Upravit stránku

Cesta do západní Keni

Cesta trvá několik následujících hodin, vyjíždíme na asfaltovou silnici plnou hlubokých děr a pokračujeme ve směru na Naivashu a Nakuru, na západ Keni. Ta se místy změní opět v prašnou, a tak máme čas pozorovat okolí. Přes cestu občas přebíhají tlupy paviánů, vidíme i při silnici stáda zeber, nějakou antilopu a další divoká zvířata.

Při příjezdu do Nakuru se začíná opět stmívat a tak se raději na předměstí ubytováváme. Všichni nám doporučovali,abychom večer cestovali jen v naléhavých situacích, prý to není pro cizince moc bezpečné, tak se snažíme těmito radami řídit. Někdy se to daří, jindy moc ne.

Následující den ráno opět vyrážíme do města Kericho, kde má Adra Kenya pro tuto západní oblast sídlo. Projíždíme nádhernou kopcovitou krajinou, všude jsou čajovníkové plantáže,které jsou majetkem anglických plantážníků a místní lidé jim na nich pracují. Čaj z této oblasti je považován za jeden z nejlepších a exportují ho hlavně do Anglie.

Do Kericha přijíždíme odpoledne a po chvíli už nacházíme sídlo místní humanitární organizace Adra. Všichni nás vřele vítají a s jejím ředitelem domlouváme náš záměr cesty a představy. Okamžitě nám vychází vstříc a organizuje program na následujících několik dní.Ujišťuje nás o jejich podpoře a pomoci při hledání vhodného místa. Ještě nám zařizuje ubytování v místním hotýlku, který má úroveň jedné hvězdičky (podle ofic.tabulky na stěně). Jsme domluveni, že ráno budeme mít průvodce z jejich organizace,který s námi bude vhodné místo hledat a bude nám nápomocný. Tuto pomoc velice rádi vítáme. Pro nás je to oblast zcela neznámá a zkušenosti domorodců jsou k nezaplacení.

Ráno vyjíždíme z města do vzdálenějších oblastí již s našim průvodcem z Adry. Oblasti mimo město jsou velmi chudé, život se odehrává hlavně v okolí silnic. Tam jsou postavena tržiště, malé rozpadající se krámky s nejrůznějšími věcmi a oblečením, ale hlavně se prodává zelenina, ovoce. Mezi tím se potulují krávy, které polehávají i na silnicích, kozy a místy vidíme i několik oslů. Všechno má pro nás řád chaosu, jak doprava, tak i život ve městech a vesnicích. Stále se někam přenášejí různé věci, všude je špína a odpadky. Naše první místo,které jsme společně navštívili je u školy v obci Makairo. Je to oblast bez zajištěné zdravotní péče, s vysokou nakažeností virem HIV/AIDS a dalšími chorobami, včetně nebezpečné malárie. Jednání o umístění, pozemku a jeho zajištění se přesunulo do školy, kde se nám věnoval ředitel školy a dalších několik lidí. Vše jsme zdokumentovali a předali dětem nějaké dovezené dárky a bonbóny. Na závěr nám děti ještě zazpívaly a udělali jsme několik společných fotek. Pak nás požádal ředitel školy, zda bychom ho mohli vyfotografovat s jednou z dívek,která je ve škole. Je už delší dobu napadena virem HIV a nemoc se začíná projevovat. Chtějí mít památku. Samozřejmě souhlasíme a ještě si předáváme emailovou adresu, na kterou později fotku pošleme. Je to opět realita tvrdého a nelítostného života Afriky.

Přejíždíme s našim průvodcem o dalších několik desítek kilometrů dál, k městu Kisii za dalším vhodným místem pro projekt, na pozemek školy, která v našich očích připomíná spíše velmi zchátralé budovy hospodářských stavení. Její ředitel nám vysvětluje, že zde není zavedený el.proud a voda, protože z finančních důvodů si to nemohou dovolit. Přípojka vody by přišla na 15 tisíc šilinků, což je na naše peníze asi pět tisíc. Pro místní úřady je to nedosažitelná suma peněz. Škola je v době naší návštěvy bez dětí a tak máme možnost důkladné prohlídky jak vnitřního vybavení, tak i jejího okolí. Samozřejmě i zde chybí základní zdravotnická péče a po chvíli jednání nás vedou na pozemek, kde by česká humanitární ambulance mohla stát. Místo opět důkladně zdokumentujeme a podrobně popíšeme. Problémem je elektřina a přípojka vody, která v okolí není.

​Přejíždíme tentokrát jen o několik kilometrů, na opačnou stranu předměstí Kisii za velkým problémem keňských měst, za tzv.“dětmi ulice“. Jsou to sirotci, kteří přes den pobíhají v ulicích města a žebrají peníze,aby měli na jídlo. Místní Adra se o tyto děti v rámci možností stará,občas jim nakoupí nějaké potraviny a také zajistila zchátralou přízemní budovu,kterou tyto dětí mají jako svůj domov,kam se mohou vracet. Ostatní děti musejí přespávat na chodnících a v zapadlých uličkách.

