Upravit stránku

10.1.2007 - Po téměř 20 hodinách cestování jsem konečně dorazil do keňského hlavního města Nairobi. Tentokrát jsem musel cestovat s leteckou společností British Airways přes Londýn. Cesta byla dobrá, ale asi 2 hodiny před cílem, někde nad Etiopií byla docela silná turbulence. Letušky měly rozdáno téměř všechno občerstvení a tak cestující, včetně mě jsme měli dost práce udržet kelímky s nápoji, mnoho se jich vylilo, jak letadlo poskakovalo. Pro mě tato turbulence měla také následky..., naštěstí jsem seděl úplně vzadu a blízko bylo WC, ufff. V Nairobi po přistání už bylo u východu z letadla do " rukávu" cítít exotiku místního ovzduší. I když bylo poměrně brzy, vzduch byl krásně teplý a vlhký. Joo, jiný svět, než ta naše nepodařená zima doma. Letištní vstupní kontroly proběhly také bez problémů, jen u celního odbavení se mne paní ptala, co zde budu dělat. Pak děkovala za pomoc místním lidem. Taxíkem jsem vyrazil do centra velkoměsta, kde jsem měl rezervovaný ADRA hotel. Cestou jsem opět, jako pokaždé z a na letiště viděl obrovské spousty čápů marabu, kteří přelétávají ze stromu na strom nad jednou z nejrušnějších 4 proudových silnic v Keni. Také jsou zde nově hejna bíločerných ibisů, se svými krásnými zahnutými velikými zobáky. Po příjezdu na hotel, který se nachází asi 1m od centra, jsem poprvé za tu dobu, co se zde ubytováváme viděl opice -kočkodana, které poskakovali po římsách okolo oken. Docela dobrá atrakce pro ubytované hosty. Okolo 15 hodiny za mnou přijeli naši přátelé z Itiba, Peter Asuga - šéf zdravotnického zařízení s řidičem. Auto bylo celé od bláta, ale dušovali se, že před odjezdem ho naleštili. V Itibu a okolí ale už 3 dny hodně prší a tak cesty udělaly své. Nevadí, alespoň to vypadá zajímavěji, jako když přijeli z pořádné divočiny. Na ráno mám naplánovanou návštěvu Velvyslanectví, kde předám nějaké doklady a pak vyrazíme do našeho Itiba. Už se moc těším na shledání s naší sestrou Elizabetou, hlídačem Onkobou a dalšími lidmi. Tak snad vše bude probíhat dobře, alespoň tak, jako tento první den v Africe.

13.1.2007 Tak se opět hlásím z Afriky. Zkusím ve stručnosti shrnout posledních pár dnů od Nairobi.

Ráno po příletu do Nairobi jsem navštívil naše Velvyslanectví, kde byla domluvená schůzka s panem Drozdkem, který je obchodním a komerčním konsulem, pod kterého spadá i humanitární pomoc.

Vše proběhlo skvěle, předal jsem mu dokumenty týkající se jejich dotace na rekonstrukci porodnice a ještě jsme měli čas na popovídání. Zároveň jsem mu připomněl termín slavnostního otevření porodnice. Hm, to je legrace, ještě jsme nezačali stavět a už máme termín, tedy 15.3.2007. Usmál se a povídá, jestli opět bude servírovaná vařená slepice, a ugali. Ta slepice totiž byla tak gumová, že ještě chvíli hopsala v talíři, když ji tam dali. To bude pane fofr, aby se to stihlo. Pak pro mě přijeli naši přátelé z Itiba s autem, které bylo opět v servisu, protože se na dolíku utrhl konec výfuku. Udělali jsme nějaké nákupy, potraviny na cestu, pak na „přežití“ prvních dnů pro mě, než se dostanu na nákup a ještě jsem koupil nějaké drobné dárky pro našich šest nejbližších lidí, které máme ve zdravotnickém zařízení. Okolo 14 hodiny jsme vyrazili na dlouhou cestu do Itiba.

Opět si řidič, kterého jsem nechal řídit, protože jsem byl stále ještě dost utahaný po předchozí cestě letadlem a asi i změnou klimatu, vymínil, že se vzhledem k úspoře času pojede dolem, přes Rift, směrem na Narok. Podle zpráv z internetu se právě zde vyskytla smrtící horečka Rift, která tam kosí zvířata a už i několik lidí. Naštěstí jsme nic nekalého cestou nepotkali, jen se nám opět začala vařit voda ve chladiči, protože cesta pro naše auto je dost náročná a do kopce. Vyměnili nám v jedné vesničce po cestě vodu za studenou a tak jsme pokračovali dál už bez problémů. Do Itiba jsme dorazili pozdě večer, kde nás čekala sestra,laborant , náš strážce a několik místních lidí. Uvítání bylo skvělé, všichni měli velikou radost, že jsem opět přijel a také z toho, že se opět bude pokračovat s rekonstrukcí. Hned jsem musel absolvovat prohlídku budovy ambulance, protože se chtěli pochlubit, jak je v pořádku. Opravdu bylo všude čisto, na stolech ve vázičkách květiny, když už nebyly vázičky, tak použili nějaké hrnce, docela k smíchu, ale opravdu se snažili a taky jsem to hodně ocenil. Tetelili se spokojeností a já také, že se nic neztratilo a vše je v pořádku. Sestra pak udělala placky chapati a asi do půl noci jsme seděli a v mezích mé chabé angličtiny „hovořili“. Byla to docela legrace.

Ráno už do zařízení chodila spousta lidí, odpoledne byly dva porody najednou, při jednom jsem sestře pomáhal a druhý si mladá maminka ještě rozdýchala a tak asi po 3 hodinách nakonec šla domů s tím, že až to bude opravdu na cestě, tak přijde. To mimčo byla krásná zdravá holčička. Když jsem šel čekajícím příbuzným říci, že je po všem, ženy začaly tancovat a zpívat. To je na místních krásné, ta jejich přirozenost. Pak čtyři muži přinesli za ruce a nohy, jako pytel, mladou ženu, která byla v křečích. Prý ji takto dopravovali k nám 2 km!, dostala Diazepam do žíly, prospala se a pak ji náš řidič odvez domů autem. Večer jsem se domluvil se sestrou, že bude spát a budeme ji budit jen k porodům, ostatní případy vezmu já, pokud to nebude něco nad rámec. Po předchozích několika nocích, které místo spaní musela rodit, si to zasloužila. Noc byla klidná, strašně lilo a tak ani nechodili pacienti. Jo, ještě dost důležitá věc, přišli se na mě podívat rodiče chlapce, který se při mé minulé cestě otrávil chemikálií a při jehož záchraně pomáhali na dálku i lékaři z ČR s Jiřinkou v čele. Chlapec je prý v pořádku a už chodí do školy. Ani se tomu moc nechce věřit, protože jeho stav byl doslova kritický a specialisté z Toxikol.centra v ČR prý nedávali velkou naději. A to ještě neviděli místní podmínky! Ale zázraky se dějí a tak přežil. Prý mě ho přivedou ukázat.

Navečer jsem odvážel našeho zdravotníka domů, je to asi 5km po nezpevněné cestě a tím , že už několik dní strašně leje, cesty jsou velice obtížně sjízdné. To se také ukázalo, protože asi po 4km se utrhl okraj cesty a auto sjelo jednou stranou do mírného příkopu mezi čajovníkové keříky. Nic se nestalo, byl jen asi 20cm hluboký, ale vyjet z něj, to byl výkon. Auto ani po zapnutí náhonu na všechna 4 kola se moc nechtělo hnout, Kola hrabala jako o život a tak jsme nakonec sezvali asi 10 lidí, jednoho s motykou, který odkopal kousek cesty a udělal koleje pro kola a houpavými pohyby a za tlačení všech lidí se nakonec auto vyhráblo. Bahno bylo sice všude, i na lidech, kteří tlačili, ale měli z toho legraci. No, kdy se podaří vytláčet auto humanitární pomoci, že? Musel jsem se smát, protože jsem si vzpomněl na jednu fotku, jak auto UNICEF v jedné zemi táhnou voli. Takto jsme mohli dopadnout i my a to by byla super fotka do novin…s článkem, jak Česká republika vyrazila na pomoc Africe.

No, tak to je asi to nejdůležitější z poslední doby, je 11hodin dopoledne, sedím ve své „kanceláři“ u otevřených oken, koukám se při psaní ven na místní život, sluníčko konečně svítí a kousek pod okny mě bučí kráva naší sestry, která před 3 dny porodila krásné tele (tedy ta kráva, aby nedošlo k omylu – pozn.redakce). Krásná idylka. Jsem už také domluvený s místními řemeslníky na pondělí, kdy začnou bourací práce. Zítra by měli dovézt písek a cement a pak začne fofr. Se strážným Onkobou jsem se dnes také domluvil, že za malou fin.částku týdně, bude kontrolovat práce a zároveň sledovat, aby řemeslníci vraceli nářadí a nenosili ho domů, jako se někdy stalo při minulé rekonstrukci. Tak uvidíme, jak to bude fungovat.

No a to je vše, mějte se pěkně snad zase příště další zprávičky.

22.1.2007

Zprávy z Afriky

Tak po trochu delší odmlce Vás všechny zdravím. Pokusím se shrnout posledních pár dní.

