Upravit stránku

Cesta březen - červen 2008

Desátá, závěrečná zpráva   6.7.2008

Dobrý den, moc Vás zdravím, ale tentokrát už z Čech. V čase posledních několika týdnů před odjezdem z Keni jsem vůbec nestíhal a tak nedošlo ani na napsání poslední, desáté zprávy. Tak to napravuji až nyní.

Naši spolupracovníci , Josef Kubášek a Mirek Čížek přiletěli do Keni v pořádku a opět, díky pochopení letecké společnosti SN Brussels Airlines přivezli řadu krabic s léky, zdravotnickým materiálem a také plyšové hračky pro naše malé pacienty.  V Nairobi jsme ještě následující dny zařizovali nějaké formality, týkající se pojištění auta a také dokončení převodu vlastníka vozu a zápis do evidence. To, co u nás se zvládá během několika hodin, v Keni trvá dny. Tak jsme vše museli přetrpět a pak jsme se vydali na cestu do Itiba. Však už volali, kdy přijedeme.

Cesta probíhala docela dobře, auto „šlapalo“ bez problémů. Po únavných 7 hodinách jsme konečně dorazili domů (myslím tím Itibo J). No a začalo dlouhé vítání , předávání drobných dárků, které kluci dovezli našim keňským pracovníkům. Samozřejmě následovala i prohlídka ambulancí, porodnice a celého areálu. Pak jsme unaveni cestou zakotvili u čaje a dobrého kafe na terase našeho domku a plánovali rozdělování potravinové pomoci a celkovou organizaci výdeje. Nakonec jsme vymysleli několik možných variant. Stále jsme mysleli na to, jak nás varoval konzul Oto Weniger, aby nám lidé nerozebrali celý náklad ještě před rozdáváním.

Druhý den jsme se vydali na průzkum uprchlického tábora. Již z dálky nás opět děti vítaly, přibíhaly k autu a pokřikovaly na nás. Tam jsme narazili na zástupce keňského Červeného kříže, který tam řešil nějaké problémy s místními. Po krátké výměně informací jsme měli jasno. Červený kříž nám pomůže v organizování davu čekajících na naši potravinovou pomoc, zajistí nám prostory v přilehlé budově, kde budeme potraviny rozdělovat a také povedou evidenci příchozích, aby se nestali, že někdo půjde opakovaně a na další se nedostane. Zase jsme se přesvědčili, že se řada, zdánlivě složitých problémů, vyřeší sama a nebo nakonec nebude tak komplikovaná, jak se v prvopočátku zdá.

Do Itiba jsme dorazili k večeru a hned jsme našemu Onkobovi říkali, jak jsme pochodili. A že budeme potřebovat nakoupit zhruba 10 tisíc zelených banánů na vaření. Původně jsme chtěli nakupovat pro každého jeden chléb, ale byli jsme poučeni, že pro Afričany jsou výživnější zelené banány na vaření, než chléb. Z nich se několikrát nají celá rodina, tělo zasytí a dodají živiny. Onkoba přislíbil, že to není problém ať to necháme na něm. Tak jsme odkývli, ale netušili, že místní začnou nosit trsy banánů ještě ten večer. Zpráva o výkupu banánů letěla kosmickou rychlostí a ještě ten večer jsme za svitu baterek nakupovali pozdě do noci. Malý trs banánů za 100-150 šilinků, normálně velký okolo 200 a obrovský za 250 šilinků. Na jednom trsu bylo tak okolo 70 až 180 banánů.

Ráno jsme odjeli do města Kisii, kde jsme objednávali další potraviny. Naše představa byla, že každý v táboře dostane 1kg cukru, půl kila jodidované soli, kilo mouky na ugali, a deset banánů na vaření. Při počtu skoro 2 tisíc lidí v táboře to byla pěkná hromada. Tam se nám podařilo vše domluvit, sehnat a zaplatit v jednom velkoobchodě. Dopravu také zajistí za přijatelnou cenu až do tábora. No a světe div se, na druhý den ráno jsme měli v obchodě vše připravené a po krátkém čekání se začalo nakládat na přistavený náklaďák. Ten za námi po chvíli dorazil do uprchlického tábora Ekerenyo. Všechny balíky jsme složili a uskladnili v budově, kde jsme měli následný den rozdělovat. Rychle jsme tedy odjížděli zpět do Itiba zjistit, jak je to s banány. No…před našim domkem byla doslova hora banánů. Onkoba nakupoval a nakupoval. Sice jenom virtuálně, protože neměl od nás peníze , tak jen dělal seznam prodávajících a cenu. Platbu jsme měli provést my až přijedeme. To byla taky docela legrace. Tolik drobných na jednotlivé výplaty jsme u sebe neměli, tak jsme třeba sloučili několik lidí do jedné ceny. Místní nám potvrdili, že se bez problémů podělí. Ale jen zašli za vrata našeho pozemku, už se dohadovali, kdo že měl větší trs a kdo menší J. Vše ale zvládli bez nějakých větších problémů a také bez použití mačety…tedy alespoň jsme nikoho nesešívali v důsledku rozdělování peněz J. Výkup jsme rychle zastavili, protože už jsme měli přes plánovaný počet. Sice jsme udělali několik dalších nákupů, když nám na zádech stařík nebo žena, dovlekli trs ze vzdálenosti třeba i pěti kilometrů. Ještě jsme domluvili malý náklaďáček na brzké ráno, který by banány dovezl do tábora a šli spát.

Časně ráno, s rozbřeskem jsme už byli na nohách. Rychlá snídaně vystřídala nakládání trsů tisíců banánů a vyrazili jsme. Tam už nás čekala spousta lidí, shromážděných před domkem s potravinami a hlasitě nás vítali. Muži se chopili vykládky a v rychlosti uspořádali řetěz, přes který putovaly trsy z korby auta do budovy. Náklaďáček se ještě jednou vracel do Itiba pro další várku. My jsme mezitím chystali pytle s cukrem a začali kilové dávky dávat do plastikových sáčků. Červený kříž začal s evidencí příchozích. Každý dostal tašku, kde byla mouka, sůl, cukr a deset banánů. Všichni děkovali a jejich radost byla upřímná. Asi v polovině rozdělování přídělů se v budově objevil mohutný muž v saku a kravatě a dal se do hlasitého, nadřazeného hovoru se zástupcem Červeného kříže. Nás zcela přehlédl a na náš pozdrav neodpověděl. Asi po čtvrt hodině velmi hlasitého monologu v jazyku Kisii, jsme se dozvěděli, že přídělová akce musí být okamžitě ukončena. On je z úřadu, spravujícího tuto vesnici a nedal povolení k tomu, aby uprchlíci dostali jídlo a odkráčel do kanceláře. To nás doslova nadzvedlo. Věděli jsme, že za tím je určitě to, že on z této pomoci nic nemá do kapsy. Korupce je v Keni všudypřítomná. Venku jsme potkali zástupce Červeného kříže, který od něj dostal příkazy k ukončení. S tím jsme samozřejmě nesouhlasili a vysvětlili mu, že pokud se akce ukončí, bude to mít pro toho nabubřelého panáka velké důsledky. Potraviny jsou darem od českých lidí a mezinárodní humanitární organizace a také podporou ambasády České republiky (trošku jsme účelově asi zneužili náš Zastupitelský úřad, ale pak jsme se našim k tomuto přiznali J).  Tak zase šel zpátky do kanceláře a po chvíli se vrátil se zdviženým palcem. Potravinová pomoc pokračuje! Od místních lidí, kteří čekali na své příděly jsme sklidili potlesk a děkování J.