Při prohlídce jejich ubytovny jsme v jedné z místností našli na zemi ležícího chlapce. Byl zraněný na ruce o kus zrezivělého plechu, v teplotách a těžkou infekcí v ráně. Na jeho zchvácené a zpocené tváři je vidět, jak ho choroba sužuje. Odcházíme do auta pro tašky s léky a zdravotnickým materiálem. Co nejšetrněji odstraňujeme staré a zaschlé obvazy a ránu ošetřujeme. Pak ještě chlapci předáváme antibiotika s poučením o jejich užívání. Věříme, že mu pomohou a jeho stav se zlepší.

Chlapce ujišťujeme, že za dva až tři dny za ním opět přijedeme a zraněnou ruku převážeme. S plachým úsměvem nám podává ruku a děkuje. Balíme naše zavazadla a odcházíme. Netušíme však, že se před domkem na prostranství shromáždilo mnoho domorodců a čekají na nás. Každý z nich nám líčí své neduhy, na některé léky máme, na jiné ne. Většinou se jedná o problémy z vnitřních parazitů u dětí, kožní plísně, svrab a kašel. Je zde i několik dětí se zanedbanými úrazy.

V rychlosti ošetřujeme, protože už jsme naším průvodcem upozorňováni na čas. Ještě máme před sebou jedno místo k návštěvě a nebude dlouho do setmění. Následující den máme na doporučení místní Adry naplánovanou cestu na okraj Masai Mary, za sirotky této etniky. Prý je to velmi zajímavé.

Brzy ráno vyrážíme s naším průvodcem, kterého jsme si vezli z Nairobi. Oblast prý důvěrně zná a může nás tam dovézt. Venku je sice teplo, ale mrholí. Cesta je prašná, samá díra a hluboké kaluže, ale naše auto je bez problémů zvládá. Cestou potkáváme stáda krav, které děti pasou na okolních pláních, přes cestu nám přebíhají stáda zeber a pakoňů. Tady se teprve setkáváme s divokou přírodou Afriky. To ještě netušíme, že v následujícím čase náš průvodce zabloudí a my se ocitneme přímo uprostřed divočiny mezi lvy, buvoly a dalšími zvířaty savany. Venku se začíná pomalu stmívat a my stále bezcílně jezdíme pustou krajinou a nemůžeme najít hlavní cestu.

Pak máme štěstí a potkáváme auto strážců divoké zvěře. Zastavuje na naše znamení a s viditelným překvapením na tváři poslouchá naše strasti. Pak následujeme jeho terénní vůz do nejbližšího hotelu,kde se s úlevou ubytováváme. Ráno jsme se smířili s tím, že hledaný sirotčinec nenavštívíme, protože jsme na zcela opačné straně území. V hotelu nám nabídli, že můžeme odvézt jednoho ze strážců domů, je to naším směrem a tak nám pomůže vyjet z oblasti. Toto jsme samozřejmě velice rádi uvítali. Cesta nám trvala více než osm hodin nepřetržité jízdy po kamenech, savanou mezi divokými zvířaty a kopcích.

Cestou jsme ještě několika dětem v masajské oblasti věnovali plyšové hračky a bonbóny. Měly z nich velikou radost, protože hračku dostaly poprvé v životě. Navečer jsme konečně dorazili zpět do města Kisii. To bylo zatím naše největší neplánované dobrodružství, které jsme na černém kontinentě zažili.

Následující den jsme jeli na místní trh do centra města a nakoupili nějaké potraviny, ovoce a hygienické potřeby pro „naše“ děti ulice, za kterými jsme opět jeli. Měli jsme starost o nemocného chlapce a další děti, které jsme ošetřovali.Při našem příjezdu nás děti hlasitě vítají, musíme si se všemi podat ruku. Mají velikou radost z dovezených potravin a dalších věcí a my se zajímáme o zraněného chlapce. Ten prý někde pobíhá venku a tak ho musí najít. Pak přibíhá a s úsměvem nám podává ruku. Je na něm vidět, že léky zabraly a jeho stav se výrazně zlepšil, je už i bez teploty. Ještě mu převazujeme ránu, která už nemá známky infekce. I tady, na tomto chlapci je vidět, že i relativně malá pomoc může zachránit zdraví nebo i lidský život. Finanční hodnota ošetření tohoto zranění a léčba antibiotiky nestála více než 100 Kč! Ošetřujeme dalších několik lidí z prvního dne. Jejich rány se zlepšily po prvním ošetření a tak je docela šance na úspěšné vyléčení. Ještě se chtějí zbývající chlapci vyfotit a už opět vyjíždíme za dalšími místy. Shromáždění domorodci z vesnice společně s dětmi mávají a volají, ať opět přijedeme.

Navštěvujeme ještě několik dalších míst, která by mohly být vhodná pro náš humanitární program Adry ČR. Většinou se stále jedná o místa, kde není dosažitelná zdravotní péče, v místě není ani zdravotní středisko. K nejbližšímu zařízení je to místy i několik desítek kilometrů, kam musí matky na zádech nosit své nemocné děti. Dopravu autem nebo jiným prostředkem si nemohou dovolit, sanitní přeprava neexistuje. Ta je dosažitelná jenom ve velkých městech, a to ještě značně omezeně.

