ač malárie vyšla negativně. U nás zmatená, komunikovala a odpovídala na otázky. Jednu zorničku měla rozšířenou, druhou normální.V průběhu vyšetření přestala dýchat a díky Jirkově rychlé intubaci a dýchání se opět saturovala na dobré hodnoty. Přetransportovali jsme ji na naší novou JIP, kde se napojila na všemožné přístroje, včetně dýchacího přístroje, který jsme poprvé použili. Ale okolo 4 hodiny ranní došel kyslík v bombách a tak naši lékaři do dopoledních hodin dýchali ambuvakem napojeným na koncentrátor kyslíku, aby paní udrželi. Bohužel asi měla těžké poškození mozku, resp.mozkovou smrt, ale tělo fungovalo dále. Domluvili jsme převoz do Nyamira nemocnice a převoz jejich sanitkou, která do Itibo přijela. Ale jen s řidičem. Takže naši lékaři naskákali s pacientkou do ambulance a celou dobu s ní dýchali. Tam ji předávali od 10h do 13h, neboť v Nyamira nemocnici nemohli najít ambuvak, který by přehodili za ten náš a vlastně moc ani o paní nejevili zájem. Nakonec se ambuvak sehnal, odchytla se žákyňka - sestřička, vrazil se jí ambu do ruky a naše doktorka ji řekla, že jestli přestane dýchat, tak paní zemře a odjeli jsme.
Dnes, zase pátek, 22h...slyšíme rychlou jízdu, tůrování motoru auta u brány a bušení na vrata. Pak rychlá jízda přes pozemek a vynášejí bezvládné tělo z vozu. Chlapec, 12 let, vypil v sebevražedném úmyslu koncentrovaný a velmi toxický roztok na ošetření zevních parazitů u dobytka. Nedýchal a srdce bylo bez akce. Rychle jsme všichni zahájili resuscitaci a po více než hodině jsme neúspěšné naše snažení a boj o život dítěte ukončili. Ach jo, zbytečně zmařený život. No, nemáme to tady teď moc veselé...

26.10.2015
Dobrý večer, přátelé. 
Tak jsem se konečně dostal k napsání nějaké zprávy, abych vás trochu informoval o naší práci a skupině lékařů, kterou zde právě v Itibo mám . Ale pěkně od začátku…
Před necelými třemi týdny přiletěla poslední skupina odvážlivců, lékařů různých specializací. Skvělá paní doktorka Naďa Kočnarová, soukromá dětská lékařka a nefrolog v jednom, mladá lékařka Kamila Peterová, která zde byla před několika lety jako studentka medicíny, nyní už zkušená neuroložka, Katka Hesterini, šikovná mladá lékařka exotického jména z Nemocnice Kadaň, ovládající obor interní medicíny, ortopéd a v Itibo po dnešku zastávající i funkci porodníka, Jirka Polák, který zde byl rovněž před lety jako student LF, všestranný obvodní lékař Martin Ficker z Moravy, studentka medicíny Petra Semanová a samozřejmě ve skupině nesmí chybět stomatolog,tentokrát skvělý Vítek Káca, který dokáže za všech okolností pobavit celou skupinu.
Cesta z Nairobi do Itiba byla hodně veselá. Poprvé jsem měl v týmu moraváka a ještě zpívajícího ve folklorním souboru. Tož to cesta ubíhala hodně rychle. Od Nairobi celá skupina zpívala lidovky až do naší dědiny v zapadlém Itibisku. Nevím, jestli cesta ubíhala tak rychle díky řádně přifouknutým kolům u auta (Majsíku a Pavle Fedorko, moc díky), nebo že jsem chtěl už být na místě. Tolik lidovek jsem snad neslyšel za celý život…ha ha, ale ne, bylo to celkem příjemné rozptýlení.

V Itibo na nás už následující ráno čekalo plno pacientů se všemožnými problémy. Jen zubní se opět pomaleji rozbíhalo, takže stomatolog měl čas spolupracovat i na všeobecné ambulanci a pracovat okolo ležících pacientů. Spektrum chorob, které v tomto období máme je vcelku pestré. Nějak nám váznou krvavé úrazy, těch opravdu moc není. Posekání mačetou je velmi sporadické, žádné drama. Zato interních pacientů je spousta. Tradiční bolesti kloubů, hlavy a břicha, to je kombinace každodenní a velmi častá, se kterou se naši lékaři potýkají. Dále pak většinou z bolesti břicha vzejde tyfus, skvěle reagující na antibiotickou léčbu, občas jsou u dětí pneumonie, bolesti uší, nachlazení, nebo průjmy. Bohužel hned první týden jsme měli hodně tragickou událost. Velmi časně ráno na nás bouchali, že přivezli pacienta ve vážném stavu. Všichni jsme vyskočili z postelí a někteří z nás ještě v pyžamu utíkali na ambulanci. Tam ležel na lehátku mladý kluk, později jsme se dozvěděli, že je mu teprve asi 15 let, bez známek života. Rychle část týmu začala s masáží a dýcháním, ostatní přiváželi přístroje, monitor, defibrilátor a další pomůcky z našeho pohotovostního sálku, včetně léků. Ale ani hodinová masáž s intubací a dýcháním, „odboucháváním“ defibrilátorem a podáním mnoha léků nepomohlo a srdce vůbec nezareagovalo. Následně jsme se dozvěděli, že chlapec vylezl na sloup elektrického vedení a něco tam dělal. To se mu stalo osudným. Dostal zásah a spadl na zem v bezvědomí. Příbuzní ho našli až po neurčité době a v podstatě už mrtvého ho přivezli na motorce k nám. To, co se dělo okolo, když jsme řekli, že chlapec zemřel, bylo smutné. Náhradní matka (vlastní mu zemřela) upadla do silného hysterického záchvatu a tak jsme jí museli dát injekci Diazepamu do žíly. Další ženy nebyly daleko od podobných projevů. Takto zde místní projevují zármutek a v podstatě mají potřebu vše vykřičet. 