Poslední balíčky jsme rozdělili okolo 16 hodiny. Ještě nám něco zbývalo, tak jsme sezvali matky s dětmi. Ty dostaly další příděly.Byl to dlouhý den, docela hodně stresu a občas problémy, ale podařilo se spravedlivě podělit stovky lidí, kteří několik dnů neměli co jíst. I když se to nezdá, dostali potraviny na skoro týden. Podle informací, prý další dodávka bude už ze zdrojů Mezinárodního Červeného kříže a také USAID. Nás těšilo, že jsme byli první humanitární organizací, která podala uprchlíkům pomocnou ruku a zajistila jim potraviny. A to i díky Vám J.

Nadcházející víkend jsme měli v duchu příjemné návštěvy. Přijeli za námi čtyři Češi, kteří v Nairobi pracují. Dvě dívky s partnery. Jeden je novinář na volné noze, tak napsal pěkné články o Itibu na i.Dnes.cz . Dám odkazy na prokliknutí do novinek na web.kena.

Naše zubní ambulance se postupně dobudovávala. Řemeslníci dělali  bourací práce, natahovali trubky s vodou, odpadem a elektřinou do podlahy. Stále jsme čekali na poslední díly zubařského křesla a čas se pomalu krátil. Za pár dnů máme odlétat. Naštěstí díly dorazily včas a tak dva dny před naším odjezdem do Nairobi se vše začalo kompletovat za přítomnosti technika. Po dvou dnech práce vše fungovalo.

Poslední den bylo dlouhé loučení jak s naší malou Sinthií, tak s místními. Sinthie měla nožičku téměř zhojenou, jen na plosce byl malý defekt velikosti asi 2x 1 cm. Ještě se u nás doléčí a může domů.

Tak to je v rychlosti a velmi krátce shrnutí posledních dnů v Itibo.

Děkuji Vám všem za trpělivost při čtení a sympatie, které jsme dostávali. Snad nebude trvat dlouho a opět Vám budu psát nové zážitky z pokračování našeho projektu.

Ještě jednou díky od nás všech     Aleš, Jiřinka, Pepík a Mirek

Devátá zpráva   12.5.2008

Dobrý den všem. Tak zkusím napravit skluz v psaní zpráv krátkým souhrnem událostí.

Naše zdravotnické zařízení vzkvétá, a to myslím doslova. Každodenní noční  přívalové lijáky zkrápějí vyprahlou africkou červenici a jako na povel snad všechny květiny, které máme v Itibo vysazené, rozkvétají. Vlivem předchozích, velmi suchých týdnů, řada rostlin ztratila své nadzemní části, které nyní divoce narůstají, jako by chtěly dohonit zmeškaný čas. Je to opravdová pastva pro oči. Jen my musíme každé ráno vylévat vodu z květináčů s palmami na terase našeho domku, aby je další příval doslova neutopil. Okolní stromy dostaly nádherně svěže zelenou barvu a některé také začaly kvést.

Naši pacienti moc radosti z nočních dešťů nemají. Strážný Onkoba, který tvrdě dozoruje na čistotu a pořádek pozemku a také chodby čekárny, nahání příchozí bez bot ke kádi s vodou, kde musejí provést očistu nohou. Teprve pak si obují plastové pantofle pro příchozí a jsou vpuštěni do ambulance. S Jiřinkou jsme se někdy od srdce zasmáli této důslednosti. Jak je vidět, naše „kázání“ o čistotě opravdu padlo na úrodnou půdu.

Zubní ambulance se postupně plní svým vybavením. Nevím, jestli jsem už psal v minulé zprávě, z Kisumu nám dovezli manažeři obchodu s léky a zdravotnickým vybavením polovinu vybavení. Nerezové pojízdné stolky, instrumentační operační stolek pro nástroje při drobných výkonech, čerpadlo a vzduchový kompresor a další drobnosti. Celkem toho bylo za více než půl milionu keňských šilinků. Oba projevili zájem o prohlídku našeho zařízení. Dostali jsme pochvalu hned v úvodu za pěknou zahradu. Samozřejmě jsme říkali, že hlavní zásluhu na tom má náš Onkoba. Ten se dmul pýchou J. Pak jsme prošli ambulancemi, podívali se na malou Sinthii , ležící v postýlce s nožkou nahoře a přešli do porodnice. Ta se jim líbila nejvíce. Všechno vybavení, které v Itibu máme, je od této společnosti. Pak jsme v rychlosti ještě řekli náš záběr do budoucna, tedy výstavbu nové budovy pro ležící pacienty s oddělenými pokoji a lůžky podle druhu choroby. Opět vybavení poskytne tato společnost.

Malá Sinthie je stále ještě u nás. Otok její nožičky se ztratil. Popálená plocha krásně granuluje a po stranách se tvoří nová kůže. Defekt se postupně stahuje. Zatím vše zvládáme bez infekce. Už ani moc nekřičí při převazech, které děláme každý druhý den. Jiřinka si Sinthii oblíbila a docházela za ni i mimo naše ošetřování. Dokonce ji koupila další krásné šatičky.