Při následujících návštěvách míst potkáváme v jedné z vesnic rodinu, která je i s dětmi napadena virem HIV, u dospělých je již rozvinutá choroba AIDS. Vypráví nám svůj tragický příběh nevěry manžela, který odešel za prací a lepším výdělkem od rodiny do Nairobi a po nějaké době se vrátil domů. Virem nakazil manželku, která porodila dvě děti, obě již byly při narození HIV pozitivní. Toto je také jeden z velikých problémů chudoby. Muži odcházejí od rodin do velkých měst za prací a po nějaké době se vrací zpět, ale již s virem HIV.

Při našem putování jsme navštívili i školu St.Theresaś v Magombu. Je to sirotčinec pro 50 dětí, s ubytování a školou, která předčila naše nejhorší představy. Děti sedí na neopracovaných prknech, bez sešitů , knížek a jakýchkoliv učebních pomůcek. Zde má školanejhorší podmínky ze všech, které jsme za dobu našeho pobytu v Keni viděli. Zarazila nás rovněž kuchyně,která slouží pro všech 50 dětí. Spíše nám to připomínalo nějaké ohniště u táboráku. Na druhou stranu je obdivuhodné úsilí lidí, kteří se o sirotky zde starají a poskytují jim ze všech sil svoji pomoc i za těchto velmi těžkých podmínek.

Pokračujeme do školy a sirotčince mentálně postižených dětí. I u ní je pozemek,který by byl vhodný na výstavbu zdravotnického zařízení. Oblast nemá zajištěnou zdravotnickou péči. Tam je kvalita výuky o poznání lepší, mají tabuli, nějaké názorné pomůcky na stěnách, budova školy je zděná. Učitelka přerušuje výuku a děti nás vítají. Rozdáváme jim bonbóny a nafukovací balónky, které mají veliký úspěch. Některé z nich úsilí dětí při nafukování nevydrží, tak ještě rozdáváme nové. Pak opět společné foto a odjíždíme.

Přejíždíme o dalších několik desítek kilometrů dál, kde nám náš průvodce, ředitel zdravotního úřadu pro tuto oblast, chce ukázat další vhodné místo. Odbočujeme z asfaltové silnice na prašnou. Musíme jet velmi pomalu, protože nejsou dva metry, aby nebyla hluboká díra nebo vyplavená rýha od přívalových dešťů. Cesta stoupá do kopce, pak zase prudce klesá. Projíždíme mezi hliněnými domky postavenými ve svahu, okolo posedávají děti a mávají na nás. Vyjíždíme z lesa a po obou stranách cesty jsou rozsáhlé čajovníkové plantáže,na kterých místní ženy pracují. Do zavěšených košů na hlavě trhají čajové lístky. Je to monotónní a úmorná práce. V letním období je zde okolo 40ti stupňů tepla. Když se našeho průvodce ptáme, jaký mají tyto ženy za trhání asi plat, odpovídá, že zhruba 200 keňských šilinků za týden. Je to pro nás neuvěřitelné, protože např. bochník toastového chleba , který jsme kupovali „dětem ulice“,stál na tržišti 60 šilinků.

Přijíždíme úzkou cestou na prostranství, které má být náměstím velké vesnice. Pasou se zde krávy, volně pobíhají kozy ,slepice a další domácí zvířata. Všude je plno lidí, ženy přenášejí na hlavách své náklady ovoce, zeleniny, kbelíky s vodou a další potřebné věci. Někteří muži posedávají u obchůdků v hliněných domcích, jiní opravují stará polorozpadlá auta, vidíme i krejčího, který venku před domkem šije na starém šlapacím šicím stroji a okolo má několik přihlížejících žen.Projíždíme tímto náměstím k bráně do místního zdravotnického střediska. Jak se objevujeme, přibíhá několik lidí a podávají ruce na uvítanou.

Celý areál působí velmi zchátrale. Je zde několik budov, některé jsou prázdné, jiné rozestavěné už delší dobu. Při následné prohlídce celého prostoru a všech staveb se shodujeme, že zde by bylo vhodné místo pro záměr Adry ČR. Podrobně tedy zjišťujeme všechny náležitosti, přípojky vody, možnost el.proudu,bezpečnostní situaci v této oblasti a řadu dalších věcí. Sdělují nám,že spádová oblast pro toto zdravotnické zařízení je 200tis.lidí.

V současné době je zde v provozu pouze část jednoho domku, který slouží jako ambulance. Není zde lékař ani sestra, pracují pouze dva laboranti. Úroveň vybavení je doslova žalostná. Není zde žádný sterilizátor na nástroje, mají k dispozici pouze několik nástrojů, používají nesterilní injekční jehly, léky nejsou téměř žádné. S hrdostí nám ukazují malou místnost, která slouží jako laboratoř. Je zde jeden starý mikroskop a několik sklíček, kde mohou diagnostikovat malárii a nějaké střevní parazity, to je vše, co jsou schopni s tímto vybavením provádět.