V úterý, 16.1.,jsme se vydali s řidičem a šéfem zdravotnického zařízení do Kisii. Oni si tam potřebovali něco zařídit na úřadech a já zase udělat nákup nového stavebného materiálu a příslušenství pro elektroinstalaci. Vše se zvládlo zařídit do 16hodin a tak jsme se všichni opět „nalodili“ do auta a vyjeli. Jenomže…, po deštích je cesta velmi rozbitá a plná bláta a tak se přihodilo to, že při otáčení se u předního kola ozvala rána a zůstali jsme stát. Přední kolo bylo vyvrácené. Neskutečnou shodou okolností se to stalo na okraji města, kde je nespočet autodílen, dá-li se tomu tak říkat, jsme v Africe, tak asi jo, ale s velikou fantazií. Ještě než jsme vylezli z auta, seběhlo se asi 10 místních lidí a všichni úporně diskutovali. Při mém pohledu na kolo ve mně hrklo jak ve starých pendlovkách, představil jsem si ty veliké komplikace s nepojízdným autem, uvízlým v blátě. Jak se dostat zpět do Itiba, co s plným autem materiálu atd., co v nadcházejících dnech a to jsem ještě měl za dva dny jet do Kisumu, asi 150 km, pro reportérku Radiožurnálu Český rozhlas, Zuzanu Gálovou, která měla být v Itibu dva dny a dělat reportáž o tomto zařízení. Všem okolo, nevím , jestli tam byli jen samí opraváři nebo i náhodní přihlížející, jsem říkal, že je nutné auto zprovoznit ještě dnes. Byl to můj pokus o téměř nemožné. A byl jsem překvapený. Několik lidí se vrhlo do práce, odmontovali kolo, zjistili, že se zlomila „podkova“, která drží kolo ve směru a nějaká hřídel, která zase drží tu podkovu. Já tomu nerozumím, ale bylo vidět, že na jedné straně byl zlom už hodně dávno a nyní se zlomila druhá strana. Takže dá se říci, štěstí v neštěstí. Co kdyby se to stalo za jízdy, nebo v náročném terénu daleko od civilizace, atd. Hodně nepříjemných možností, ale ono se to pokazí téměř před dílnou mechaniků. Začal jsem slibovat odměnu za práci, jakou si řeknou a tak několik lidí šlo shánět do obchodů náhr. díly. Podkovu se nepodařilo sehnat, tak ji v jiné dílně velmi pečlivě svařili a hřídel se podařilo koupit novou. Oprava trvala celkem 3 hodiny a auto pak jelo jako by se nic nestalo. Hlavní opravář si řekl za práci 2.000 šilinků, dostal 3.000, byl velmi spokojený a ještě nám napříště nabízel své služby. Opět mě překvapila vynalézavost místních, jak si poradili s touto situací. Nevadilo jim zalehnout do bahna a rychle auto uvést do provozu.

18.1. jsem ráno vyrazil do Kisumu, jak jsem již psal na domluvenou schůzku s reportérkou Zuzanou, která tam dojela z Nairobi vlakem. Sraz jsme měli v hotelu na vrcholu hlavní třídy (tedy jediné ve městě). Přijel jsem tam s hodinovým zpožděním, protože cestou jsme museli jet místy pomalu. I když pro toto roční období by zde mělo být velmi teplo a opravdu sucho, tak tady několik dní strašně leje, řeky stouply, místy se vylily z koryt a zaplavily okolí. Na dvou úsecích sebou vzaly i část silnici, takže tam byla provizorní navážka. Ale našli jsme se, i Zuzana měla vlakem dost velké zpoždění, takže nečekala dlouho. Já jsem ji viděl jen jednou v Praze, kde jsme si v kavárně domlouvali naše setkání a předběžný program, jaký bude v Itibu. Tam se mě zdála přísná, sebevědomá a odměřená. Jak zdání a první pohled klame. V hotelu na mě čekala dívka úplně normální, milá a plná zážitků z cesty vlakem. Sebou měla obrovský batoh, který jsem měl co dělat unést a ještě menší batoh s osobními věcmi a potřebami na nahrávání. Po obědě jsme se tedy vydali na zpáteční cestu do Itiba. Cestou trochu začalo pršet, auto se místy pěkně klouzalo, ale dojeli jsme v pořádku.

Zuzana absolvovala uvítání mnoha lidí a pak prohlídku ambulance. No a pak jsme do večera povídali na terase. Ráno jsme již jeli podle připraveného programu. Já jsem měl několik lidí na ošetření, ona zase dělala rozhovory s místními, pak jsme se šli podívat do kostela a po okolí, potřebovala rozhovor s matkou malého dítěte a tak jsme s Elizabetou, který nás vedla, chodili po okolí a navštěvovali místní chatrče. Pak ještě ukořistila několik písniček, ukolébavku v afrikém podání a nakonec rozhovor se mnou, kterému jsem se snažil všemožně vyhnout, ale nešlo to, hrůza. Následný den jsme se už ráno chystali na cestu do Naroku, asi 180 km od nás, kam jsem měl Zuzanu odvézt a kde by se měla připojit k výpravě do Masai Mary. Dojeli jsme do doporučeného hotelu, ale ten byl více než strašný. Tak podle knihy Lonely Planet jsme nakonec přejeli do druhého, který vypadal o dost lépe a byl za třetinovou cenu než ten první. A tam jsme viděli velmi ojedinělou akci. Schůzi masajských žen, které tam diskutovaly o problematice HIV/AIDS, malárie a mnoha dalších problémech, které je sužují. Obrovská zajímavost pro nás, protože byly ustrojené do svých nejlepších tradičních obleků, hýřících barvami, od nohou až po hlavu byly ozdobeny korálky, přívěsky, náramky, čelenkami, prostě nádhera. Z předešlých setkání s Masaji vím, že jsou odtažití od turistů a nechtějí se fotit. Prý jim to bere duši, ale pokud vytáhnete peníze, už se o duši nezajímají a fotí se. Tady jsme neměli problém. Zuzana se nejprve opatrně zeptala jedné ženy, zda by mohla udělat rozhovor, ta ji odkázala na vedoucí této organizace. Masajskou ženu, vysokou, mohutnou, skvostně vyzdobenou tradičními přívěsky od hlavy až k patě. Na sobě měla také oděv z pestrobarevné látky. Ta ochotně dala rozhovor ve swahili a další žena překládala kladené otázky a odpovědi do anličtiny. Nakonec se s námi velmi ochotně fotila a když viděli i ostatní ženy, že se fotí, chtěly také. Byla z toho úplná fotící šou. Takových krásných lidí , to se hned tak nevidí a tak jsem se těšil, až budu posílat fotky. No a vydal jsem se zpět do Itiba. Cesta byla krásná, opravdu jsem si užíval krásného počasí, po dlouhé době. Při cestě jsem viděl vybělenou lebku antilopy, tak jsem si ji vyfotil a pak pokračoval. Ještě jsem si řekl, že nakoupím nějaké věci pro řemeslníky v obchodě v Kerichu, které je už jen 50 km vzdálené od Itiba. Je to velký, poschoďový obchod, s bočním vchodem u kterého stojí 4 muži v uniformách ostrahy. Auto jsem zaparkoval asi 10m od tohoto vchodu. Vezl jsem sebou všechny doklady, kartu, nějaké peníze, doklady a plné moci k projektu, foťák a kameru, a další. Přišlo mě v tu chvíli bezpečnější, nechat tašku na podlaze auta, než vše nosit do obchodu, kde se tlačí spousta lidí. A ještě, když vedle stojí ochranka. Po zaparkování ke mně přiběhl asi 14ti letý chlapec, bez bot, špinavý a otrhaný. Už několikrát jsem ho tam viděl, žebrá peníze. Dostal nějaké drobné, jako vždy a šel jsem na nákup. Ten trval ne více než 15 minut, a po otevření auta vidím, že je taška pryč. Krve by se ve mně nedořezal. Přemýšlel jsem, jestli jsem ji neměl sebou v obchodě, a honily se mi hlavou všemožné varianty, jen ne si připustit, že je pryč. Pak jsem obešel auto a zámek byl vylomený. Ptal jsem se toho chlapce, ten viděl muže,jak vylamuje zámek a bere tašku, jenomže…,ten kluk byl načichaný nějakého lepidla, oči mu lítaly, sotva mluvil. Zburcoval jsem ochranku obchodu, ta se místním jazykem ptala chlapce, no, k ničemu to nevedlo. Tak jsem ho naložil do auta, slíbil mu peníze a objížděli jsme ulice, zda pozná zloděje. Musel jsem otevřít všechna okna, abych se neudusil, jak byl kluk cítit po toluenu, nebo nějakých látek na této bázi, které čuchal. To je problém místních dětí ulice. Nic. Pak jsem jel na policii s tímto „svědkem“. Slíbil jsem policistům velkou odměnu, která převyšuje jejich půlroční plat, aby měli motivaci a snažili se. Po vyslechnutí jich 5 naskákalo do mého auta a kroužili jsme ulicemi i s klukem. Opět nic. Pořád někam telefonovali a bylo vidět, že se snaží. Neustále se mě omlouvali. Asi jinak by jednali s turistou, ale viděli moje označení na oděvu, označení auta o humanitární pomoci a zdravotnické pomoci, i maják, který používáme při rychlém převozu těžce nemocných do nemocnice. Nakonec jsme udělali zápis s tím, že všude rozhlásili, pokud někdo uvidí domorodce s větším obnosem peněz, kamerou atd., že spustí pohotovost. No nevím, myslím si, že je vše pryč. Byl jsem z toho opravdu skoro na dně, měl jsem v tu chvíli chuť se vším praštit, sbalit si věci a jet domů. Pak jsem seděl v autě, honily se mi myšlenky a naštěstí jsem došel k závěru, že tady pracuju pro úplně jiné lidi, kteří jsou vděčni za podání ruky a to mě pomohlo. Další náhoda, cestou jsem potkal velkou dopravní nehodu nákladního auta a řidič byl mrtvý. Jako když bych si měl uvědomit, že zdaleka to není to nejhorší, co by mě v těchto končinách mohlo potkat. Věci se dají nahradit, papíry vytisknout a doklady se také udělají nové. Tak to byl závěr tak pěkného dne, který jsem si opravdu skvěle užíval a radoval se z krásného počasí.

Dnes ráno jedu na policii pro protokol.