Taky jsme měli několik úrazů, na kterých jsme zapracovali. No, ten největší, byl při potyčce dvou domorodců a jeden z nich vytáhl mačetu a problém radikálně vyřešil. Fotky jsem posílal minule. My jsme v té době byli asi 8km od Itiba, v truhlářské dílně, kde nám dělají regály a patrové postele do domku. Ty budou sloužit pro české mediky, kteří v červenci přijedou na stáž. Elizabeth telefonovala, abychom se rychle vrátili a zavěsila. Takže jsme se nedozvěděli, co se děje. Naskočili jsme tedy do auta a po prašné cestě šplhali do kopců k Itibu. Tipovali jsme, že je tam rodička s problémy a bude nutný rychlý odvoz do nemocnice. Při průjezdu bránou jsme už viděli, že by takové srocení davu kvůli rodičce nebylo. Před ambulancí bylo snad stovka rozčilených lidí. Tak jsme vyskákali z auta a šli po stopách krve, které byly na chodníčku a chodbě. Na našem sálku ležel mladý muž a různě z něj crčela krev. Elizabeth s výrazem zoufalství se na nás usmála a viditelně se ji ulevilo, že nás vidí. V rychlosti říkala, co se stalo. Všude byla krev. Na stěnách, podlaze, lůžku, ale i inf.stojanu. Pacient už měl napíchnutou infůzi, aby se doplnil objem krevního řečiště a trochu se stabilizoval. Infůze tekla naplno a po chvíli se dávala další. My jsme nejprve ohledali zranění a začali připravovat   instrumentační stolek s nástroji na rozsáhlé šití. Nakonec jsme usoudili, že to vše by se dalo ošetřit, ale největší problém byly odseknuté dva poslední prsty pravé ruky s kusem dlaně. Tak jsme se rozhodli pro převoz do nemocnice. Pacient měl mimo této ruky částečnou skalpaci kůže na hlavě, která byla ještě několikrát potrhaná. Ostří mačety seškráblo i okostici na lebce. Pak další drobné rány byly na krku. Další zásah byl mířený na ramenní kloub, který z části zcela otevřel. No, tak jsme rány obvázali, Jiřinka nachystala náš pohotovostní koš s léky a infůzemi pro všemožné komplikace během převozu a pak s pomocí místních kluků upravili naše auto do stavu pro přepravu ležícího pacienta. Před ambulancí bylo takové srocení davu, které jsem snad ještě neviděl. Dav se rozrostl snad o další stovku přihlížejících. Pacienta jsme pomalu naložili, zavěsili infůzi na háček a s rozsvícenými světli a majáky se ubírali do nemocnice. Tak se vše opakovalo. Pro místní je obrovská atrakce, když se běloch s ambulancí a rozsvícenými majáky objeví v nemocnici a natož , když ještě veze těžce zraněného. Nejprve se asi 20 minut sháněl vozík, na který bychom položili zraněného. Když ho konečně sehnali, tak jsme zase sháněli lékaře. Do „ambulance“ vkráčela dáma v kostýmku s kabelkou a začala se v klidu bavit s místní ostrahou. Na naši otázku, zda je lékařka odpověděla, že ano. Tak jsme jí řekli, co se stalo a že useknuté prsty vezeme sebou. Znechuceně se na nás podívala a odmítla pohled na ně. První co bylo, chtěla po doprovodu 50 šilinků. To je poplatek za to, že se bude pacientovi věnovat. Když se dozvěděla, že nikdo peníze nemáme u sebe, jen se usmála a bavila se dál. Nakonec přišel nějaký muž s několika lejstry a doprovod podepisoval, že vše dodatečně uhradí. Pak zase psala a psala. Ne zprávu pro operační tým, ale účty za rukavice, stříkačky, jehly, nějaké léky. Ty pak dala doprovodu, aby si došel do lékárny. My jsme mezitím za doprovodu ostrahy odjížděli s pacientem do prvního patra, na lůžkovou část. Hm…další super akce. Dobu trvalo, než si nás sestra všimla a skončila s povídáním při nedbalém rozdávání léků. Nataženou stříkačku s jehlou, napíchnutou v ampuli strčila do kapsy J a začala se pomalu věnovat nám. Procházela po pokojích a ptala se ležících, kdo je pacient a kdo ne. Všechny postele byly obsazené lidmi v civilním oblečení a někdy i s botami na nohou. Většinou leželi ve změti zmuchlaných hadrů. Jo, abych nezapomněl, chtěla taky 50 šilinků za to, že se nám bude věnovat J. Měla smůlu. Tak jak pomaličku procházela pokoje, točila si rukou s fonendoskopem, přidělaným na krku. Jířu její chování vytáčelo k nepříčetnosti a mě pomalu taky. Jenže, co si pomůžete. Tady má vše svůj rytmus…africký, pomalý a nikdo se nepřetrhne. Nakonec její dlouhý pochod měl úspěch. Našla postel, na které nebyl pacient, ale válel se tam někdo z rodiny nějakého pacienta. Takže jsme muže přeložili z vozíku a na naši otázku, kdy půjde na sál se jen usmála. Více jsme už nevyzvídali, protože bychom se třeba dozvěděli, že ho nikdo operovat nebude a nechají to na přírodě. Ani bych se nedivil, při jejich přístupu k těžce zraněnému.Nasedli jsme do auta a odjeli domů. V Itibu bylo nové pozdvižení. Onkoba zjistil, že při davovém srocení místního lidu při úrazu, někdo ukradl jeden pár přesouvacích bot. Tak křičel, běhal po náměstí a nakonec je stejně nenašel.

Měli jsme také hospitalizovanou malinkou holčičku, dvouměsíční. Přestala jíst a měla teploty. Napíchli jsme ji infůzi, dostala sondu do žaludku na výživu mlékem. Teploty ustávaly a vše se zdálo docela dobré. Po dvou dnech, když jsme seděli odpoledne na terase s naší Elizabetou a Josefem (dalším zdravotníkem), slyšíme strašný nářek z lůžkové části. Lekli jsme se, že se něco stalo chlapci, kterého jsme tam mělo od rána. Ten zase snědl jedovaté bobule a měl otravu. Toho jsme zasondovali, vypláchl se žaludek a byl na infůzích, které ho měly propláchnout.Antidotum zabralo a tak byl v dobrém stavu. Běželi jsme do místnosti a zjistili, že mimino má zástavu a nedýchá. Rychle jsme běželi pro ambu-vac a začali s resuscitací a aplikací Adrenalinu. Nic, žádná odezva. Po nějaké době jsme vše ukončili, dítě bylo mrtvé. Jiřinku to dost „rozhodilo“. Bylo to její první dětské úmrtí v Africe. Příšernou atmosféru ještě umocňoval nářek příbuzných a matky, která se převalovala pod postelí a držela nás za nohy při resuscitaci. Ve všech oknech bylo narváno plno lidí, kteří sledovali naše marné snažení. Dítě jsme omyli, zabalili a Elizabeth nás požádala, zda bychom mohli rodinu s dítětem dovézt domů. Jistěže. Celou cestu matka seděla vzadu na zemi, plakala neskutečným rykem, ostatní ženy velmi hlasitě naříkaly a to prokládaly nějakým zpěvem. Na desítky metrů od auta bylo vše slyšet ven a lidé se při průjezdu vesnicemi sbíhali a pozorovali, co se děje. Ufff, strašná cesta.        