Další překvapení bylo v místnosti s označením na dveřích, jako „DELIVERY ROOM“, neboli porodní místnost. Zařízení se skládalo z lehátka, stolku na kolečkách, malého dřevěného schůdku a kovové postele, bez matrace, pouze s drátěnkou. Ptáme se na průběh porodu. Žena přichází i ze vzdálených oblastí, někdy až 10 km pěšky. Pokud má štěstí, někdo ji doveze autem. Zde čeká na porod. Ihned po něm je ze stolu přemístěna na kovovou postel,kde vyčká na poslední fázi porodu,tedy na odchod placenty. Pak s dítětem odchází, prý třeba ještě ten samý den, kdy porodila! Porodnost je zde velký problém, protože tato oblast je nejlidnatější v celé zemi a rovněž je zde nejvíce chorob. Ředitel zdrav.úřadu nám vysvětluje, že z těchto důvodů stát zde začal stavět porodnici, ale po dokončení hrubé stavby se už nenašly peníze na její dostavbu.

Nám tato budova na první pohled spíše připomínala nějakou hospodářskou budovu před dokončením, ale na zdejší poměry se opravdu jedná o docela dobrou stavbu, která by mohla být velmi užitečná. Podařilo se nám také získat podrobný stavební rozpočet na její dostavbu i s finančními náklady, které by byly zapotřebí. Jejich výše se pohybuje okolo 400tis.šilinků, což je zhruba 150 tis.Kč. Při těchto číslech je až neuvěřitelné, že za tuto částku je možné zprovoznit budovu, která bude sloužit pro potřeby budoucích rodiček. Věříme, že tím by se také přispělo ke snížení úmrtnosti novorozenců i budoucích matek. Ta je zde poměrně vysoká, zvyšují ji i další zdravotní rizika, jako AIDS, malárie,těžké parazitární choroby a různé infekce. Opět vše důkladně zdokumentujeme, popíšeme a vyfotografujeme jako podklady pro další jednání s vedením Adry ČR po našem příjezdu.

Následující den jsme rozhodli, že se budeme věnovat psaní emailů a zpráv do Adry a domů. Dopoledne jsme vyrazili do centra Kisii hledat internet. Po chvíli jsme ho našli v jednom zchátralém obchodním domě. Byla tam internetová kavárna. Měli jsme radost,ale to jsme ještě netušili, jak je internet pomalý. Odesílání jedné fotografie ve zmenšeném formátu trvalo asi 4 minuty. Po dvou nekonečných hodinách před monitorem nás oslovil páter,který šel také odesílat nějaké zprávy. Měl zájem o naši práci zde v Keni, účel a cíl cesty. Když jsme mu vše řekli, začal nám povídat on o svých problémech a starostech. V jedné vesnici se stará o více než padesát sirotků a několik umírajících na AIDS. Má potíže se sháněním potravin pro tyto lidi a tak jsme mu slíbili, že zkusíme alespoň troškou pomoci. Ukončujeme naši nekonečnou práci na internetu a s páterem odjíždíme na místní tržiště, kde za peníze od dárců Adry ČR nakupujeme 40kg fazolí. Pak společně odjíždíme několik kilometrů do vesnice.

Tam nás už čeká páterova asistentka, která se o děti také stará, a několik dětí. Předáváme jí pytel fazolí a dětem nějaké hračky, které ještě máme.Pak jdeme na návštěvu za ženou,která už asi 2 měsíce umírá na rozvinutou chorobu AIDS. Je to zoufalý pohled. Je jí okolo 30ti let, nakazila se od svého přítele, který už zemřel. I přes své utrpení nás s úsměvem vítá, podáváme si ruce a letmo ženu pohladíme po tváři. Pak si povídáme o potížích a starostech, které žena má. Páter také vypravuje o naší cestě, kde jsme všude byli a co máme ještě v plánu. Žena se na chvíli s jeho pomocí posazuje, těžce dýchá a je vidět, že povídání ji zmáhá.Proto po chvíli raději ukončujeme návštěvu a s podáním ruky odcházíme. S páterem ještě jedeme do zdravotnického zařízení, kde jeho manželka pracuje jako zdravotní sestra na oddělení testování krve na přítomnost viru HIV. Pak si vyměňujeme emailové adresy a dostáváme požehnání jak pro naši bezpečnost a zdraví, tak i pro úspěch naší cesty. To nás docela dojímá.

Následující den opět brzy vyrážíme za dalšími místy,kde by se mohlo zdravotnické zařízení vybudovat. Přijíždíme do vesnice na kopci, všude okolo jsou čajovníkové plantáže a okolní krajina vzbuzuje dojem,jako kdyby byla pokrytá temně zeleným kobercem. Tak působí pohled na čajovníkové keříky,které tvoří souvislou plochu, jenom jsou mezi nimi úzké cestičky pro trhačky jejich lístků. Uprostřed vesnice je oploceno několik malých přízemních domků, relativně v dobrém stavu. Je to místní zdravotnické zařízení, které zajišťuje péči o několik tisíc lidí žijících v okolí.