Práce na porodnici pokračují dál, moje nepříjemnost se všude roznesla po okolí a jak řemeslníci, tak pacienti se mě stále omlouvají. Elizabeth a náš personál měl velké obavy, abych se nesbalil a neodjel. Událost je zasáhla snad ještě více, než mě teď, s odstupem času.

Uvnitř budovy máme 2/3 podhledů hotových, dělá se elektroinstalace, instalují se umyvadla, vysekávají se otvory pro vodu a odpady, pracuje se na terase, v dílně vyrábějí okna. Tak snad už bude vše dobré. Fotky budou nasledovat, jak Pepik doveze fotak.

5.2.2007

Tak Vás po delší době opět zdravím. Konečně jsem se dostal k tomu, abych popsal v rychlosti uplynulých několik dní.

Naši přátelé, Dita Pešková a Josef Kubášek, konečně dorazili do Nairobi. Jejich odjezd z Prahy zkomplikovala sněhová vánice, kvůli které musel být jejich odlet zrušen a následně přeložen , takže odlétali o dva dny déle.

Já jsem mezitím zařizoval v nemocnici Sv.Matky v Nairobi konzultaci s lékaři, kteří by pomohli chlapci s velkým defektem na tváři (z minulých fotek).

Naši cestovatelé úspěšně, s drobným zádrhelem na letišti v Nairobi, přivezli téměř 90 kg povolené nadváhy - léky, zdravotnický materiál, plyšové hračky pro nemocné děti, bonbóny, obrázky do místního kostela a krásné dětské a instruktážní obrázky do porodnice.

Cesta z Nairobi do Itiba proběhla dobře, auto tentokrát vydrželo. Tam jsme dorazili okolo 22 hodiny a vítala nás sestra Elizabeth, laborant, náš strážný Onkoba a několik místních lidí.

Následný den jsme už opět společně pracovali na rekonstrukci budovy porodnice. Měřili jsme stěny pro výpočet keramických kachlíků a pak i podlahy na dlažbu.

Práce na porodnici pokračují docela rychlým tempem, stále jim v legraci připomínám, že se blíží termín slavnostního otevření.

K dnešnímu dni máme hotové rozvody vody do několika místností – prádelny, porodního sálu, WC a sprchy pro rodičky u sálu, WC pro ležící matky, lůžkové místnosti, kde bude umyvadlo. Pak se vybudovaly odpady, kompletně se dodělali stropní podhledy a elektroinstalace do všech místností. Ze zakoupeného železa máme zhotovená nová okna. Nyní se pracuje na výrobě dveří, stále ještě se buduje venkovní terasa, která bude po celé délce budovy a bude z části sloužit pro lůžkovou část a pak i jako čekárna pro porodní ambulanci. Vzhledem k rozšíření kapacity o další dvě toalety a odpadní vodu z umyvadel, začali jsme neplánovaně budovat nový septik, který bude mít 3 separační komory a poslední, čtvrtá, bude jako trativod. Také jsme začali opravovat domek laboranta, který zvenčí dostal novou fasádu, nátěr, venkovní střešní podhledy, novou střechu a uvnitř novou elektroinstalaci. Doposud svítili petrolejkou a o zavedení elektriky se jim ani nezdálo. Takovouto rekonstrukci čeká i domek naší sestry Elizabeth.

Dita s Pepikem v celém Itibu vzbudila pěkný rozruch. Místní najednou vidí ve své vesnici tolik návštěv z Evropy, což je pro ně úžasné. Do doby , než se zde začal projekt, nikdo o ně neměl zájem, nikdo ani nevěděl, že nějaké zapadlé Itibo vůbec existuje. Nejlepší je to na našich cestách autem. Jak vyjedeme ze vrat, už se sbíhají děti a mávají. Pak se přidávají i místní a ještě když se začnou rozdávat bonbóny, to je teprve šrumec.

O pacienty na ambulanci , jako vždy nemáme nouzi. Jsou zde úrazy na šití, museli jsme také rozřezávat nohu malé dívce, která ji měla plnou hnisu a dávat drén. Po ATB a následném převazu už byla téměř bez problémů. Ale ne vždy to je tak jednoduché. Jednou jsme přijeli z nákupu v Kisii a na lavičce venku na nás čekala Elizabeth s 10ti letou dívkou. Od pohledu dívka byla zchvácená a ve tváři měla náznak bolesti. Podle sestry prý spadla a má zlomenou klíční kost. Byla na vyšetření v nemocnici a dostala spec.obvaz na stažení ramen. No, ale stav moc neodpovídal tomuto zranění. Tak jsme dívku vzali do ambulance a při vyšetření byla klíční kost zcela bez bolesti a problémů. Dívka měla nízký tlak , celkově zchvácená a dehydrovaná. Tak jsme ji dali infůzi. Během dalších několika minut začala mít bolesti kloubů a její stav se zhoršoval. Nakonec jsme se rozhodli pro velmi rychlý převoz do nemocnice v Kerichu, asi v jednu hodinu v noci, z vitální indikace. Dívku jsme přenesli do auta, přisedla matka a babička. Pepik držel napíchnutou infůzi a s rozsvíceným majákem jsme ujížděli do nemocnice, vzdálené 50 km od nás. Museli jsme přes několik policejních stanovišť, které jsou na trase. Policie má přes silnici několik železných pásů s navařenými ocelovými bodci na proražení pneumatik, které po kontrole aut odstraňuje a umožňuje průjezd. Už z dálky jsme troubili, aby o nás věděli a odstranili zátarasy. Na jednom stanovišti, které měli za zatáčkou, policisté leželi na silnici a zřejmě se ohřívali od zahřátého asfaltu z denního slunce. Jak uviděli naše auto, troubící, svítící, vyskočili a zmateně pobíhali. Pepík viděl, jak jeden policista na nás namířil samopal. Pak se rychle zorientovali a odstranili zátarasu. Do nemocnice jsme přijeli asi po 40 minutách, opět stejný obrázek. Nikde žádný vozík pro ležící pacienty, takže jsem dívku nesl v náručí přes celé nádvoří a mezi několika budovami, Pepik držel zvednutou infůzi a za námi šla vystrašená matka a babička. Hlídač nemocnice nás dovedl k nízkému domku, který sloužil jako dětské oddělení a zároveň ambulance. Pěknou chvíli tloukl na zamčené dveře, než probudil sestru a ta se dobu dívala přes zamčené dveře na nás, jak tak stojíme s dítětem. Tak jsem na ni zařval, ať otevře, což se stalo. Ukázala nám na dřevěnou lavici, kde máme dívku posadit…!!! Dívka už byla téměř v bezvědomí a tak jsem ji položil do postele, kde spala sestra. Neřekla ani slovo a po krátkém vysvětlení, co se stalo a o průběhu stavu nás dovedla do lůžkové dětské části budovy. Neskutečný zápach, špína. Na postelích s dítětem spal vždy jeden rodič nebo příbuzný, v oblečení a botách. Dívku jsme uložili a sestra ji přepíchla naši infůzi, která se touto manipulací vytrhla. Asi po půl hodině přišel nějaký muž v civilním oblečení, lékař, řekli jsme mu o stavu a jejích bolestech břicha. Letmo ji vyšetřil a řekl, že budou dělat labor. vyšetření a RTG. My jsme se tedy rozloučili a s babičkou chtěli odjet zpět do Itiba. Bylo už okolo 3 hodiny ranní. Jenže…, auto při startování ani nehleslo. Mysleli jsme si, že energii z baterie spotřeboval maják a tak jsme se snažili za pomoci místních nemocničních strážců auto roztlačit. Jenže tlačte dvou tunové auto ve 4 lidech. Tak jsme se vydali v noci na silnici stavět auta, aby nás někdo roztáhl. Měli jsme štěstí, zastavilo nám auto s několika muži a ochotně nám pomohli. Tlačili jsme vpřed, pak zase vzad, ale pořád nic. Nakonec řekli, že nám přivezou elektrikáře přes auta. Během 15 minut byli opět zpátky a on nám vyměnil rozlomený kontakt u baterie. Nastartovali jsme a konečně jeli domů. Do Itiba jsme přijeli v 5.30 ráno. To zas byla noc. Druhý den jsme se dozvěděli, že dívka asi po 2 hodinách od našeho příjezdu do nemocnice zemřela…

A černý týden pokračoval. Vydali jsme se do Kisumu, asi 150 km od nás, shánět dlažbu a kachlíky do porodnice. Cestou jsme stavěli u čerstvé dopravní nehody matatu (místní mikrobusy, které slouží pro přepravu osob) a autobusu. Po čelním nárazu matatu spadlo do 4 metrového příkopu s bahnem. Když jsem se tam dostal, Pepik a Dita zůstali nahoře na silnici pro případ, že bych něco potřeboval, byli všichni uvnitř mrtvi – 6 lidí , vč.2 dětí. Další osoba byla o několik metrů dál, také mrtvá.