 Tak postupně ubíhaly další dny. Ještě jedna příhoda, trochu na odlehčení, která všechny v Itibu náramně pobavila a Jiřinku také. Jeli jsme do Nakuru na nákup nějakých zdravotnických věcí do zubní ordinace. Vyjeli jsme časně, vše jsme zvládli v dobrém čase a tak jsem se rozhodl, že na dvě hodiny zajedeme na předměstí, kde je brána do Národního parku Nakuru. Aby taky Jířa viděla nějaké zvíře, když už je v Africe. Zaplatili jsme u brány a vydali se do parku. Ten je nevelký, oplocený a uprostřed je stejnojmenné jezero s plameňáky a hnízdiště pelikánů. Mimo jiného, když projíždíte po prašných cestách můžete vidět nosorožce bílé, buvoly, spoustu ptáků, zebry a žirafy. Na jednom vršku, vyhlídce , zase přebývají rodiny paviánů. Tak jsme zajeli i tam. Na parkovišti už byla řada aut. Po nich ladně hopsali opice všech velikostí. Pak přijel menší autobus s turisty. Ti zapomněli pozavírat okénka a tak několik paviánů vlezlo dovnitř a skákalo po sedadlech a hledalo něco k snědku. Několik žen v panice vyběhlo z autobusu. No, abych řekl pravdu, my jsme z toho měli docela srandu. Pak několik opic naskákalo i na naše auto a nejvíce se jim líbilo na střeše a také přední kapotě. My jsme seděli uvnitř a fotili. Pak mě napadlo, že to „cvaknu“ zvenku. Otevřel jsem pomalu dveře a vystoupil. Jíře ještě říkám, aby nevycházela, že je tam na její straně veliký samec. Jenže jsem si nevšiml dalšího, který seděl na střeše. Při otevření dveří se bleskurychle přehoupl a byl uvnitř auta, na místě řidiče. Jířa , při pohledu na obrovské zvíře vedle sebe ani nedutala, jen měnila barvy v obličeji. Naštěstí pak opičák uviděl oříšky na zadním sedadle a přeskočil tam. Jířa mezitím pomalu z auta vyšla ven a začali jsme bušit na okna, aby se samec vylekal a vyběhl ven. To se podařilo a když jsme viděli, jak k nám směřují další velké opice, rychle jsme naskočili do auta a zavřeli dveře. Uvnitř byl po chvíli hrozný smrad z trusu. Více méně z legrace se ptám Jíří, jestli se tak moc nelekla…J. Tvrdila, že ne a od ní to nepochází J. Tak se otáčím na zadní sedadlo a kontroluji škody, které opice vzadu udělala. Naštěstí to odnesly jen balíčky oříšků, které rozcupovala. Ale smrad neustával, ba naopak. No, tak jsme se rozjeli a o pár stovek mettů zastavuji s tím, že se podívám na střechu, zda nám opice nepoškodila kabely od majáků. Jak jsem vylezl, Jířa se začala strašně smát. V tom trusu od opice jsem seděl celou dobu já! Ještě jsem se vrtěl, otáčel na zadní sedadlo a tak si jistě dovedete představit, jak moje „pozadí“ vypadalo. Jenže co teď, čekala nás cesta zhruba 3 hodiny zpět do Itiba a neměl jsem žádné náhradní oblečení. Tak jsme zotvírali všechna okna a já si zase o odporem sednul za volant a jeli jsme domů. Cesta je špatná, přes samé výmoly a tak člověk pěkně hopsá po sedadle. Při každém nadskočení se autem rozlila nová vlna neskutečného smradu z paviáního …. V Itibu měli všichni pozdvižení a chodili se dívat, jak vypadám. To se opakovalo i následný den, když jsem asi hodinu drbal kartáčkem a pracím práškem všechny vrstvy mého oblečení a Jířa drhla sedadlo (naštěstí je koženkové J). Paviání trus je tak agresivní, že zanechal i přes opakované praní skvrny (dodatek, jen pro Vaši info, pokud si také sednete do …).

Tak to jen na zlehčení předchozích závažných informací J.

Ve spolupráci s vedením Adra ČR, začínáme organizovat a plánovat primární potravinovou pomoc v uprchlickém táboře. Vše musí být připravené předem, protože dovoz potravin do takto kritického místa není legrace. Podle info pana konzula Wenigera, v Eldoretu jedna organizace vezla také potraviny do tábora a zoufalství lidí je tak velké, že se vrhli na auto a vše rozebrali během chviličky. Humanitární pracovníci mohli jen přihlížet a nechat si snít o nějaké koordinované pomoci. Tomu se chceme vyhnout.

Adra ČR založila nový variabilní účet pro potravinovou pomoc tomuto táboru v Ekerenyo. Potraviny budeme nakupovat my, platit je taktéž a rovněž i rozdělovat uprchlíkům. Žádné zpronevěry financí tedy nehrozí J. Dostávám dotazy, kam se mohou zasílat DMS zprávy a nebo příspěvky na podporu této potravinové pomoci. Zde je info . Peníze na potravinovou pomoc v uprchlickém táboře lze odeslat na účet: 555444000/0300 v.s. 210, popřípadě lze tento projekt podpořit odesláním dárcovské SMS ve formě DMS KENA na číslo 87777.

Jiřinka v pátek odletěla domů a já v Nairobi čekám na přílet dvou spolupracovníků, kteří také díky opětovnému  pochopení letecké společnosti SN Brussels Airlines přivezou 7 velkých krabic léků, zdravotnického materiálu, ale i plyšáků, které jste nám věnovali pro naše nemocné děti v Itibu.

Tak už končím. Zase hrůza! Rozepsal jsem se a to jsem dnes neměl v úmyslu J. Ale rád se s Vámi podělím o naše úspěchy, ale i trápení v Itibo.

Ještě jedna aktualita. Před časem jsem oslovil tvůrce jedné z nejsledovanějších webových stránek www.fazikovi.websnadno.cz , zda by neumístili na svých stránkách odkaz na náš projekt. Nejenže to udělali obratem, ale ještě nyní vytvořili prezentaci našeho projektu, kterou umístili na první stranu svých stránek. Mě se to zde nedaří otevřít, prosím, podívejte se na to. Podle ohlasů na jejich webu a také mejlů, co mě chodí, je udělaná velmi dobře a citlivě. Fázikovým moc děkuji za jejich čas a pochopení J.