Zdravotní péči zde zajišťuje hlavně sestra a jeden laborant, lékař dochází jednou týdně. Zdravotnické vybavení i zde bylo na velmi nízké úrovni, v ambulanci pouze několik kusů nábytku, bez sterilizátoru nástrojů, velmi omezené množství léků a zdravotnického materiálu. V místnosti s honosným názvem na dveřích „laboratoř“ je jeden starší mikroskop a několik sklíček pod mikroskop. Pak s našimi průvodci procházíme do dalších místností a vcházíme do porodnice a části dětské. Zde je také velmi skromné vybavení, postel, stůl s židlí a od stropu visí zavěšená váha na děti. Po prohlídce budovy a okolí, ještě zjišťujeme další náležitosti nutné pro přestavbu nebo stavbu nového zařízení. Ještě než se rozloučíme se všemi lidmi, kteří nás provázeli, předáváme místní zdravotní sestře některé léky a zdravotnický materiál ze svých zásob. Mají z toho velkou radost.

Pak přecházíme mezi čajovníkovými keři po úzké prašné cestičce do vesnice. Míjíme typické africké hliněné domky se střechou z palmového listí a jejich obyvatele, kteří na nás mávají a někteří podávají ruce na přátelský pozdrav. Je to až neuvěřitelné, jak jsme všude vítáni a se srdečným úsměvem přijímáni. Navštěvujeme jeden z těchto typických domků, kde žije mladá dívka, která přišla o oba rodiče a celou rodinu důsledkem nemoci AIDS. Ředitel zdravotního úřadu nám vysvětluje, že se dívka o sebe musí postarat, zajistit si jídlo, oblečení, ale má velký problém se sháněním peněz na školu,kterou navštěvuje. Je opravdu snaživá, školu chce úspěšně ukončit a následně studovat zdravotní školu a také pomáhat lidem s onemocněním AIDS a dalším těžce nemocným. Posloucháme její smutný příběh a jen smutně přikyvujeme. Po odjezdu z této vesnice zjistíme, že se nám v autě objevil dopis psaný touto dívkou s žádostí o její podporu a pomoc. Roční školné pro tuto dívku prý činí zhruba 4 tis.Kč. Pro místní je to velmi těžko dosažitelná suma peněz.

Přecházíme na okraj vesnice, kde je zřízen sirotčinec a škola pro tyto děti. I tady rozdáváme nějaké plyšové hračky, gumové skákající balónky a bonbóny. Je zde i malý chlapec, který neustále až zajíkavě pláče. Dozvídáme se od paní, která se o tyto děti stará,že ho našli u mrtvé matky a ještě si na nové prostředí v sirotčinci nezvykl. Když mu podáváme plyšovou hračku a bonbóny, s plachým pohledem ji uchopí a opět se pevně drží sukně své ochránkyně. Opět velmi smutný příběh drsné reality afrického života. Opět se přesvědčujeme, že obětavost místních lidí a snaha pomoci těmto dětem má obrovský smysl. Bez nich by v rozpadlých chatrčích hladověly a později zemřely na nějaké choroby. Zde mají šanci, že budou navštěvovat školu, dostanou jídlo, oblečení a jako dospělí mohou pomáhat potřebným.

Adra v Kisumu pro nás připravila na následující den program s návštěvou místního muzea a Viktoriina jezera. Brzy ráno vyjíždíme na okraj města, kde je muzeum umístěno. Tvoří ho několik velkých přízemních budov a venkovních ohrad s přístřešky. Uvnitř je několik desítek vycpaných zvířat, ulovených v okolní divočině. Vše je ale zaprášené a ne mocudržované. Expozici tvoří i několik menších akvárií s rybami, které žijí ve Viktoriině jezeře. Ve venkovních ohradách jsou v kalné vodě dva krokodýli, několik chameleonů a hadů. Uprostřed velkého pozemku muzea je vytvořena původní vesnice se všemi přidruženými stavbami pro zásoby. Průvodce nám vysvětluje, jak se žilo v polygamii, kde bydlely děti, matky a dospívající. Všechno mělo důsledný řád, který se nesměl porušit. Každá žena měla svůj domek, musela se starat o muže, nosit mu jídlo a byla závislá na vůli manžela. On rozhodoval, která bude upřednostněna, která naopak zavržena. Pokud by se nějak prohřešila, byla vyhnána z vesnice a ponechána svému osudu.

Po ukončení prohlídky muzea přejíždíme k jezeru. Cestou nám náš průvodce z Adry vysvětluje další velký problém země. Jsou to děti-sirotci, které neměly to štěstí, aby se dostaly do nějakého sirotčince. Nezbývá jim nic jiného, než přežívat na ulicích, spát na chodnících a přes den běhatmezi auty po silnicích a žebrat, aby měly na jídlo. Mnoho z těchto dětí navštěvuje i místa s turisty a nabízí se k prostituci za jídlo. Místní Adra se snaží těmto dětem občas poskytnout nějaké jídlo a oblečení, ale jejich možnosti jsou velmi omezené a potřebných je velmi moc. Už při příjezdu k jezeru tyto děti potkáváme, mávají na každé projíždějící auto a posunky naznačují své záměry. Když domyslíme velmi vysoké riziko přítomnosti viru HIV a dalších nemocí, až nás zamrazí, co musejí tyto děti denně podstupovat za trochu jídla k přežití. Některé z nich také nabízejí přijíždějícím turistůmk jezeru umytí jejich auta, takže pozvolná pláž do vody je obsypaná osobními a nákladními auty,které děti myjí. Všechna špína,oleje a benzín se splavuje do jezera, voda je v něm kalná a místy jsou olejové skvrny. Překvapuje nás, že i přes to je v těchto vodách tolik života, včetně volně žijící početné populace hrochů. Také jeden z nich nás překvapil při naší projížďce vratkou dřevěnou lodičkou, když se vynořil z vody asi pět metrů od nás. Kapitán nás upozorňuje, že občas se stane, že plavající hroch převrátí loďku i s turisty. Je zjištěno, že v Africe nejvíce lidí usmrtí a těžce zraní hroch. Od té doby se nemůžeme dočkat našeho přistání u břehu. Tento výlet nám zabral celý den a pomalu se opět začíná stmívat. Domlouváme se na ráno, kdy plánujeme cestu téměř až k hranicím s Ugandou, kde je prý také plno sirotků a chybí zde sirotčince. O děti se starají místní ženy.