V dalších dnech se střídala běžná ambulance s občasným přijetím pacienta na lůžko, více méně na antibiotickou léčbu, nebo na zavodnění infuzemi v případě dehydratace. 
Do Itiba jsme z ČR přivezli nový ultrazvuk, který mohl být zakoupený díky sponzorskému daru od Magistrátu města Pardubice, na který nám poskytli finance. Naši lékaři tak mají možnost v rámci diagnostiky udělat i podrobná vyšetření pacienta s bolestí břicha, nebo vyšetření plodu u těhotných. No, taky jsme s novým ultrazvukem měli i veselou chvilku. Přišla mladá žena, myslím okolo 26 let, že jí bolí břicho a má hodně oteklé nohy. Měla ho opravdu vzedmuté a při prohmatání bylo tvrdé. Na otázku, zda není gravidní, Elizabeth odpověděla, že určitě ne, protože má píchnutou látku, zabraňující početí - antikoncepci. No a tak naše velké konsilium lékařů z různých oborů přistoupilo k vyšetření břicha ultrazvukem. Zprvu to vypadalo, že je v břiše velký nádor, ale jak se po chvíli ukázalo, ten nádor má srdíčko a tluče jako o život…tedy on to byl život a pořádný. Možná už na šestém, nebo sedmém měsíci. Paní při oznámení, že bude maminkou, jen nevěřícně koukala a vůbec nesdílela naše nadšení, když se na ultrazvuku ukázala postupně hlavička, tělo a končetiny. No, tak nevíme, jak to vysvětlí manželovi, že je v poměrně vysokém stupni těhotenství. 
Pár dní uběhlo zase v poklidu a přiblížil se pátek. Domlouvali jsme se, že v sobotu vyrazíme hned ráno do vzdáleného Kisumu, abychom v místní lékárně dokoupili nějaké docházející léky a gázové čtverce na převazy, kterých máme poměrně hodně. Okolo 22hodiny u brány troubila motorka a přivezli mladou ženu, která nebyla v moc dobrém stavu. Údajně jí tři dny bolela hlava a v nemocnici dostala antimalarika. U nás na ambulanci byla docela zmatená, ale co hlavně, jednu zorničku měla oproti druhé, rapidně zvětšenou. V průběhu vyšetření najednou přestávala dýchat, až během chviličky nedýchala vůbec. Jirka jí rychle zaintuboval a dýchal s ní, zatímco jsme přiváželi vozíky s pomůckami, včetně kyslíku. Po chvíli jsme otevřeli naší JIPku a paní už v hlubokém bezvědomí s nutností dýchání ambu-vakem přestěhovali tam. Zkompletovali jsme dýchací přístroj a paní na něj napojili. Její transport do nemocnice, vzhledem k vážnému stavu, nebyl v tu chvíli možný a tak jsme se rozhodli odvoz řešit až podle situace ráno. Okolo 4 hodiny ranní došel kyslík v bombě (máme zatím 2) a tak se službu konající stomatolog Vítek a ortopéd Jirka střídali v dýchání ambu-vakem až do rána. Pořádná makačka, kdo nezažil, neví. Stav paní se dopoledne neměnil a tak jsme začali organizovat převoz do nemocnice v Kisii, která je od Itibo vzdálená přes 50 km. Joseph vykomunikoval, že tam nemají možnost JIPky s napojením na ventilátor a prý stejně musí jet přes spádovou nemocnici v Nyamiře. Nakonec se domluvil transport do Nyamiry jejich sanitkou, kde jsou plnohodnotná nosítka, oproti našemu vozu. Jak jsem už psal v krátké zprávě před tím, řidič přijel sám a tak paní doprovázeli naši tři lékaři. Co se dál dělo v nemocnici v Nyamiře jsem již popisoval. Od rodiny jsme se následně dozvěděli, že prý paní převezli do Kisumu, kde údajně byla schopna odpojení od dýchacího přístroje. No, moc se nám to nezdálo, vzhledem k jejímu stavu, jak jsme ho zde zažili, ale budiž. Zlepšení zdravotního stavu jsme jí přáli, ale pak jsme se po třech dnech dozvěděli, že zemřela. Takže to mělo taky smutný konec, matka šesti dětí a poslední mělo 2 týdny. 