Mějte se všichni moc pěkně, posílám velké rovníkové pozdravy. Aleš

Osmá zpráva z Itiba   1.5.2008

Dobry den, tak Vas opet zdravime.

V Čechach mame  První maj a na rovniku stále bezi cas svým rytmem. V Itibu pacientu utesene pribyva, jen porody se na kratkou chvilku zastavily.Prideleny počet rodicek jsme si asi vybrali v minulych týdnech, tak nyní musime zase pockat na další vlnu J. Jirinka mela trochu zdravotni problemy před týdnem, ja zase nyní. Ale antibiotika zabrala a tak se vse stabilizuje. Jen nam chybi cas, abychom alespoň par dni byli v posteli (pozn.:mysleno jako pacienti J). Ale i za pochodu se da lecit J J.

Naší male Sinthii se dari dobře. Včera mela sice mirne zvýšenou teplotu, ale po male davce Paracetamolu je uz zase fit. Při dnešním prevazu uděláme několik novych fotek pro srovnani, jak se ji stav popálené nozicky zlepšil. No, muzete pak posoudit sami.

Meli jsme také dve planovane schuzky v Kisumu, kam jsme vyrazeli brzy rano, abychom se stihli do setmeni vratit domu. Poprve se nam to podarilo, podruhe moc ne. Za téměř totální tmy jsme hledali odbocku z hlavni silnice na spojnici do Nyamiry, která se z casti jesta stavi. Nasim jedinym smerovnikem byla před touto odbočkou mala, zelena cedule, něco jako reklama na banku ve meste. Taky jsme si mohli najit lepsi smerovnik. Hledat v zelene zarostlem prikopu, zelene natrenou znacku a ještě ta tmy, to mohou asi vymyslet jen belosi J. Nicméně, když Jirinka zacala propadat panice, ze jsme ceduli minuli a ritime se po silnici do neznama, najednou se ve svetle reflektoru auta ukazala a zasvitila na nas jako majak. Ufff, to byla uleva. V Kisumu jsme domluvili poslední podrobnosti, tykající se vybaveni zubni ambulance a také seznamili manazera obchodu se zdravotnickym vybavenim, s nasim zamerem na pristi rok. A to je vystavba nove budovy pro pacienty, kteří budou u nas hospitalizovani. Predbezne jsme se domluvili  na spolupraci při vybavovani pokoju a vyšetřoven zdravotnickym nabytkem, dodanym jejich firmou. Spolupracujeme uz od roku 2006 a jak ceny, tak solidnost obchodu zatím skvele funguji. Jirinka v Kisumu koupila Sinthii krasne ruzove saticky, které ji chce dat. Taky se nam podarilo na predmesti objevit mezi pouličními výrobci nabytku proutena křesílka se stolkem, presne pro naší terasu. To je zase muj dar nasemu domku. Cena byla vice nez dobra, za dvojsedak, 4 kresilka a stolek celkem 6.000 silinku, coz je v přepočtu na české koruny 1.500 Kč. Cena dobra, ne? To by naší prodejci jasali, takto nakupovat.

 V nedeli jsme se také vratili do uprchlického tabora v Ekerenyo. Meli jsme nakoupeno 8 krabic susenek po 300 kusech a 12 pytliku bonbonu pro deti po 100kusech a několik stovek bananu, které jsme při silnici zkupovali od pouličních prodejcu cestou. Po předchozí zkusenosti s nerizeným davem lidi, jsme si sebou vzali naší Elizabeth a tri kluky, kteří nam obcas v Itibu pomahaji.  Kratce po poledni jsme vjizdeli do vesnice a jiz z dalky jsme slyseli „Muzungu, Welcome“. Deti pribihaly na okraj silnice a v houfech bezely podel auta i za nim. Pak zacaly spontánně zpivat. Uff, to byla zase situace na city. Takove situace člověka vždy dost rozhodi. Vzpomel  jsem si na navstevu sirotcince v roce 2005, kdy nam asi 160 deti zpivalo přes dve hodiny jen za to, ze dostaly lízátka. Tady to bylo podobne. Autem jsme se prodrali davem dospělých az před policejni stanici a zacali postupne vyndávat krabice a rozdělovat susenky. Za pomoci několika mistnich lide se chvili darilo, jakz takz, dav cekajich na svůj pridel zvladnout, ale pak byla situace opet dramaticka. Několik lidi se malem popralo o par susenek a bonbony. Jirinku dav natlačil az na auto a zamezil ji unikovou cestu. Nastesti, během kratke chvile ji v krabici susenky dosly a tak se všichni premistili na dalšího rozdavajiciho. Ten nasel zachranu před davem na hromade kameni, kam vylezl a pridely rozdaval k prosebne natazenym rukam z vysky. Další z nasich pomocniku nakonec uprchl jen tim, ze zbytek bonbonu hodil do vysky a dav se na ne vrhl. On sam pak utekl. I nase Elizabeth po chvili mela problemy, udrzet rad „sve fronty“ cekajících. Asi po hodine se rozdaly susenky, bonbony a i banany. O poslední jejich kousky byly doslova tahanice. Mozna se bude zdat usmevny tento popis rozdelovani  „trosky jidla“, ale verte, ze to byla moc smutna situace, videt vse v realu. Když bylo vse snedeno, dav se zklidnil a nastalo velke dekovani. Všichni nam chteli podavat ruce a dekovat. Deti opet zacaly zpivat a lide se ptali, kdy zase prijedeme. No a pak po hromadnem louceni jsme se opet prodirali davem zpet na silnici. Elizabeth byla zjevne otresena timto zážitkem a při prijezdu do Itiba vsem sdelovala, co zazila. Následný den jsme při telefonickem hovoru s koordinátorem projektu, Tomasem Knaiblem v Adre Praha, informovali o vznikající potravinove krizi v tabore a pozadali, zda by nam mohla Adra nejak pomoci při zajištěni potravin. Adra, jako vždy skvele zareagovala a vecer jsem uz mel rozhovor s jejim reditelem Janem Bartou, ktery me sdelil, ze nam prevadeji pro okamžitou potravinou pomoc 70.000 Kč, coz je podle převodního kurzu přes 280.000 silinku. Jeden chleba stoji 20 silinku, ananas 10 silinku. U dalších potravin, jako jsou ryze, kukuricne zrno, brambory apod.zmapujeme ceny a také, kde je mozne je nejlevneji nakoupit. Pak zacneme s nakupem a dovozem pridelu. O vsem Vas budeme informovat a také dokladat fotografiemi. Nas puvodni zamer cesty, realizace zubni ambulance a pece o pacienty tim nijak neutrpi. Jen se nam navysi nase vytizeni J.  Podle informaci pana reditele, Adra otevrela speciální ucet na tuto potravinovou pomoc. Pokud budete chtit prispet jakoukoliv castkou, zjistime jeho cislo. Za financni dar ve vysi pouhých 6 Kč zde koupime cely chleb, který zasyti celou rodinu.