No a naše příhody s dramatickým koncem pokračují. Jeli jsme do Nakuru, kde jsme měli domluvenou schůzku v několika obchodech s materiálem. Na zpáteční cestu jsme se vydali okolo 19 hodiny, kdy už byla tma. Okolí Nakuru se považuje za docela divokou oblast, kde není ani policejní stanice a nedoporučuje se tam v noci moc zdržovat. Ujeli jsme asi 25km ve směru k nám do Itiba a slyšíme veliký rachot za naším autem. Podívám se do zpětného zrcátka a vidím, jak za námi něco jiskřícího klouže po silnici. Když jsme zastavili a za námi i náklaďák, zjišťujeme, že nám za jízdy z auta upadla celá nádrž na naftu a klouzala po silnici. Stěží jsme ji dovlekli na stranu a přemýšleli co dál. Jako zákon schválnosti, zapomněli jsme telefon s kontakty v Itibu. Volali jsme Mileně do ČR, aby nám poslala číslo na servis v Nakuru, našeho známého, který nám už několikrát v minulosti pomohl. Asi po hodině přijel s velkým odtahovým autem a naše porouchané auto vytáhl nahoru. Dita s Pepikem seděli u něho v kabině a já s jeho místním pomocníkem v našem autě na korbě. Ujeli jsme asi 15km a porouchalo se to velké odtahové auto!!! Tak teď jsme měli poruchy dvě. Fazal, tak se jmenuje majitel servisu, zjistil, že jeho auto je na hodně dlouho nepojízdné. Domluvili jsme se, že zastaví nějaké projíždějící auto a společně dojedeme do města Nakuru. Tam vezme své auto a doveze vás v noci do hotelu, kde přespíme. On mezitím dalším odtahovým vozem ráno dopraví obě porouchaná auta do servisu a zajistí opravu našeho. Zastavil matato, které bylo úplně plné, ale přesto jsme se tak ještě namáčkli. Seděli jsme na několika domorodcích, ale jeli jsme. No, byla to cesta hrůzy, protože si to pěkně rychle šinul. Dojeli jsme ve zdraví do města a pak v noci do hotelu. Dopoledne nám auto opravil a odpoledne jsme pokračovali zpět do Itiba , tentokrát už bez komplikací.

Tak to jsou ve zkratce naše zážitky, kterých při letošní cestě není málo. Snad jsme si smůlu už vybrali a takovéto situace se nám budou obloukem vyhýbat.

Pokusím se poslat několik fotek.

Pěkný den všem, Aleš, Pepik a Dita

19.2.2007 Moc Vás zdravím , teď už opravdu z divočiny.
Nějak nestíhám psát pravidelné zprávičky, tak dnes jen v rychlosti, ale nazapoměl jsem na Vás ani s několika fotkami.
V Keni, ač by správně mělo být období sucha a málo dešťů, tak leje a leje. To nám dost komplikuje naše přejezdy, protože třeba při cestě do Kisumu jsou poškozené mosty a na silnici a v okolí spousta vody.
Někdy máme fakt velké problémy se někam vůbec dostat. Na několika fotkách je vidět, jak si s námi příroda zahrává. Jejda, to by měl nějaký hygienik nebo infekcionista radost, kdyz by nás viděl skoro po kolena v bahně, kde předtím chodil dobytek a dělal si tam potřebu. Ale Afrika je nevybíravá a tak nám nic jiného nezbylo. Dobrá věc se podařila a za přispění snad 20ti místních lidí, pro které bylo naše zapadnutí atrakcí, jsme se asi po hodině vyhrabali. Odnesly to moje sandáce, které se v mazlavém bahně uplně potrhaly, ale pokračovali jsme.
Teď jsme už několik dní v Nairobi. Měli jsme domluvenou schůzku u Dr.Tessema, nairobského specialisty v oboru dentální chirurgie v Mater Hospital s našim mladým pacientem, který má veliký nádor na horní čelisti. Opět jsme měli trochu adrenalinu, protože jsme v den vyšetření jeli pro něj a jeho bratra na předměstí, kde spali u příbuzných. Cesta tam byla docela v pohodě, ale pak na jedné křižovatce byl převrácený náklaďák a utvořily se snad 15ti km fronty, které se ani nehýbaly. V nemocnici jsme potřebovali být na čas a tak jsme trochu improvizovali. Klukovi jsme přidělali na ruku infůzi - bez napíchnutí žíly a pustili modrý maják a všechna světla, co auto má. Po celou dobu jsme mačkali klaxon a takto se prodírali neskutečnou zácpou. Na jedné křižovatce jsme zastavili u policistů a žádali je o jejich asistenci a uvolňující doprovod. Jenže oni neměli maják ani sirénu. Tak jsme pokračovali dál. Dřeli jsme se na centimetry okolo stojících aut, některá nám dělala uprostřed místo, ale nejeli jsme stejně více než na zařazenou dvojku. Několik lidí v aut nám ukazovalo, aŤ přeskáčeme zelený pruh mezi silnicemi a vjedeme do protisměru, který byl volný. Ale na to jsme se fakt necítili. Jet v bláznivém Nairobi s majákem v protisměru ulicemi, to fakt nee. Na některých křižovatkách nám policie stavěla auta a umožnila průjezd. Do nemocnice jsme dorazili s 10ti min.zpožděním. Lékař chlapce vyšetřil a poslal nás na CT a RTG vyšetření, na které jsme museli jet přes půl města do samostatné budovy. Teď už bez majáku a troubení. Tam jsme strávili 4 hodiny a pak se domluvili, že si pro výsledek přijedeme ráno, neboť lékař popisující snímky už tam nebyl.
Ráno jsme si vyzvedli snímky s popisem, kde se předběžně potvrdila naše obava závažnosti onemocnění. Na 9.00hod jsme měli opět domluvenou schůzku s Dr.Tessema a tak jsme opět přejeji půl města. Navrhl nám , že je nutné udělat biopsii tkáně a kosti, aby se potvrdila, nebo vyvrátila předběžná diagnóza. Tak tam kluk zůstal. Předem jsme museli zaplatit výkon - složil jsem 70tisíc šilinků, které jsem měl u sebe s tím, že později, po výkonu a propuštění dostaneme kompletní vyčíslení výdajů a případný nedoplatek uhradíme, nebo nám něco vrátí. Ještě jsme s Denisem-pacientem a jeho bratrem prošli odběrem krve, základním vyšetřením. Tam se nás 2x sestra snažila vypakovat z ambulance, ale nedali jsme se. Potřebovali jsme vidět, jak a co se s ním děje, aby se vše mohlo popsat pro Vás ve zprávě. Pak jsme se domluvili s lékařem a už nebyl problém. Znal jsem ho z předchozí návštěvy, kdy jsem hledal vhodného lékaře. S klukem jsme šli i na pokoj, dostal jednolůžák, který byl čistý. Nemocnice na mě udlal opravdu dobrý dojem, všude bylo čisto, pacienti měli pyžama a dostávali jídlo. Něco úplně jiného, než u nás nemocnice v Kerichu a Nyamiře. Biopsii mu udělali v celkové narkóze a druhý den se propustil. Dostal na cestu ATB, vitaminy, léky na bolest a peroxid na výplach úst. Fakt dobrá péče. S Dr.Tessemou jsme se domluvili, že výsledek biopsie dostanu mejlem do pošty. Na recepci mě předali kompletní vyúčtování nákladů, neskutečně podrobný přehled a vraceli nám 10tisíc šilinků. Takže jsme vlastně zaplatili 60tisíc, což je na naše 20tisíc korun. Následná operace s částečnou rekonstrukcí okolí má předběžně rozpočet 300tisíc šilinků, což je nad naše možnosti. Tak nevíme. A to je ta lepší varianta, že tumor bude nezhoubný. Pokud by následovalo ozařování a chemo, tak jsme na půl mil.šilinků. Říkali nám vývoj bez operace. Tumor poroste, ucpe mu zcela nosní dýchání, již nyní tlačí na oko a ucho, takže přestane na jedno oko vidět a pak i slyšet, nárustem ucpe dutinu ústní a chlapec umře.
Uvidíme podle výsledků biopsie. Když jsme odcházeli z nemocnice, příbuzná chlapce, u které spali se nás ptala, kdo vlastně jsme, že jim tolik pomáháme. Říkali jsme jim to a pak i to, že se budeme snažit sehnat prostředky alespoň na operaci a dál se uvidí. Ona říkala, že se bude modlit, aby jsme měli svoji snahu požehnanou a i za nás, za to, že jsme jim pomohli. Ach jo, to byla situace...
Dita a Pepik dnes odlétají domů, já zítra ráno s Denisem a jeho bratrem odjíždím zpět do Itiba a budu čekat na výsledek od Dr.Tessemy.
Tak to je ve zkratce co se v posledních dnech událo, všem přeju pěkný den a pokud Vás něco napadne, jak by šlo chlapci pomoci, ozvěte se.
Ahoooooooj Aleš

22.2.2007 Dobry den vsem, tak dnes jen kratce, protoze specham za pacientem. O konzultaci jsem pozadal MUDr.Broze z pardubicke nemocnice.
Matka nam donesla dite , na kterem horel odev. Odmitla velmi rychly prevoz ditete do nemocnice, ktera je vzdalena vice nez 50km. Jednak nema zadne penize na zaplaceni lecby, a take podle ni dite bude v lepsim prostredi u nas, nez tam. No, tak nevim, ale je to jeji rozhodnuti a plna zodpovednost.
V prvni fazi jsme zvladli fazi soku z popaleni, dite se stabilizovalo a je relativne dobre. Delame co se da, mame omezene moznosti, tak mnohokrat musime improvizivat. Napr. mastny tylex, na kryti ploch nemame, tak rozpoustim medicin,vaselinu a delame ho z velkych ctvercu. Detskou postylku mame jako superciste prostredi, tedy tak podle nasich moznosti, prevazy delame na nasem salku. Jo, fakt divocina. Ale dite je zatim bez teplot a i mu docela chutnalo ceske lizatko.
Tak posilam nekolik fotek tohoto naseho pacienta a pak o fotky, jak poskocila nase stavba.
Pekny den , posilam Vam pytel africkeho slunicka. Dnes fakt pali.