Uplynulo pár dní v poklidu a navečer sedíme na terase našeho domku a domlouváme, jaký film si pustíme na laptopu, když slyšíme strašné tůrování motoru auta a podle zvuku rychlou jízdu. Pak troubení a bušení na bránu. Všichni jsme vyběhli, otevřeli ambulanci, navlékli rukavice a čekali, co zase vezou za vážný stav. Nemýlili jsme se. Z auta vynesli mladého kluka, nevládného, pozvraceného. Rychle jsme jej uložili na pohotovostní sálek a po zběžném ohledání jsme zahájili okamžitou resuscitaci. V průběhu jsme se dozvídali, že pro nějaké problémy v rodině vypil jed a někdo z rodiny jej našel v posteli v bezvědomí. Dělali jsme, co bylo v našich silách, ale bohužel. Přijeli k nám už příliš pozdě. Klukovi bylo 12 let…

No, ale máme také veselé chvilky v Itibo. Naše skupina se chystala v neděli do kostela a vždy je součástí naší návštěvy představení celého týmu a nesmí chybět nějaká písnička. Na to si místní hodně potrpí a vždy zpěv „muzungů“ sklízí velké ovace. Takže probíhaly přípravy už několik dní předem. Výběr písní nebyl vůbec jednoduchý. Některé písně byly zavrženy hned, jiné posléze pro jejich složitost, nebo špatné vyznění bez nástrojů. Nakonec se vykrystalizovaly tři a nejvíce si naše lékařská skupina při zkouškách a trénincích dala záležet na Baba yetu, což je ve svahilštině Otče náš… Trénovalo se od 8 hodin večerních, až do pozdní noci. Linoucí se zpěv od našeho domku musel být slyšet snad přes další vesnice v okolí. Všichni si museli říkat, jak máme zbožnou skupinu lékařů. Opakování je matkou moudrosti a tak i velmi kostrbatá svahilská slovíčka postupně přivykala českým ústům, nebo naopak? No, někdy to vypadalo prapodivně… Hlavním zpěvákem byl stomatolog Vítek, který svým zvučným hlasem rozvibroval krásná slovní spojení písně a moravský lékař tomu dodal šťávu svým akcentem. Další členové sboru lékařského, nyní hudebního, také nezaostávali za kluky. Přiblížila se neděle a vyrazili jsme do kostela. První písnička…Stará Archa (já mám kocábku náram, náram…) sklidila velký úspěch a druhá písnička Baba yetu byla rovněž velmi dobře ohodnocena místními. Takže píle při zkouškách na terase se vyplatila. Myslím, že na ni dlouhá léta nezapomenou.
Dnes jsme měli první porod. Vše probíhalo bez problémů a na svět přišel chlapeček, se jménem Tenge. Takže zase byl důvod k malé oslavě. 
Díky samostatnosti zkušených lékařů jsem se mohl věnovat pracím na nové budově lůžkové části s JIP a oper.sálem. Už to pomalu dostává podobu, jakou jsme si předem vysnili. Tak uvidíme, jak budeme v lednu pokračovat a zda vše stihneme do plánovaného otevření v únoru. 
No a to je zatím z itibských události vše. Pomalu se nachyluje čas, který je nám pro Itibo dán a za pár dnů už budeme odjíždět do Nairobi a všichni, včetně mě, odletíme domů. Určitě na nás zde ještě čeká nějaký zajímavý případ, nebo nemocný, kterému se budeme snažit pomoci. Tak snad v příští zprávě, která bude jen veselá a optimistická. 
Mějte se krásně, zdravíme od rovníku, na kterém je zima jako v morně. 
PS: fotky budou následovat…konečně
omluvte chyby, je už skoro půl druhé ráno a tak nemám moc myšlení na nějakou gramatiku :-).

5.11.2015
Dobrý den, přátelé. Tak jsem úspěšně již druhý den doma :-). Nakonec můj odlet byl ve velkém spěchu, protože jsem přehlédl čas odletu a domníval jsem se, že to bude jako vždy, tedy po dlouhých deset let ve 23h, ale chyba, byl už ve 20.40h. Ještě v 17h jsem byl s autem v nepředstavitelné zácpě v Nairobi, na cestě ke kamarádům, kde auto parkuje, když jsem v ČR. Pak jsme jeli taxíkem až 120 km/h po novém okruhu ve směru na letiště, nakonec se zapíchli v další zácpě na zkratce k letišti, kde byla nehoda kamiónu. Tak taxikář zvolil jinou trasu a ta byla opět ucpaná. Už jsem si v hlavě řešil variantu, co a jak, když mi odletí letadlo. Přifrčeli jsme před gate na letiště, rychle dovnitř, kontrola zavazadel a koukám, Swiss Air přepážka ještě odbavuje poslední 3 cestující :-) :-). Ufff, stihl jsem to :-), ale bylo to opravdu o fous :-). Stres jako blázen ze mě odpadal snad až v Tanzánii,kde jsme měli mezipřistání. No, vím příště :-) :-).