Také nam včera privezli z Kisumu polovinu vybaveni zubni ambulance. Zhruba za dva tydny dodaji zbytek, zubařské kreslo s celym komplementem.

No a to je zhruba z nejdulezitejsich novinek snad vse. Dnes jsem to trochu zkratil, abych Vas neodradil hned na zacatku tim, ze budete cist nekolikastankovy elaborát.

Mejte se moc pekne , posilame rovnikove pozdravy vsem J.  Ales a Jirinka  

Sedmá zpráva   27.4.2008

Dobry den vsem, opet Vas moc zdravime z Itiba.

Tak zase ubehl nejaky cas, pro Vas mozna kratky, pro nas dlouhy a plny zazitku a dojmu z předchozích dnu. Tuto sedmou zpravu jsem chtel napsat ve veselem tonu, popsat několik legračních prihod, které vznikly chybou komunikace (velka část mistnich lidi mluvi pouze jazykem Kisii a Swahilli), ale před par dny jsme jeli na monitoring do uprchlického tabora v nedalekem Ekerenyo, kde naslo na poslední chvili utociste vice nez dva tisice lidi. Tyto dojmy a pocity, které jsme mezi temito lidmi vstrebali, zastinily na nejaky cas všechny nase pozitivni příhody. Ale nejprve několik zprav z Itiba.

Počasí je stále stejne. Uz v předchozích zprávách jsme informovali, ze mame denne velke, privalove deste. Ty se odráží i na stavu mistnich cest. Jejich jílovity povrch se po několika minutach lijaku promeni v nepredstavitelne kluzke a lepici se červené bahno. I nase terénní auto ma velke problemy se do Itiba vyskrabat. Včera jsme museli asi pul hodiny cekat v kopci, nez se podari mnoha mistnim lidem vyprostit maly nakladak, který se neudrzel na ceste a  spadl do prikopu. No a pak i my jsme meli co delat, abychom tam ve vyjetych kolejich nespadli také. Jirinka se vždy drzi všech madel v palubni desce, když auto, většinou smykem,  klouze ze strany na stranu a od prikopu nas deli jen půl metru. Ale deste mají i svoji pozitivni stranku. Krajina je nadherne zelena, kazda rostlina je na první pohled stavnata a svezi. Však mistni zvirena – kravy a kozy, pasouci se na itibskem  namesti mají hody. Přes den je okolo 30st.C, vecer teplota klesne na nějakých 18, nekdy i méně stupnu C. V domku pak sedime s ponoskami na nohach, mikinách a u horkeho čaje delame ucty a nebo zprávy na pocitaci. Ale jsme v Africe a dokonce na rovniku, tak co si stezujeme, ze? Jen to horko, tady chybi J.

Nase mala Sinthia, která je u nas stále hospitalizovana se ma dobře. Každý druhy den delame prevazy jeji popálené nozicky. Na doporuceni pardubického lekare, MUDr.Broze, poranenou nožku elevujeme a uz mame vysledky. Otok uz téměř zmizel. Popálena plocha uspokojive granuluje a po stranach se tvori nova kuze. Zatím odolavame infekci (abych to nezakrikl). Snažíme se o vytvoreni „čistého“ luzka, i když v nasich podmínkách je to dost narocne. Se Sinthií je ve dne v noci někdo z rodiny. Matka byva zhruba přes jeden den, jinak se strida otec a nebo babicka. Chlapec, který u nas prodelal castecnou amputaci palce ruky, chodi na prevazy. Stehy jsme mu odstranili a jen na jednom malinkem miste mu rana trosku mokva. Jinak je bez problemu. Ale verim, ze v pristich prevazech zvladneme i tento problem. Mame radu dalších pacientu, kteří se poranili na nohou a rukou. Někdo při praci na poli a nebo jedna divka o ostnaty drat na berci nohy. Ta si privodila 8mi centimetrovou, hlubokou ranu az skrz podkoží, ze jsme videli kost. To by nebylo nic tak hrozneho, ale prisla na ošetřeni s ranou plnou nejake zelene travy. Pry je to africka „medicina“. No, mohla by byt, ale u takto hluboke rany je to spise humus. Dost dlouhou dobu nam dalo, nez jsme v mistnim umrtveni vsechnu „zeleninu“ odstranili a ranu poradne vycistili. Další cas zabralo siti vnitrnich a pak vnejsich stehu. Pro jistotu jsme ještě dali dren a dobře jsme udelali. Při prevazu skvele odvadi přebytečnou sekreci rany. Přes clonu antibiotik snad bude mit nohu brzy jako novou. Mame radu pacientu s malarii. Nyní hospitalizujeme asi 45 letou pani, která ma kombinaci chorob AIDS, malarii a tyfus. No, dost vražedná kombinace. Ale lecit se musí. Taky porody bývají caste a většinou se rodi kluci.

V patek jsme se vypravili do Ekerenyo (nevim, jak bych to vyskloňoval…Ekerenya? radeji zustanu u jmena bez skloňovani J). Je to takove mestecko, spise velka vesnice, kde je policejni stanice, ambulance a při silnici spousta malych stanku z vetvi a prken. Mistni zeny tam prodavaji ovoce, které jim vyrostlo na zahrade, nejakou zeleninu a slepice. Prave sem, do okoli policejni stanice se v době politickych nepokoju uchylilo téměř dva tisice lidi. Uz z dalky, když jsme prijizdeli do vesnice, bylo videt několik dlouhých rad bílých stanu , které uz zname ze Sri Lanky, kde jsme pracovali tesne po tsunami. I tady byly darem světových humanitárních organizaci. Jakmile jsme odbocili z hlavni silnice na bahnitou cestu podel stanu, sbihali se dospeli i deti okolo auta. Jednu chvili jsme meli problem pokracovat , abychom nekoho neprejeli. No a když jsme vystoupili z auta, to bylo halo. Během chvilicky jsme meli okolo sebe snad stovku spinavych deti, které v bahne  capkaly bez bot. Dospeli nam podavali ruce a kriceli na nas  „Habari muzungu, Biamono“ – jak se mas, belochu, ahoj. Ptali jsme se na sefa tabora a nebo sefa policejni stanice. Nakonec to byl v jedne osobe sef policie. Velmi vrele nas uvital. Řikali jsme mu, kdo jsme a co v Keni delame. On o nasem zdravotnickem zarizeni v Itibo vedel a také o projektu Adry CR. No, aby ne, nejsme od sebe tak daleko. Snad pouhých 10km. Ptali jsme se ho na počet lidi, jake jsou problemy, z jakého kmene se tam lide nachazeji a co bylo pricinou jejich uteku z domu.

