Upravit stránku

Cesta březen - duben 2016

Představení týmu

 

MUDr. Kristýna Herrmannová - infekce, MUDr Jana Popovová - infekce, MUDr. Jakub Černý - anesteziologie, Mgr. Michaela Opálková - fyzioterapeutka, MUDr. Tomáš Brázda - stomatolog, Filip Chládek, Dis. - záchranář, Bc. Tamara Chládková

Video z mise okem naši lékařů :)

Zprávy

(tentokrát rukou Kristýny Hermannové)

14.3.2016

Letecké spojení bylo naprosto luxusní. V poslední době získávám stále více zkušeností s různými leteckými společnostmi a musím uznat, že Turkish Airlines vedou :))) Střídali jsme se s předchozí skupinou skoro na čas, vzhledem k jejich komplikacím dostat se na letiště včas, jsem se s nimi dokonce i pozdravila. Velkým a milým překvapením bylo, že jsme tentokrát nespali v hotelu v centru Nairobi, nýbrž v malém ráji v luxusní čtvrti Karen. Jednalo se o kemp, připomínající botanickou zahradu. Klidně bych tam vydržela i déle než jednu noc. Protože jsme přiletěli dopoledne, nestihli jsme již odjet do Itiba a tak jsme strávili čas na obědě, večeři a nákupu v obchodním centru. 2 hoďky odpoledne byly věnovány sieste v kempu, kterou my jsme s Aleškem využili na to, abychom dali dohromady další medickou skupinu a to se nám taky povedlo. 

Cesta do Itiba byla taky v pohodě. Dokonce jsme dorazili jen lehce po setmění, což se za mé přítomnosti předtím nikdy nepovedlo. A to jsme se ráno stavovali na české ambasádě. 

S příjezdem do Itiba se však najednou vše změnilo. Jen jsme zaparkovali, tak nás přišel přivítat Joseph se slovy, zda se nemůžeme podívat na jednoho pacienta, který spadl ze 3 metrů, byl na lůžku a na obličeji měl hrůznou ránu. Při dalším vyšetření jsme přišli na to, že nehýbá nohama, rukama a že necítí dotyk. Podle neurologického vyšetření se jednalo asi o míšní lézi v oblasti C5-C7. Zajistili jsme ho konzervativně. Jelikož další možnosti jsme neměli, nechali jsme ho odvézt do Nyamiry a odtamtud snad měl být odeslán do Eldoretu (velká nemocnice snad i s neurochirurgem). Dnes se za námi stavil jeho syn, aby nám oznámil, že jeho otec právě zemřel a zlomeniny měl snad na dvou místech. To byl první a velmi smutný příběh.

 

23.3.2016

Stejně jako vloni v březnu i letos je to spíše klidnější i když počet pacientů je docela vysoký, takže sice nejsme extrémně akční v diagnózach, ale denně zavíráme ambulanci o hodinu déle než máme.

Novinkou je pro mě přítomnost ultrazvuku a také někoho, kdo ho umí ovládat. :)

Předevčírem dorazila do ambulance 14 letá slečna s 6 denní bolestí a otokem pravé dolní končetiny a to až do stehna. Klinicky jasný nález trombózy a to vysoké. Proč by ale měla mit 14 letá holka trombózu? Zkusili jsme vyšetřit ultrazvukem cévy dolní končetiny, ale závěr z toho byl pofidérní. Tak jsme se přesunuli na břicho, zda tam něco na cévy netlačí. A to by jste nevěřili, co jsme našli. V děloze byla jasná dutinka (pro nelékaře - to znamená, že v děloze něco roste a s největší pravděpodobností to bude mimi). Těhotenský test byl jasně pozitivní. Najednou jsme před sebou měli 14letou těhotnou holku s trombózou dolní končetiny. V Čechách by byl další postup snadný - žena se začne léčit nízkomolekulárním heparinem po celou dobu těhotenství. Tady však tahle léčba v podstatě není dostupná. Věnovala jsem ji tedy léčbu na 6 dní (děkuju tomu kdo sem ten Fraxiparine dovezl), což je na nic. Měla by to brát 10 měsíců. Celá ta situace je dosti svízelná. Když jsem ji tu zprávu oznámila, propukla v pláč že ji táta zabije (což u nás je metafora, tady však nemusí). Vůbec si však asi neuvedomovala, že je v tuhle chvíli hodně ohrožena na životě i jinak a asi i více, pokud v léčbě nebude pokračovat. Poslala jsem ji domů s tím, že mám těch 6 dní na to abych něco vymyslela. Tak jiná varianta léčby neexistuje. Takže jsem se jala zjišťovat kolik to stojí. Lék se tu sehnat dá ale stojí 6.000 shilinků (1.400 Kč) na 5 dní, to znamená 360.000 shilinků (86.000 Kč) na celou léčbu. Připomínám, že průměrný měsíční výdělek je tak 2000-3000 shilinků. Je ale dobře znát se s místním šéfem zdravotního ústavu (prostě už jsem tu jako doma). Vypadá to, že by měl i snahu pomoci tak uvidíme jak tenhle příběh skončí.