23.2.2007 Dobry den vsem, moc Vas zdravim.
Pokusim se poslat nove fotky z nasi prace okolo zraneneho ditele. Dnes jsme zacali delat nekrektomie - odstranovani mrtve casti kuze. V nasich podminkach je to neskutecne, poustet se do toho, ale jina sance pro dite neni. Takto jsme seznamili i matku se zavaznosti stavu. Ta si je vseho vedoma a tak je to ted jen na nas. Dite zatim odolava infekci, nema teploty, coz je uz samo o sobe dost velky zazrak. Snad tech zazraku bude vice a vsechno zvladneme.
Narodilo se nam krasne mimco, zdrava holcicka.
Stavba pokracuje cilym ruchem, uz zbyva polozit dlazbu jen na WC a sprse, na casti terasy a v chodbe. Kachliky jen v luzkove casti. Malujeme zdi nad kachliky, stropy nekde mame uz na cisto. Vcera jsme slavnostne [ tedy asi v 10 lidech] poprve rozsvitili budovu porodnice. Take jsem nechal zavest elektriku do domku pro sestru a laboranta, kteri bydli na pozemku zdrav.zarizeni. Jejda, ty meli radost, kdyz jim poprve domecky svitily. Doposud pouzivali jen petrolejku. Sice jsem se malinko odchylil od projektu, ale jiste se mnou budete souhlasit, ze neni mozne, aby byly vedle pekne porodnice a ambulance zchatrale domky pro nas personal. Vzdyt cely pozemek se vsemi budovami je nase vizitka prace.
V poslednich dnech je v Itibu poradne teplo, snad pres 35st pres den, vecer je prijemne. Cekam na dest, ktery uz nekolik dni nebyl, protoze potrebuju presazet nekolik kytek a pak zase dojet mezi cakovnikove plantaze, " pujcit" si krasne Canny dosny, ktere tam plevelne rostou a nadherne kvetou. U nas se budou vyjimat. Snad se dockam.
Tak to je v rychlosti vse. Jeste jedna nova, aktualni a skvela zprava, kterou jsem pred chvilkou nasel v mejlove schrance. Pani slecna Mgr.Ing.Jitka Kratoskova z Ministerstva financi, ktera byla u nas na navsteve se senatorem ing.Jirsou napsala, ze by venovala na chlapce s tumorem tvare nejake penize - az 10 tisic Kc. To je preci uzasna zprava, ze? Necekal jsem, ze nekoho oslovi trapeni ciziho cloveka, kdesi v zapadle casti sveta. Tak to je na zaver fakt dobra zprava.
Mejte vsichni pekny den, s pozdravem Ales

24.2.2007

Tak dnes jsem zjistil, že už je sobota. Docela mě ráno překvapilo, že tady nemáme žádné řemeslníky. Skoro jsem myslel, jestli nemají u nás nějakou stávku. Třeba založili odbory…, ale ne, v Keni se nedělá ani v sobotu a ani v neděli. To jen někteří přijdou pracovat, ale moc jich není.

Od 8 hod jsem byl s Elizabeth na ambulanci a pokračovali jsme přes dvě hodiny s ošetřováním popáleného dítěte. Odstraňovali jsme další části popálené a odumřelé kůže na břiše a hrudníku. Snažíme se být velice opatrní, aby to dítě pokud možno téměř nebolelo. Za celou dobu jen několikrát syklo bolestí. Musíme opatrně, protože vše děláme při plném vědomí, bez možnosti narkózy. Tento výdobydek medicíny nemáme k dispozici a hlavně nemáme lékaře, který by ji podával. Chlapec místo premedikace dostane do ruky lízátko od českých dárců a tím se odreaguje. Dokonce se při ostříhávání kůže usmívá a já při tom dělám na něj různé „opičky“, mrkáme na sebe. Je to neuvěřitelné, naše děti by byly šokované už jen z nemocničního prostředí a tady to funguje úplně jinak. Po celou dobu výkonu je na sálku přítomna matka, která naši práci pozoruje. Dnes se vystřídala s další příbuznou, která při výkonu raději odešla ven, aby to neviděla. Po dvou hodinách dítě opět pokrýváme provizorně vyrobeným mastným telexem (mulové čtverce promaštěné vaselinou), aby postupně změkla mrtvá kůže a šla snadněji odstranit a pak ho odnášíme do čisté postele.

Když už uklízíme sálek od nečistot a omýváme nástroje, přichází rodiče s brečícím dítětem v náručí. Ruku má až po předloktí 2x tak velkou, pevně sevřenou v pěst . Na první pohled je jasné, že se jedná o starou popáleninu a nyní již s pořádnou infekcí. Takže začínáme znovu. Připravit nástroje, sterilní mul.čtverce a další věci. Pak se snažíme oteklé a neskutečně nafouklé sevřené prstíky uvolnit. No, to bych Vám nepřál vidět. Celá kůže na dlani byla odloučena, držela jen na okraji u prstů, zmacerovaná a už hnila. Vnitřní části prstů měly kůži úplně mrtvou, bílou a na prstech tvořila nafouklou „rukavici“ plnou hnisu. Ufff a ten smrad. Asi se nehodí o tom psát, ale viděl jsem leccos, ale tohle byla síla. Jednu chvíli jsem měl problém to vydýchat. Divil jsem se, že Elizabeth nijak na zápach nereaguje. Že by tak silná žena? Nee, říkala, že má poruchu vnímání vůní a zápachu a tak prostě nic necítí. Museli jsme zavolat na pomoc našeho strážného Onkobu, aby nám pomohl s bránícím se dítětem. Ten jen vstoupil, vykulil oči a šinul se k dalšímu oknu otevírat ho. No,pak jsme konečně dlaň plně otevřeli. Elizabeth při tomto manévru omylem stáhla kůži z jednoho prstu. Upozornil jsem Elizabeth, že toto je případ pro nemocnici a ne pro naše podmínky. Ta souhlasila a v jazyku Kisii to přeložila rodičům. Ti jen koukali a pak vstali s dítětem, že jdou domů. Nemají peníze na ošetření v nemocnici. Takže další závažné rozhodnutí. Nechat je odejít bez ošetření domů, kde dítěti ruka doslova uhnije a samo pak umře, nebo se do toho pustit u nás a čekat nějaké zlepšení? Samozřejmě zůstalo u nás a ujali jsme se ošetřování. Provedli jsme velice důkladnou toaletu ruky, pak dezinfekci a začali s antibiotickou léčbou. Budou následovat denní převazy a léčba. Snad potlačíme infekci a začne se tvořit nová kůže. Pak jsme se dozvěděli, že si dítě strčilo ruku do horké kukuřičné kaše už před 7 dny a oni s tím nikam nešli, protože jsou chudí !!!! Problém je, že jim nedochází závažnost stavu. Tak teď máme dalšího mrňouse na léčení.

Dnes jsme se také rozhodli, ze budeme hubit vosy, které se usídlily pod střechou mého domku. Vzhledem k tomu, ze jsem na tyto potvory hodně alergický a každé další štípnutí u mě vyvolává silnější reakci, svěřil jsem tuto záležitost našemu Onkobovi. To zase byla šou. Asistovalo mu několik místních kluků, včetně našich dvou natěračů. Vosy se po nastříkání sprejem rozdivočily a kluci prchali všemi směry od domku a za nimi běsnící roj. Naštěstí, než je dohonily, popadaly k zemi mrtvé. Jen Onkoba schytal jedno žihadlo do ruky. Já byl mezitím důkladně „zabarikádován“ v místnosti domku.

No, tak to je zatím vše, právě odbyla 13 hodina a jdu si udělat něco k jídlu. Elizabeth mě ráno přinesla ke snídani 3 placky chapati, tak něco k tomu a bude oběd.

Pěkný den, Aleš

27.2.2007

Dobrý den všem,

tak se opět hlásím s krátkými zprávičkami o tom, jak to tady, na rovníku vedeme. No, někdy nám to trochu zadrhne, ale pak zase běží jak má. Jsou samozřejmě problémy, hlavně s řemeslníky. Včera jsem se např. dozvěděl, že ustavený šéf truhlářské skupiny ode mě dostává zálohově peníze za práci, ale lidem pod sebou nedává nic. Všichni chodí za mnou, že to musím nějak vyřešit. Hm, fakt vděčná práce. Já se svojí „angličtinou“ mám dělat jak jsem naštvaný, házet na něj blesky a vyhrožovat, že pokud se to nezlepší, propustím ho a napříště nedostane práci. To bych raději byl několik hodin na ambulanci v pořádném zápřahu, než toto. Ale nedá se jinak.

Včera jsem byl s autem v servisu Toyoty v Kerichu, kde mě kontrolovali kapající olej, přidělávali napevno do kufru železnou uzamykatelnou bednu na věci (hever, baterku, 5l plast.vody pro případ uváznutí, abych třeba někde netrpěl žízní…nee, ale může se hodit a další věci). Tu mě přivrtali do podlahy a nechal jsem vyhodit dvě nouzové sklápěcí sedačky v kufru. Nejsou potřeba, jen zabírají místo a nejsme autobus, aby se v aute vozilo 10 lidí. I když, místní by si klidně vlezli i na střechu, to je jim jedno, hlavně že by se vezli. No a také mě konečně namontovali na auto sirénu. Tak už do nemocnice s rychlým převozem nemáme jen maják , ale i houkáme. Rychlý průjezd místními vesnicemi, kde se na silnici pohybuje spousta lidí je totiž dost riskantní, pokud o Vás nevědí.

Naši dětští pacienti jsou v relativním pořádku, u popáleného chlapce stále odoláváme infekci, pro místní sestru a strážného je to dost náročné, protože stále perou prádlo, které se denně vyměňuje. Už se mě také ptali, kdy dítě půjde domů. Nooo, to si ještě počkají. Provádíme šetrně stále nekrektomii, při které se odstříhává mrtvá kůže na hrudníku a boku. Popálenina na ruce se už hodně zlepšila, po nekrektomii je už pěkná a tak promazáváme vaselinou. Tento postup mě schválil a také doporučil MUDr. Brož z pardubické nemocnice. Dítě se snad už vždy těší na převaz, protože dostane lízátko. Dobrá motivace a mě hodně usnadňuje práci. Další dítě se zastaralou popáleninou a infekcí je už také lepší. Opět i zde jsme udělali ostříhání mrtvé a hnijící kůže na dlani a vnitřních plochách prstíků. Dnes při převazu už ruka byla lepší, jen na několika málo místech byla ještě hnisající sekrece. Snad se také bude dařit a prcek se vyléčí.