Ráno odjíždíme z města, velkým obloukem míjíme Viktoriino jezero a vydáváme se na dvouhodinovou cestu na západ. Krajina se pozvolna mění na téměř pohádkovou scenérii. Všude jsou ohromné balvany, různě přírodou poskládané do tvarů, evokujících různé představy. Silnice je poměrně dobrá, cesta je nejdůležitější dopravní tepnou pro osobní i nákladní dopravu mezi Keňou a Ugandou. My pak odbočujme z této asfaltky na prašnou cestu a po vyjetých kolejích mezi křovím skřípajícím o boky našeho auta vjíždíme do divočiny. Opět v duchu děkujeme za to, že máme terénní auto, protože tyto cesty jsou pro osobní zcela nesjízdné. Přijíždíme do zapadlé vesničky s několika hliněnými domky. Máme pocit, že jsme se vrátili v čase o několik století zpět. Nejprve se sbíhají děti z okolí a pak i ostatní obyvatelé. Jsme pro ně opravdovou vzácností. Turismus v této oblasti není a také žádná zahraniční humanitární organizace zde nepůsobí. Všichni se usmívají, podávají nám ruce na pozdrav a děti šibalsky pokukují. Největším překvapení místním bylo, když jsme dětem začali rozdávat plyšové hračky, které ještě v životě neviděly a nyní je jejich děti dostaly.

Skupinka místních nás odvádí ke skalám, odkud je prý krásný výhled na okolní krajinu. Připojuje se také skupinka dětí, ty okolo nás pobíhají a některé nás drží za ruce. Procházíme mezi divoce rostoucími kaktusy, trnitými akáciemi a nádherně kvetoucími rostlinami. Je to nádherná krajina. Přeskakujeme a složitě přelézáme velké balvany, pak vstupujeme do jeskyně uvnitř skály. Nad hlavami nám poletuje několik desítek vyplašených netopýrů, které jsme vyrušili v jejich čekání na noční život. Prolézáme úzkými soutěskami a stoupáme stále výše po skále. Děti, které nás doprovází, běhají po skalách, jako by to byl jejich domov. Vystoupáme na vrchol skály a před sebou máme nádherný výhled na široké okolí.

Pohled na vesničku pod námi je fascinující. Všude je klid, nikde není slyšet auta a žádný hluk od lidí, jenom nekonečná africká příroda, zvuky od neúnavných cvrčků a štěbetání početných hejn ptáků. V tomto přírodním ráji zůstáváme dlouhou chvíli a nemůžeme se pohledem odtrhnou od okolí. Mezitím se dozvídáme příběh ženy, která je na skalách s námi. Rozhodla se, že bude pečovat bez jakékoliv podpory nějaké organizace nebo státu o sirotky v okolí. V současné době jich má okolo padesáti, kterým poskytuje ubytování, péči a jídlo. Také se stará,aby děti pravidelně chodily do školy. Finance,jídlo a další potřebné věci pro děti dostává od lidí z okolních vesnic.Na těchto dětech je vidět, že jsou šťastné i přes kruté rány osudu, když ztratily své blízké. Mohou si bezstarostně hrát a užívat si dětského života, oproti dětem, které jsme například viděli u Viktoriina jezera nebo jinde ve městech,kde denně bojují za trochu jídla a přežívají ze dne na den.

Při zpáteční cestě k našemu autu procházíme okolo domečků uplácaných z hlíny a přemýšlíme nad tím, jak musí být život v těchto podmínkách těžký a ještě ženy mají tolik síly,aby se dokázaly starat o sirotky a dávat jim svoji lásku. Jsou to obdivuhodní lidé a s takovými jsme se setkávali po celou dobu naší měsíční cesty po této krásné,ale i kruté zemi. Když jsme konečně dorazili k autu, čekali už na nás místní. Děkovali za návštěvu, plyšáky a bonbóny pro děti. Ještě u jednoho chlapce vidíme na noze rozsáhlou infikovanou ránu na noze, tak vybalujeme naše zdravotnické vybavení a za přihlížení celé vesnice chlapce ošetřujeme. To v místních zvedá novou vlnu děkování a znovu si podáváme ruce a loučíme se. Všichni za námi mávají do doby, než zmizíme za mohutnou skálou.