V tabore je téměř 2000 lidi, většina zen a deti. Mužů tam moc není. Když jsme se pak mezi stany ptali, kde jsou muzi, tak většina odpovedi byla…“jsou zabiti“. Az nas mrazilo, při představě, co si tyto rodiny musely vytrpět. A to jen pro zášť několika kmenu proti sobe. V tabore je spousta zdravotnich problemu. Od malarie, kterou si uprchlici donesli sebou, tak i AIDS, pak průjmová onemocneni, tyfus, vyskytla se i cholera, pry byla , resp.je obcas  i tuberkuloza, zapaly plic a rada dalších chorob. Dalsim, velkym problemem je nedostatek jidla. Pomoc tam obcas vozi keňsky cerveny kriz ve spolupraci s distriktem Nyamira a  pomaha organizace Merlin.  Policista vyjmenovával další a další problemy, se kterými se vesnice nemuze sama vypořádat. Takovy priliv uprchliku proste nezvlada. Lidem chybi osaceni, mnozi nemaji boty. Asi po půl hodine povidani , jsme se rozesli s tim, ze budeme informovat ve sve zemi, jake problemy uprchlici mají. Také jsme mu rikali o stazich ceskych mediku v Itibo, které by mely zacit zhruba v červenci tohoto roku. I to by byla moznost pomoci, 2-3x v tydnu tam vyjet a poskytnout ošetřeni, v pripade potreby. Tuto informaci s obrovskym povdekem uvital. V ambulanci pracuje jen sestra, bez lekare. Pak jsme uz prochazeli rozbahnenymi ulickami mezi stany. Lide nas vitali a rada z nich chtela, abychom navštívili jejich „novy domov“, stan. Ukazovali nam tam jen hromadku satu, kterou zachranili z horicich domu, které jim byly vypaleny. Jedna pani mela pouze mobil, který hrde při nataceni na kameru ukazala. Ve stanech, které mají velikost zhruba 2 x 3 metry spi na zemi cele rodiny. Nemaji matraci, mnohdy ani ne deky na prikryti. Od promočené země je deli jen nepromokava latka stanu. A když v tomto obdobi klesaji vecerni teploty pod 16 stupnu, je to dost hruza. Zeny vari v ohraničených prostorách z natazene plachty. Tam maji ze seskládaných kamenu udelane ohniste s hrncem, ve kterem obcas bublala ve vode kukuricna zrna a nebo kukuricny srot. Zde jsme porusili zakladni pravidlo hygieny a od jedne zeny jsme ochutnali, prave tento srot. Uz se dobu varil v horke vode, tak snad potencionální bacily zemrely. Byla to situace, se kterou by se každý tezko vypořádal. Stara zena, v roztrhanem odevu, bosa stojici v bahne, Vam nabizi z te trosky jidla co ma. Jen proto, ze se u ni zastavite, pozdravite a podate ruku. Temto lidem nemusite nic dat, oni snad ani necekaji, ze něco dostanou, proste jen projevite o ne zajem a jsou Vam neskutecne vdecni. Jak malo staci k porozuměni a nemusite znat jejich jazyk, kterým mluvi… 

V jednom stanu nam ukazovali čtyři mentálně postizene deti.  Chlapec, asi desetilety, byl za nohu privazany ke kovove tycce stanu. Jen se nemotorne převracel na igelitove podlaze stanu  a vydaval nesrozumitelne zvuky. Vedle se kolibave pohupovala mlada divka. Kousek dal byl klucina, asi 4 lety , který se prevaloval ze strany na stranu a nekoordinovane lomil rukama. Cely stan byl prosyceny zapachem exkrementu. Na jejich uspinem obleceni bylo videt, odkud pochází. Takto jsme chodili ulickami mezi stany asi dve hodiny. Jirinka mela sebou velky, kilový sacek s bonbony pro deti. Jakmile ho vyndala, strhla se neskutecna vrava, kde s nadsázkou slo u život. Sesypalo se na ni obrovske mnozstvi deti a neskutecny les rukou. Musela pozadat mistni muze, aby ji pomohli deti zvladnout a jakz takt koordinovane jim přidělovali bonbony. Jenze, co je kilový sacek pro několik stovek hladovych capartu. Na většinu z nich se nic nedostalo. Pak jsme dosli na konec tabora, kde nam mistni ukazovali obrovskou vrtnou soupravu, která tam bude hloubit vrt pro studnu. Také tam bylo umístěno několik plastovych domecku, WC.  Při zpatecni ceste k nasemu autu nas zastavila zaměstnankyně ambulance, abychom se sli podivat na jednu pacientku. Na luzku nebyla, tak ji sli hledat. Stala venku, za budovou, polosvlecena a pohupovala se. Pani nam rikala, ze ji podpalili utocici skupiny mladiku dům a ještě ji několik z nich brutálně znasilnilo. Zachranila se na poslední chvili, jen s vecmi, co ma na sobe. Od te doby nemluvi, diva se skrz Vas a zije ve svém svete. To byl snad nejhorší zážitek, se kterym jsme odjizdeli.

Při zpatecni ceste jsme jiz planovali, ze se do tabora vratime. Jirinka dostala před svým odjezdem od znameho, pana ing.P.Kubata, tisicovku ceskou, aby ji pouzila pro nakup nějakých věci detem. Prevedeme-li ji na kenske silinky, je to uz nejaky peniz. Koupili jsme za to v obchode 12 velkych sacků bonbonu po sto kusech a 8 velkych krabic susenek po 300 kusech. Pak ještě koupime z nasich usetrenych diet banany a chleba. S timto množstvím snad uz deti podelime J.