Myslím, že k historkám z medicíny by to stačilo. 

Nebojte děláme tu i jiné věci, než že pracujeme. Například vyváříme. A to hodně a moc dobřě. Až asi po týdnu pobytu jsme se konečně dostali z centra a prošli se procházkou do nejbližší vesnice Nyaramba (samozřejmě v doprovodu Itibských dětí). Člověk se tady nemusí ničeho bát, když má takovouhle eskortu. V  Nyarambe jsme nakoupili ovoce.  Mají tam větší výběr než u nás v "Tescu" v Itibu. Došli jsme až k místu, kterému říkáme Trendelenburg (zasvěcení vědí) - je to malá křižovatka kde se žanetka s námi či s pacientem postaví slovy čumákem k zemi a zadkem k nebi. 

V pátek jsme měli najednou trochu jiný den. Maminka našeho hlídače Nelsona zemřela v době kdy jsme přiletěli do Nairobi. Vůbec jsem netušila, jak důležitá osoba to byla. Pohřby tady jsou nejdůležitější ceremonii, důležitější než svatba. Nepřímo jsme tomu tak mohli být přítomni. Přípravy začaly už ve středu, kdy na náměstí probíhal celý den fundraising, což znamená že na náměstí někdo řve do mikrofonu a nahání ostatní, aby přispěli na pohřeb. Tato část nás moc nebavila protože to znamenalo, že jsme celý den neslyšeli vlastního slova. Ve čtvrtek pak uz došlo k zahájení pohřbu - obrovská kolona aut jela pro tělo maminky do Nyamiry a s velkou pompézností ji přivezli do Itiba, kde strávila noc ve svém domku a rodina již strávila noc společně. Hlavní program se spustil v pátek okolo 10. hodiny. Z náměstí se stal amfiteátr. Přijelo strašně moc lidi. Nelson nás vzal k domečku jeho maminky, kde bylo vystaveno tělo. Mrtvá těla se zde napouští formalínem, aby vydržela do pohřbu. (Chladící systémy se zde moc nenosí). Až do odpoledne se lidé stále scházeli nad tělem Nelsonovy maminky a na náměstí probíhalo kázání a řeči příbuzných. Vydržela jsme to tak do jedné a pak ceremonii opustila. Ono jak tomu člověk nerozumí, tak je težké u toho vydržet dlouho. Odpoledne se pak tělo v rakvi pohřbilo vedle jejího domečku. Pár hřbitovů jsem tu viděla, ale většinou se pohřbívá u obydlí. Závěr pohřbu byl doprovázen obrovským deštěm. 

V sobotu byl emergency day. To znamená, že bychom měli mít volno. A tak i bylo. Většinou si děláme nějaký slavnostnějsí oběd, o který jsme se postarali s Jančou. Byla dýňová polévka s pizzou. Zbytek vyrazil do adventistického kostela. Na odpoledne jsme měli lepší plány. Výlet na motorkách. Naštěstí tu mám již hodně kontaktů, takže jsem sehnala spolehlivé motorkáře. Hned za Ikonge začalo pršet a to fest, naštěstí jeden z našich motorkářu nás vzal k jeho sestře která tam zrovna bydlela. Jeden z motorkářu se jmenuje Simon, mladý kluk, který mi když přestalo pršet ihned nabídl, že můžu řídit jeho motorku. Nedokážete si představit, jak šťastnou mě udělal. Řídila jsem celou cestu, bylo trochu mokro, tak jsem se lehce bála. Hlavně Simon to bral tak, že to umím a vůbec mě nehlídal. Což mě lehce znervózňovalo. Zašli jsme do lepší místní hospody po cestě, ostatním připadala dost šílená, tak jsem se musela smát, že nemají představy o tom, co je horší a lepší hospoda.