To byl náš poslední den v této západní části Keni. Ráno se ještě loučíme se všemi našimi průvodci z místní Adry, ředitelem zdravotního úřadu a dalšími milými lidmi, kteří s námi po celou dobu zde spolupracovali a pomáhali nám vyhledávat vhodné oblasti pro projekt Adry ČR. Je to smutné loučení, ale věříme, že se s nimi ještě někdy setkáme. Vyměňujeme si vzájemně adresy aemailové kontakty a slibujeme maximální podporu tomuto projektu. Pak už vyjíždíme zpět přes města Kisii, Kericho do Nakuru. Cesta nám trvá následujících několik hodin, místy musíme jet menší rychlostí, než 40 km/h, silnice je samá díra a ještě nás stihl prudký tropický liják, který přes silnici hnal proudy vody a bahna z okolních kopců.

Téměř v každé větší vesnici nebo městě jsou umístěny tabule s upozorněním na zařízení, která provádějí testy krve na přítomnost viru HIV a další informace s tím spojené. Za soumraku přijíždíme konečně do Nakuru, kde se ubytujeme, aby naše cesta přes Nairobi do Mombasy nepokračovala v noci.

Brzy ráno znovu vyrážíme a pokračujeme do Nairobi. Tímto velkoměstem projíždíme v neustálých dopravních zácpách,ale daří se nám udržet správný směr na Mombasu. Malé rozptýlení při řízení máme na předměstí, kde mezi nekonečnými proudy kouřících aut sedí na stromech desítky, možná stovky nádherných ibisů a velikých čápů marabu. Je to zvláštní střet téměř šílené civilizace a divoké přírody. Zvířata si evidentně na přítomnost tisíců aut zvykla a všudypřítomné hromady odpadků jim poskytují dostatek obživy. Po zhruba další stovce ujetých kilometrů potkáváme u silnice početné tlupy paviánů, čekajících na nějaké jídlo od projíždějících řidičů.

Silnice z Nairobi do Mombasy je nejdůležitější dopravní tepnou v zemi. Do přístavní Mombasy připlouvají nákladní lodě z celého světa a po přeložení nákladu na nákladní auta se odvážejí 500 km do Nairobi. Silnice je v některých místech téměř zničena váhou přetížených aut a její nezpevněné okraje jsou hluboce podemlety přívalovými dešti. Tím se velmi často stává, že pokud nákladní auto vjede na okraji silnice, ten se utrhne a auto se převrátí. Cestou jsme viděli mnoho takových nešťastných nehod.

Do Mombasy jsme konečně po velmi náročné 14ti hodinové cestě autem dorazili pozdě v noci. Ani nevíme, jak jsme se téměř bez problémů dostali k hotelu, který nám Adra předem rezervovala. Je umístěn na předměstí, u jediného mostu, který spojuje pevninu s ostrovem uprostřed mořského zálivu, kde je staré historické jádro města.

Ráno jsme na předchozí doporučení našich průvodců z Adry vyrazili do centra. Prý poznáme další místa plná žebrajících lidí. Měli pravdu. Chudoba je zde v Mombase snad ještě viditelnější. Po chodnících posedávají nebo polehávají slepci, lidé s různým tělesným postižením, např.dospělý s dětskými nohami a dalšími vrozenými vadami. Je zde veliké množství lidí, kteří mají nebo měli lepru (malomocenství) a jejím důsledkem nemají prsty na rukách, nohou, nebo celé části končetin. Je to pro nás pohled neuvěřitelného lidského utrpení a beznaděje. Snažíme se alespoň pomoci několika lidem, dáváme jim nějaké peníze, jejich radost a vděčnost je veliká. Jedna žena mě chytí za ruku, dá ji ke svému čelu a modlí se…

Na druhou stranu je nutné také říci, že Mombasa není jenom městem žebrajících lidí. Jsou zde luxusní obchody a výstavní městské části s nádhernými budovami, které většinou patří Indům. Ve městě je jich veliká komunita , pokud je někde nějaký lepší obchod, zaručeně je majitelem člověk této národnosti. Od toho se také odvíjí poměr náboženství.Mombasa je oproti jiným městům Keni spíše muslimská, než křesťanská. Všude jsou postaveny nádherné výstavné mešity a v době motlitby se jejich zpěvy rozléhají celým městem. Historické centrum ostrova je s jižní pevninou spojeno pouze přívozy, které neustále ve dne v noci přemisťují nákladní a osobní auta, lidi i zvířata.

Jižní předměstí města je velmi zchátralé a chudé. Silnice jsou ve velmi špatném stavu, místy asfaltový povrch na dlouhých úsecích chybí a je plný hlubokých děr. I zde přívalové deště dělají své. Po stranách silnice mají místní lidé postavené prodejní stánky z větví, plechu ze sudů,ale už i také zděné. Veškeré všemožné zboží k prodeji je sem dováženo na dvoukolových kárách,které někdy tlačí i několik mužů,jak jsou naloženy. S odpadky si zde nikdo nedělá problém, vše se odhazuje na zem a tak se hromady stále vrší. V tom se probírají ovce, kozy a další domácí zvířata včetně psů a krav. Ty polehávají i po silnicích, nikdo však z řidičů nezatroubí, ani je nepřejede. Auto se jednoduše nějak vyhne i za cenu, že musí vjet až těsně ke stánkům a kupující ustupují a skovávají se mezi ně.