Včera večer byl konečně vytoužený liják, ale takový, jaký dlouho nepamatuji. Při cestě z Kericha jsem musel jet na dvojku, nebylo vůbec vidět a všude se hrnuly potoky vody. Nebe se doslova otevíralo a blesky létaly přes celé nebe. Nádhera, pokud člověk v tom nemusel jet a pak se v bahně vyškrábat do našich kopců v Itibu. Hlavně, že mě ještě v servisu jako bonus důkladně umyli auto. Ale jsem rád, že hlína po dešti důkladně navlhla, odpoledne se vydám mezi čajovníkové plantáže v Sotiku „půjčit“ si krásné květiny na vysazení okolo naší porodnice. Dělám si legraci, není to krádež, ty květiny tam rostou plevelně, sběrači před týdnem velkou část vytrhali a zničili. Taková škoda.

Tak to v krátkosti vše z nejnovějších událostí.

Kupu afrického sluníčka , pěkný den Aleš

5.3.2007 Dobry den, moc Vas vsechny po kratke pauzicce zdravim.
Tak co se udalo v posledni dobe...no je toho dost, tedy alespon pro me.
Byl jsem na nakupech vybaveni do porodnice v Kisumu, ktere je od nas vzdalene asi 130 km. Toto velke zapadni mesto lezi primo u Viktoriina jezera. Ma obrovske mnozstni lidi, uprostred silene chaoticky veliky poulicni trh, kde se prodava od ryb vytazenych z jezera, mimochodem obalenych mouchami, az po tisice paru bot, zeleniny, ovoce a dalsich potrebnych a i nepotrebnych veci. Mesto ma i jeden veliky obchodni dum, velikosti naseho polovicniho Globusu, ale jeste jedno patro do zeme a dve nad. Maji tam skoro vsechno, ale nakupuji zde hlavne bohati indove, ktere ve meste vlastni obchody a podniky. Pro mistni africany je tento obchod zcela nedostupny. Mesto ma take veliky slam, ktery se nachazi paradoxne kousek od tohoto mega nakupniho centra. Vsude po ulicich mesta se potuluji deti tzv. children street, spinavy, otrhani a bosy. Potkal jsem malou skupinku techto chlapcu, ktere se ke me pridali. Kazdy mel v ruce plastovou lahvicku a tu si drzel u nosu. Od jednoho jsem si ji vzal a cichl, co tam maji. Brrr, redidlo, Toluen ci co. Ale na bazi tekavych rozpoustedel. Hruza. To je obrovsky problem techto sirotku. Od detstvi jsou tomuto vedeni starsimi a pak jak to muze skoncit.
Tak dal, v tomto obchodaku se mi podarilo nakoupit ventilatory do naseho budouciho porodniho salu a luzkove casti, v krasne prijemne zelene barve, ktera bude ladit s dalsim vybavenim. Pak plast. nadoby, odpadk. kose, kose na spinave pradlo do nove pradelny,stul pro matky na jidlo, kostata atd. Take meli stejnou latku na zavesy oken, jakou mame uz v ambulanci, takze super. Bude nam to taky ladit. Cestou jsem jeste na predmesti nakoupil krasne palmy a crotony na pozemek. Jsou pro mas za smesnou cenu. U nas by takovato palma stala pres 3 - 4 tisice, tady 400 silinku, deleno tremi, coz je neco malo pres stovku.
Cesta byla dobra, ale domu jsem prijel az okolo 22 hod, totalne utahany a splaveny, protoze ted jsou velka horka a ani v noci moc neklesa teplota.
Rano jsme si s Elizabetou privstali a meli jsme za ukol, ze musime odstranit dalsi cast mrtve kuze nasemu popalenemu diteti. V noci jsme vysterilizovali nastroje , aby vse bylo co mozna nejcistsi. Chlapce jsme nechteli trapit, proto dostal do zily Diazepam, aby se zklidnik a pospaval. Uspech injekce se dostavil a jen obcas sebou skubl nebo zabrecel. Prace nam zabrala 3 hodiny. Parada, v horku, predklonu a s ustenkama.
Pak jsem rychle spechal do mistniho katol.kostela, kam jsem byl osobne pastorem pozvan. Ten se jeste rano prisel 2x ujistit, zda prijdu. Nekolik dni predem jsem dokonce dostal pisemnou pozvanku s mym jmenem - Alex Makori- fakt vic zkomolit jmeno neslo, ale byla pro me. Jmeno Makori jsem dostal pri lonskem prijezdu od mistnich lidi. V kostele bylo nevidane mnozstni lidi, seslo se jich tam z okolnich obci pres 300. Dostal jsem na tricko napis - host-, vse bylo dusledne organizovano, musel jsem si sednout do vycleneneho prostoru mezi dalsi hosty. Vetsinou to pry byli vysoci urednici, pravnici a dalsi vyznamni lide z okolni oblasti. Tak nevim, co jsem tam mezi nimi pohledaval. Pak zacala krasna mse, zeny v barevnych oblecich zpivaly, dav africanu se rorvlnil v rytmech budnu. Pro me neskutecne exoticka podivana, ktera me umoznila nahlednout do zivota mistnich lidi a byt jen pozorovatelem udalosti. Mse byla vyznamna tim, ze tam hostoval pastor ve fialovem obleku - prominte, ale nevim podle obleceni jeho nazev. Vsichni mistni pastori sedeli opodal a celou msi vedl tento muz. Mezi kazanim v jazyku Kisii se obratil na me a anglicky podekoval za moji ucast, ze si toho vazi a jeste neco, cemuz jsem nerozumel, ale bylo to spojene s dekovanim. Pak se ptal, zda chci neco rici. No to byla situace, vypustit rychle bez pripravy neco. Podekoval jsem v jazyku mistnich a anglicky, ze jsem velmi rad zde v Itibu a povazuji Itibo za svuj druhy domov. On jim to prelozil do mistniho jazyku a sklidil jsem veliky potlesk a oslavne halali, ktere zpivaji zeny. No, do zeme bych se nejradeji zavrtal. Na takove situace nejsem. Asi po trech hodinach mse jsem musel odejit a vetsina lidi na me mavala. Moc hezky a prijemne straveny cas mezi milymi lidmi.
Dnes nam privedli asi 7 leteho chlapce, ktery nemohl mocit, protoze mel zhnisanou celou predkozku. Mocovy mechyr mel plny. Tak Elizabeta rozhodla, ze je nutna akutni obrizka. Ja jsem ji nikdy nedelal, tak jsem tentokrat asistoval nasemu laborantovi, ktery ji provadel a pak jsme spolecne sili. Po hodine prace bylo hotovo. Normalne tento vykon trva asi 30 min, ale tady byl slozity teren. Behem tohoto vykonu nekdo prisel, ze dole na silnici, asi 7 km od nas je velka nehoda, 7 mrtvych na miste a 15 zranenych. Pry tam jsou sanitky z Kericha a Nyamiry. No, my jsme se nemohli uvolnit, tak jsme se neucastnili pomoci. Srazila se tam 2 matatu - mikrobusy s lidmi. Nez jsme dopoklidili salek od krve a spiny, prinesla matka 7 denni miminko, ktere porodila doma. Tady se opet ukazala absolutni neznalost pece o narozene deti. Dite bylo v tak zubozenem stavu, ze si to neumite predstavit. Do dneska bych tomu sam neveril, ze nekto toto dokaze. Dite melo odparenou a shnilou kuzi temer na celem telicku, nalepene vykaly, travu a dalsi necistoty v ranach a po tele. I Elizabeta nemela slov. Jali jsme se tedy zachranovat doslova holy zivot tomuto prckovi. Odstranit shnilou kuzi, nekolikrat omyt, nastroji odstranit nalepene exkrementy, osetrit. Dostalo velmi malou davku antibiotik a nechali jse ho i s matkou u nas. Myslim, ze je dobre Vam poslat fotky. Ne proto, aby jsme se sami ukazovali pri praci, ale proto , aby bylo videt, jak je tato ambulace pro celou oblast dulezita a je jedinou spasou pro mistni.
Tak to je v rychlosti zatim vse, uz je venku tma jako v pytli a tak pojedu zpet do Itiba. Mam to pres 50km.
Pokusim se zaslat fotky.
Jejda, jeste bych vlastne zapomel, prace na porodnici finisuji, dodelavame okoli, rovname pozemek, premistuji se hromady hliny, buduje se chodnik, dnes se zasklivala okna a dvere, proste maka se jak o zivot. Do 15 teho brezna musi byt vse tip top. Dnes jsem dostal moc pekny mejl od Lejly Abbasove, ktera se snazi svoji popularitou take ziskavat sponzory a pomahat zde v Keni. Napsal jsem ji informativni mejl, ve kterem jsem ji seznamil s projektem Adry CR a take pozval k nam na navstevu do Itiba. Mela by byt v Keni v cervnu s celym televiznim stabem. Jeji dopis umistim pak na nase internetove stranky. Je tam take odkaz na jeji pomoc.
Pekny den
Ales

16.3.2007 Dobrý den, tak Vás po delší odmlce zdravím. V poslední době jsme opravdu moc finišovali s pracemi, takže získat čas na psaní zpráv nebylo možné.

Tak v rychlosti, co se událo. V pátek desátého, přiletěl ředitel humanitární organizace ADRA ČR Jan Bárta na slavnostní otevření, které bylo naplánováno na 15.3.07 .