Historické centrum města je velmi zajímavé charakterem staveb, které jsou ještě z doby, kdy Mombasa byla hlavním přístavním městem,odkud se odváželi afričtí otroci do celého světa. Některé staré domy jsou již nahrazeny novými,ale původních je stále dost. Také je zde velká koncentrace turistů a na to okamžitě zareagoval místní trh a tak se zde na mnoha místech prodávají sošky zvířat ze dřeva, mastku a vypálené hlíny. Zajímavé a velmi pěkné jsou dřevěné sochy masajských bojovníků v životní velikosti. Mombasa je turisticky velmi zajímavá i pro nádherné pláže, které se táhnou na sever a jih od města. Ty jsou posety luxusními hotely,kde pro turisty cestovní kanceláře připravují obrovský luxus, ale za bránou těchto hotelů je realita úplně jiná. Mnoho turistů odjíždí z Keni se zkreslenými představami o běžném životě místních lidí, pokud neopustí brány hotelu a nevydají se po okolních vesnicích a městech. Afrika nejsou jenom hotely, obchody ve velkoměstech a turisticky připravené a organizované safari. Jsou totaké velmi milí a srdeční lidé i přesto, že mnoho z nich žije ze dne na den pro nás v nepředstavitelných podmínkách,ale když je potkáte, srdečně se na vás usmívají a v případě potřeby ochotni „bílým“ pomoci.

V Mombase jsme strávili čtyři dny a pak odjíždíme zpět do Nairobi, kde máme domluvené závěrečné schůzky na českém velvyslanectví a hlavním sídle Adry s jejím ředitelem. Máme také ještě v plánu navštívit slovenskou humanitární nemocnici, která zde sídlí. Neměli jsme zde štěstí na slovenský personál, protože v čase naší návštěvy byli všichni na konzulátu Slovenské republiky, kde se pořádala oslava. Následné naše schůzky proběhly podle plánu. Velvyslanec ČR a jeho spolupracovník nám přislíbili aktivní pomoc v případě schválení humanitárního projektu Adry ČR zde v Keni. Ředitel Adry Kenya nás také velice srdečně přijal a po našich informacích o záměru Adry ČR a předběžně vytipovaném místě pro projekt, také přislíbil veškerou pomoc s následnou spoluprací při realizaci projektu.

Ve zbývajícím čase do odjezdu na letiště jsme ještě navštívili nairobské muzeum, které je hlavně zaměřené na vývoj člověka a archeologické vykopávky pravěkých lidí. I zde se osvětou bojuje proti šíření velmi nebezpečného viru HIV.

Tím naše více než měsíční humanitární cesta končí. Odvážíme si z Keni nepopsatelné zážitky, některé velmi dojemné, jiné zase úsměvné. Po celou dobu jsme se snažili zodpovědně a svědomitě plnit humanitární program Adry České republiky, nejen ve vyhledávání vhodného místa pro zřízení ambulance, ale také předáváním finančních prostředků, léků a zdravotnického materiálu potřebným a nákupem potravin pro nejchudší děti této země.

To vše nám bylo umožněno díky sponzorům a jednotlivým dárcům finančních prostředků do sbírkového fondu ADRA ÚL ve Zlíně a ujišťujeme, že tyto prostředky opravdu přešly k nejchudším a nejubožejším lidem, které jsme na naší cestě potkali. Poděkování, které jsme od nich dostávali předáváme dál, k těmto dárcům.

Věříme, že společnými silami můžeme těmto dětem pomoci, aby se mohly stále usmívat…

Bárta Aleš
Bc. Kalhousová Milena

Pardubice 14.9.2005

Poděkování

  • Sponzorům a dárcům finančních prostředků do sbírky Adra ÚL ve Zlíně
  • Mgr. Aleně Rusové, vedoucí zlínského pracoviště Adry ČR
  • Janu Bártovi, řediteli humanitární organizace Adra ČR
  • Pracovníkům zlínského pracoviště Adry ČR
  • Mgr. Evě Holubové,majitelce Pohotovostní lékárny v Hradci Králové
  • Ing.Evě Spáčilové, Ministerstvo zdravotnictví Praha
  • Phoenix Praha, farmaceutický velkoobchod
  • JUDr. Šoralové, Lufthansa Praha
  • Letecké společnosti Lufthansa
  • Ing. Petru Kopřivovi, velvyslanci ČR v Keni
  • George Baiden, Country Director Adra Kenya
  • Benjamin Ireri, Associate Country Direktor-Programs
  • Julius O.Mogire, Area Programmes Coordinator
  • Martha Momanyi, Director ,ABY Project
  • Isaac Abuya, Behavior Change Specialist Coordinator
  • Ongeko Kennedy, Behavior Change Specialist Office
  • David Omare Zajato, Health Ministrem Direktor
  • A mnoha dalším lidem, kteří pomohli s přípravami a i v průběhu cesty