V Nairobi jsme ještě ráno po příletu měli předem domluvenou schůzku se zástupci ADRA Kenya a pak jsme se po drobných nákupech školních potřeb pro děti ve školách v našem okolí vydali na cestu do Itiba. Zvolili jsme kratší trasu, která vede přes Rift Valley (Velká příkopová propadlina) a směr na Narok a pak Kericho, Ikonge a Itibo. Cesta nám ale přesto trvala 6 hodin, z více než poloviny po dost strašných cestách, kde se dá jet tak nejvýše na dvojku. Před Kerichem nás zastihla strašná bouřka s nepředstavitelným lijákem. Ještě že nám šly stěrače na autě, protože jsem před odjezdem do Nairobi byl s nimi v servisu. Na dvakrát! Poprvé mě řekli, že oprava bude trvat asi 2 hodiny, dobrá. Ale oprava se protáhla na 5 hodin a my jsme nakonec servis opouštěli v 21.30 h. Pracovní doba končí v 17.h, ale opravovali a opravovali. On byl totiž problém ten, že když rozchodili stěrače, přestala svítit světla. A zase obráceně. Takže jsme se domluvili, že se do servisu vrátíme druhý den ráno, před odjezdem do Nairobi. Bude to prý za hodinu opravené. Nebylo. Oprava trvala od 10h do 13h a nakonec tedy šla světla, stěrače také, ale zase nefungoval cyklovač. No nic, to jsem odběhl od souvislých myšlenek , ale chtěl jsem popsat místní „folklór“.

Do Itiba jsme přijeli asi okolo 22 hodiny. Čekala nás sestra Elizabeth , strážný Onkoba a pozdravit nás přišel i laborant, který zde také bydlí. Více lidí se nás nedočkalo. Po vyložení zavazadel jsme se šli podívat na ambulanci, aby pan ředitel měl reálnou představu o našem díle zde v Itibu. Chvíli jsme strávili u našeho popáleného chlapce, kterému se daří dobře, v mezích možností úrazu. Ale nemá teploty, kůže na třetině popálené plochy se krásně hojí . Jen mě dělá trochu starost poškození na boku a stehně, ale i to bude jistě dobré. Babička řediteli děkovala za to, že se zde projekt uskutečnil. Byla si vědoma, že jinak by chlapec neměl moc šancí na život. Pak jsme prošli rozpracovanou budovu porodnice a utahaní k nepoznání jsme šli spát.

Od brzkého rána už na pozemku našeho zdrav.zařízení postávali místní a také úředníci, aby pozdravili našeho hosta. Já jsem mezitím usměrňoval práce na porodnici, aby to vedlo ke konci. S tím byl docela problém, protože místní řemeslníci jsou zvyklí „rozvrtat“ všechny místnosti, včetně terasy a stále přeskakovat z jedné do druhé. V jedné chybělo několik kachliček na stěně, v další zase okraje stěn na podlaze a takto všude něco. Tento chaos strašně brzdil další práce, které mohly navazovat na předchozí. Takže musela být zvolena taktika, „dnes tato místnost bude kompletně vykachlíkovaná, jinak nedostanete peníze“. A to na ně platilo. Mezitím jsme společně jezdili do Kisii na nákupy materiálu na stavbu. Tři dny před datumem otevření to vypadalo uvnitř budovy, jako když bouchne bomba. Nedotřené dveře, na dvou dveřích rozbitá skla od neopatrné manipulace se dřevem, všude odřezky od dlaždic a kachlíků, prach a špína. Skvělý pohled na to, chytit pěknou depku, že se práce nestihnou. Dvanáctého nám měli přivézt kompletní vnitřní vybavení z Kisumu (prodejna léků a zdravotnického materiálu, vč.nábytku u Viktor.jezera), odpoledne volali, že přijedou až následný den, tedy dva dny před otevřením. Tak depka poskočila o stupeň výš. V budově jsme pracovali (ředitel, Onkoba a já) do 3 ranních, utahaní pak padali do postelí. A ráno znovu. Naštěstí vybavení dorazilo, relativně i takové , jaké jsme si objednali. Akorát jedna matrace z pěti byla o dvacet cm delší než postel, skříň na léky nebyla bílá, ale mírně nazelenalá, infůzní stojan nám poslali celochoromový (obj.jsme bílý nátěr),ale jinak dobré. Tak jsme večer stěhovali, omývali, montovali. Do 4 ranních. Jedny dveře , z chodby do lůžkové části řemeslníci tak zpackali, že by bylo nejlepší je vyndat a po oslavě udělat úplně nové. Ale náš ředitel je velmi kreativní, tak navrhl pomalovat dveře trochu abstraktně. Tím se zamaskují strašné nedostatky. Tak se do toho pustil a výsledek je více než dobrý . Já jsme mezitím vrtal, šrouboval, povlékal postele, a uklízel. No, nakonec vše jsme dokončili v pět ráno 15.3. a v 10hod stejného dne začínala ceremonie. To byla pěkná fuška, ale výsledný efekt se snad povedl.

Od rána místní sestavovali stany pro hosty oslavy, autem dovezli několik přepravek Coca Coly a také „mordovali“ dovezených 10 kohoutů a kozu, která padla na pohoštění hostů a místních. Z Nairobi také ve skvělém čase dorazil i Konsul ČR z Velvyslanectví, nejvyšší „potentát“ Distr. Nyamira a s ním několik ozbrojenců, kteří ho hlídali. Pak přijeli z Nairobi i zástupci Adra Kenya, zástupci Zdrav. úřadu pro západní část země a řada dalších úředníků, vč. místní policie a pastorů. Celkem se oslavy účastnilo cca 500 lidí. Pěkně se nám pozemek zaplnil. Lidé nejenom posedávali pod připravenými stany, které je měly chránit před deštěm, ale i prudkým sluncem, ale seděli všude kolem na trávníku, lavičkách a schodech ambulance. Ceremonie začínala shromážděním úředníků a významných lidí u vchodu na terasu budovy, kde se měla přestřihnout páska. Nejprve zaznívaly proslovy mnoha lidí na adresu ADRY ČR a dárců finančních prostředků, pak proběhla společná motlitba. Přestřižení pásky se chopil náš ředitel, Konsul Oto Weniger si vše fotografoval. Místní tento akt ocenili mohutným potleskem a započala vnitřní prohlídka. Průvod doprovázený mnoha policisty, kteří ohlíželi nad bezproblémovou oslavou procházel místností pro sestru, porodním sálem, prádelnou, ale také ocelili WC a teplou sprchu pro rodičky, pak jsme pokračovali do lůžkové části s 5ti postelemi. Zde se jim velice líbilo obrázkové zútulněné celé místnosti našim krtečkem a různými pohádkovými motivy. Po ukončení prohlídky jsme se všichni přesunuli pod předem připravený stan pro hosty a na řečnickém pódiu začaly proslovy. Vystřídalo se mnoho lidí a téměř všichni začínali poděkováním České republice, ADŘE a lidem naší země, kteří přispívali do sbírek pro tuto rekonstrukci. Pak také adresné poděkování Konsulovi ČR O.Wenigerovi a řediteli ADRA ČR J.Bártovi za návštěvu, no a mě za práci. Po této části oslavy probíhala kulturní vložka. Děti z okolních škol zpívaly , místní ženy tancovaly a pochodovaly za zpěvů tradičních afrických songů. Pak byly opět proslovy a děkování, krátce pohovořil Konsul a ředitel Bárta. Oba sklidili velký potlesk. Hm a pak také vytáhli mě na improvizované pódium, to byla legrace…Pak jsme všichni tři dostali dárky. Ředitel moc pěknou nádobu s pokličkou z mastku a já také krásnou sošku masaje, rovněž z tohoto kamene. Následovalo pohoštění hostů a místních lidí. Ti dostávali tradiční ugali, chapati placky a vařeného kohouta. My jsme s Konsulem auty odjeli do blízké vesnice Ikonce na prohlídku jedné školy. A tím slavnostní den skončil.

Poslední dny byly dost náročné, měli jsme všichni moc práce, starali jsme se o pacienty, stavbu a ještě nakupovali materiál. Do toho se mě nečekaně jedné noci někdo podíval do domku, kde spím a mám kancelář. Byl jsem okolo 01.ráno na ambulanci, přišla paní, že jí nalezli ve spánku mravenci do uší, tak jsme je vyndávali. Asi po 10 min práce jsem šel zpět pro léky a zřejmě jsem zloděje vyrušil. Ten utekl vypáčeným oknem v kuchyni (všechna okna byla před mým odchodem zavřená a dveře také zamčené). Stihl vzít foťák a nějaké peníze. Naštěstí víc ne, protože vedle byl zapnutý počítač, kde jsem měl rozdělanou práci, batoh s penězi projektu a další dost důležité věci. P mém ohlášení naší sestře jsme šli v novi přes náměstí za asistentem policie. Ten volal na stanici a také jsme tam hned odjeli. Policisté byli velmi pohoršeni, že si toto někdo dovolil. Pět mě jich se samopaly naskákalo do auta a jeli jsme zpět, ohledat „místo činu“. Ještě tu noc procházeli některé vytipované domky a prohledávali. Nakonec jsem je odvážel zpět na stanici po 3 hodinách vyšetřování. Sebou si odvezli dva naše natěrače a jednoho, co zde také pracoval, že prý pro poskytnutí informací. Ti byli poslední tu noc v Itibu, protože před pacientkou s mravenci jsme navrtávali garnýže. Ráno jsem jel zpět na stanici, domluvit se co bude dál, protože jsem měl následný den odjíždět do Nairobi. Naši kluci seděli jako zakřiknutí v kanceláři a až následně jsem se dozvěděl, že jim policie dala výprask přes záda, zadek a stehna, ale pak i přes chodidla. Když jsem se ptal, jak je to možné, tak jsem dostal odpověď od policisty, že je to normální praktika v Keni. A pokud jsou nevinní, mají to preventivně…hrůza. Po návratu zpět do Itiba, kam jsem je odvezl jsme museli jednomu klukovi ošetřovat pořádná jelita po těle.

Tak to je „krátce“ z posledních událostí a zasílám několik fotografií z již zrekonstruované porodnice. Sami posuďte, jak se nám práce povedla.

Všem posílám pozdrav plný afrického slunce, které pěkně připaluje. Už mám poněkolikáté spálený nos.

Aleš

27.3.2007 Dobrý den..
Moc Vás zdravím a omlouvám se, že jsem neodepsal dříve. Ale i po otevření jsem nestíhal. Musel jsem plánovat a účastnit se programu připraveného pro ředitele ADRA ČR Jana Bártu (shoda jmen, není příbuzný). Navštěvovali jsme školy v okolí a zjišťovali jejich úroveň a případné potřeby. No, ale vypadá to, ze pomalu bude vznikat další projekt, který bude navazovat na tento náš a to rekonstrukce nedaleké školy v MATUTU a naše zdravotnické zařízení bude poskytovat těmto dětem, kterých je více než 600 zdravotnickou péči a preventivní programy. Jsem moc rád, že se tato myšlenka líbí i řediteli.
Situace je tam dost katastrofální (no, kde v Africe není, že). Jsou tam i sirotci (asi 55 dětí), děti od první třídy až do nějakých 17 let. Třeba kluci v tomto věku spí tři na jedné úzké posteli! Ve třídách jsou rozbitá okna, poškozená podlaha a kuchyně, no to bych Vám přál vidět. Vy jako lékařka by jste se zhrozila. Ušlapaná podlaha z hlíny, jeden velký starý kotel pod kterým se vaří jako pro prasata a topí dřevem, všude černo od sazí a čoudu. Děti nemají moskytiéry nad postelemi a to jsme v nejmalaričtější oblasti. Právě když jsme tam byli, měl jeden chlapec okolo 15 let malarický atak, ani nemohl pohnout hlavou, jaké měl bolesti a byl rozpálený jak kamna. Naši činnost v této škole zahájíme zajištěním sítí proti moskytům, protože nemá smysl budovat pěknou kuchyň, když nám děti budou umírat na malárii. Pak budeme snad pokračovat v další práci. Ale Itibo samozřejmě nepřijde touto činností k újmě. Tam se bude i nadále snad pokračovat v pracech. Podali jsme si žádost o grant přes Velv.ČR v Nairobi na Ministr.financí ČR na vybudování zubní ambulance, která je v Itibo více než potřebná. Dokonce se mě přihlásila jedna lékařka, která by byla ochotna na několik měsíců vycestovat a poskytovat tuto péči u nás, což je skvělé.

No a naše porodnice…, posledních několik dní a skoro i nocí před slavnostním otevřením jsme pracovali a pracovali, aby se vše stihlo. A nakonec stihlo. Problém jsme měli s dveřmi z chodby do lůžkové části, které místní řemeslníci totálně „pomršili“. Už jsem je chtěl odmontovat, že se na otevření nechá jenom průchod a dodělají se potom, ale ředitel Bárta přišel na nápad, trochu je upravit barevně a tak zvýraznit jejich nedokonalost, což by mělo mít na konci opačný efekt. Tak se dal do malování, já trnul co z toho nakonec vyleze a výsledek mě opravdu mile překvapil. Snad sami uznáte, že jsou dobré a hodí se do interiéru .
Následný den byla veliká oslava, od brzkého rána se sjížděli úředníci a scházeli místní. My jsme ještě dodělávali poslední drobné úpravy (no…rovnali plyšáky a lepili háčky na ručníky). Ofic.zahájení bylo stanovené na 10hod. Na čas přijel i konzul z Velv.ČR v Nairobi Oto Weniger, který musel vyjet už před pátou ranní, aby se k nám dostal. Pak přijel terénní pic-up plný ozbrojených vojáků – v Keni zastávají i funkci policistů v různých situacích, a doprovázeli nejvyššího úředníka Distriktu. Takže se Itibo během chvíle změnilo v nejhlídanější objekt v širokém okolí. Následovalo přivítání, několik plamenných projevů, které opakovaly poděkování českým lidem, dárcům, sponzorům…hm a taky mě. Asi po hodině jsme se všichni přemístili k porodnici a opět bylo několik projevů, pak ředitel ADRA ČR Jan Bárta přestřihl pásku a tím ofic.otevřel budovu. Sklidil velký potlesk všech přítomných. No a pak všichni procházeli porodnicí, krátce jsme vysvětlili, kde co je a jak to bude. No a taky mě tam pěkně našlapali… Všem se interiér moc líbil a úředníci a zástupci Zdravotního úřadu byli velmi spokojeni a okamžitě nám přislíbili všemožnou podporu projektu a i nám při problémech, které by mohly někdy vzniknout. Pak byl blok písní v africkém stylu, tance místních žen a nakonec dětí ze škol. Opět projevy a čím plamennější řeč, tím lepší (na to si v Africe moc potrpí, že skoro spadnou ze stupátka) a nakonec promluvil pastor, který dal požehnání naší práci, nám a porodnici.
No a bylo jídlo. Nosilo se ugali (místní jídlo něco jako hustá br.kaše, ale u nich je z mouky, vody a povařená – takový bezchutný lepenec), placky chapatii, vařené slepice a koza. My jsme v průběhu této stravovací části odjížděli s konzulem do jedné školy na prohlídku a tak jsme se neúčastnili. Tím odpovídám na otázku, zda byly slepice opět gumové, ale myslím že ano, protože to byli kohouti a dost vyběhaní.
Oslava končila okolo 17 hodiny a my jsme doslova padali na ústa, jak jsme byli unaveni, ale měli jsme skvělý pocit, že se vše stihlo a podařilo.
Druhý den jsme jeli do Kusumu k Viktor.jezeru zaplatit zdravotnický nábytek, který dovezli , ředitel se podíval na jezero, jak je špinavé a plné vodních hyacintů. A v noci jsme dorazili zpět. Pak jsem ještě naplánoval krátký výlet do blízké rezervace, protože za dva měsíce nepřetržité práce jsem potřeboval vypadnout ven. Tam nás zase trochu prohnal slon a zapadli jsme v bahně na území lvů, takže fakt dobrý relax. Ředitel byl na infarkt, já měl plné ruce práce jak se z toho dostat, naštěstí nás vytáhli místní rangeři.
Teď jsem v Nairobi, odvážel jsem ředitele na letiště, který se vrací do ČR a za týden letí na Sumatru kontrolovat projekt v Banda Acehu po tsunami. Já se budu zítra vracet zpět do Itiba a ještě dodělávat nějaké drobnosti. Trochu mě trápí nosní dutina, mám ATB, ale už je to lepší. No a už se pobyt krátí, 9 dubna poletím domů.
Tak to je v „krátkosti“ asi tak vše co se událo.
Jo, ještě, naši pacienti – popálený chlapec je stále u nás, má udělanou nekrektomii na celé ploše a krásně se hojí. Snažím se využívat všech svých znalostí z „úrazovky“ a také konzultuji stav s pardubickým neurochirurgem Dr.Brožem. Miminko, které bojoval o život je také živé a matka si ho už odnesla domů. Chodí s nám na kontroly a chlapec s nádorem na tváři – mám čerstvou histologii a je potvrzený Ameloblastom. Potřeboval bych konzultaci s odborníkem u nás v ČR, poslal bych mu CT a RTG snímky a poradit se co a jak dál. Tlačí mu to na opt.nerv, ucho, uzavřelo to jednu nos.dírku a přechází to do úst, špatně jí a pije. Pokud máte známého specialistu, poprosil bych Vás o možnou mejlovou konzultaci stavu.
Tak to je trochu špatný konec na závěr, ale taková je africká realita, kterou mám okolo sebe.
Pěkný den Aleš


Jo, ještě něco. Udělal jsem na webu položku „Aktivity na podporu projektu“ a podstránku i pro Vás. Pokud bude leták, informace jakékoliv o činnosti, fotky ze škol, dáme vše na web.
Aleš

31.3.2007 Dobry den, tak vas opet zdravim, stale jeste od rovniku.
Kratce z poslednich zprav. Jak uz vite, otevreli jsme porodnici, prvni 3 dny se nedelo nic, nerodilo se a nas pan reditel byl z toho docela spatny, jestli mistni zeny treba ,,nestavkuji,,, ale opravdu nee. Zrejme v techto dnech, pred deviti mesici, meli muzi jine veci na praci... a tak byla kratka pauzicka. Ale uz poslednich nekolik dni se rodi jako o zivot. Prvni narozeny chlapec dostal jmeno Jan , po rediteli Adra CR a druhy...hm, po me. Ale jmeno Ales je pro mistni dost nesrozumitelne a tezko vyslovitelne, takze se upravilo na Alex.
Napriklad v noci na dnesek se nam narodila dve krasna miminka.
Take jsem dostal nekolik mejliku a sms, jak se dari nasemu popalenemu malemu pacientovi. Dobre. Provedli jsme kompletni nekrektomii, chlapec odolal infekci, aniz bychom museli nasadit antibiotickou lecbu, coz docela povazuji za maly zazrak. Plochy, ktere byly osetreny jako prvni maji krasnou novou kuzi, dodatecne se bude pigmentovat. Na boku byl hlubsi defekt, ktery jeste neni zcela zhojen, ale dari se. Chlapce jsme uz pustili domu a s matkou chodi kazdy druhy den na osetreni. Kdyz jsem mu rekl, jestli chce domu, rozzaril se jako slunicko. No a odolejte tomu, to ani neslo.
Miminko, ktere nam matka prinesla v neskutecne zbedovanem stavu - predesle fotky- je take jiz doma, byla s nim nekolikrat na osetreni, ostrihali jsme poskozenou kuzi a je v poradku. No a prcek s rukou, ten je uz taky doma. Infekce se zvladla ATB, odstrihala se mrtva kuze a vytvorila se nova. Ted mame dalsi dve deti,ktere by se mely snad take zlepsit. Jeden chlapec se popral a ma v moci krev, ale jen mikroskopicky, tak ho sledujeme a maly cvrcek s tezkym prujmem a dehydrataci. Ta je v africe dost nebezpecna. Je na infuzich a stav se lepsi.
Tak to je z poslednich udalosti zhruba vse.

Pekny den vsem Ales