Konecne jsem se dostal k tomu, abych ještě napsal o Charlesovi. Operace, která za Vašeho finančního prispeni, probehla uspesne v nairobske nemocnici Charlesovi pomohla. Ještě po mem odjezdu z Keni, v červnu loňskeho roku, chodil na naší ambulanci na prevazy. Elizabeth mu po dva mesice, presne podle rady Dr.Tessemy, vymeňovala vnitrni tamponadu. Pak uz pece nebylo třeba. Chlapec nemel zadne bolesti z rustu a utisku tkani nadorem, mohl normalne jist i pit.  Když jsem ho po dlouhe době videl, malicko me prekvapilo, ze se mu tvar trochu zvětšila. Udelal jsem několik fotografii, které preposilam do CR lekari - specialistovi a prosim o konzultaci. Tak uvidime, jaky bude další vyvoj. Budu Vas samozrejme informovat.

Uz radeji budu koncit. Je něco malo přes pulnoc a mame s naší Elazebeth domluveno, ze v noci drzime  sluzbu pro urazy. Eliz  bude mit pacienty s  malarii a porody. Tak snad bude klid. 

 Moc Vam dekujeme za Vase mejly, které posilate. Vzdycky si je radi cteme. Také dostavam řadu sms a nebo i v mejlu nabidek spoluprace a také informace o zaslanych DMS. Moc Vam za to dekujeme. Jak vidite, i jeden pytlik bonbónu muze ulehčit obrovske trapeni detem.

Pokud nam chcete pomoci, upozornete prosim, na tento projekt, sve zname a kamarady preposlanim webove adresy www.kena.websnadno.cz . Zde pravidelne ukladam zprávy, které dostavate a také fotografie.  I obyčejná informovanost o tomto humanitárním projektu muze pomoci.

 Velky pozdrav z Itiba s pranim pěkného dne, preji

Ales a Jirinka

Šestá zpráva  21.4.2008

Dobry den z promočeného Itiba,

moc Vas opet, po delsi odmlce zdravime. Udělali jsme v psani pauzu, protože jsme nestihali. Dnes je nedele vecer, tak to zkusime napravit J.

Rekonstrukce domku , kterou jsme zapocali, probiha uspesne. Opet jsme svolali nase stare zname remeslniky, kteří strhali stare podhledy stropni a zacali s instalaci novych. Jejda, to bylo brouku a pavouku, které jsme pracemi vyplasili.

Zacali jsme pomalu pripravovat odjezd do Nairobi, abychom za velmi aktivni pomoci naseho Velvyslanectví ČR v Nairobi, prevzali zasilku leku a zdravotnického materialu. Spedicni společnost Lagermax , ve spolupraci s KLM a Air France Cargo, nam dala zpravu, ze zasilka odletela směr Nairobi. Moc jsme se tesili, jak si všech 300 kg – 29 krabic prevezmeme na letisti a hned pojedeme zpet. Jenze…Afrika je Afrika a co se zda jednoduche, téměř vždy se hodne zkomplikuje a naopak. U hodne složitých věci na první pohled se zase spousta vyresi pomerne jednoduše. Ale abych nepředbíhal.

Nasledujici rano jsme ještě udelali prevaz naší popálené holcicky, která prisla na kontrolu a také kluka s amputovanou casti palce ruky, kterého jsme předtím v noci akutne ošetřovali. Holčička mela nohu stále velmi oteklou, ale nastesti nebylo videt nejake znamky infekce a ani nemela teplotu. Tak jsme udelali standartni toaletu popálené plochy a pokracovali s naší lecbou. Nohu jsme meli vyfotografovanou, a planovali jsme , ze z Nairobi posleme fotografie nasemu lekari z pardubicke nemocnice, MUDr. Brozovi, se kterym jsme po e-mailu konzultovali několik pripadu a vždy nam velmi ochotne poskytl informace o postupu lecby.  Chlapec s urazem palce, kterého jsme po prvnim ošetřeni pro jistotu prekryli davkou antibiotik vypadal rovnez dobře. Meli jsme obavy, jak bude rana vypadat při prvnim prevazu. Takovyto operacni vykon byl nas první, tak jsme byli plni napeti. Nastesti, po odmoceni a setrnem odstraneni zaschlých obvazu, rany vypadaly dobře. Nic nikde nehnisalo, chlapec rikal, ze nemá bolesti a nemel ani teplotu. Opet jsme udelali toaletu ran na poraněných prstech a obvazali. Pak uz jsme dali mistnimu personalu instrukce, jak se mají o tyto dva pripady starat. To same jsme udelali s nasimi remeslniky na domku. Malirum napsali, jake barvy pouzit na kterou mistnost, truhlarum zase rekli, co a jak udelat v ramci rekonstrukce. Pak jsme rychle zkompletovali doklady, potrebne pro vyzvednuti zasilky a vyrazili na cestu. Tentokrát jsme zvolili cestu kratsi, ale o to narocnejsi. Nejeli jsme přes Kericho, Nakuru a Naivashu, ale vzali jsme to přes Sotik, Bomet, dále pak na Narok a Nairobi.

Cesta přes Sotik vede krasnou krajinou (tedy pokud neprší, jinak se brodite do půlky kol bahnem) , po obou stranach mezi cajovnikovymi plantážemi. Nastesti neprselo a tak se jelo dobře. Sice od projizdejich aut jsme zacali byt pekne zaprašeni, ale uzavřít se v aute bez klimatizace v africkem vedru, to by opravdu neslo. Deti při ceste na nas mavaly a kricely „muzungu, how are you“. Na nektere pozdravy jsme stihli odpovídat, ale když se to opakuje na ceste dlouhe 20km, tak to vsem nejde. Cajovnikove plantáže místy vystřídaly lesy vysazenych eukalyptů, které zde pestuji a také tezi cakovnikove továrny. Pokud je napr. celý kopec vzrostlých stromu pripraven k tezbe, během chvile spousta delniku vse pokaci. Narezou na metrove kusy, které seskládají do velkých, pravidelnych kvadru, které cekaji na odvoz. Z dalky, pak takovýto vytezeny kopec vypada dost bizardně. Ale na druhou stranu, jakmile se provede odvoz dreva a vetvi, nastoupi další skupina lidi a během par dni kopec zase osazi novymi, malými stromky. Zhruba po 40 minutach zase najizdime na asfaltku, která místy vypada jako syr Ementál. Sice zde nemrzne, aby mraz povrch roztrhal, ale pretizena nakladni auta udělají sve a pak privalove deste vyplavuji potrhany asfalt. Takže silnice ma diry od malych, az po takove, ze by se do nich krasne schovalo kolo od nákladního auta. A vjet do takove propasti, to uz muze poradne pocochnit auto. Takze místy jedeme na dvojku, zastavit, pomaju vjet do diry, pak zase muzeme nektery usek na trojku nebo dokonce ctyrku a zase brzdit, protože přes sebou mame usek plny der. Jedne se vyhneme, do dalších peti najedeme. A když pak vidime , jak takovyto tankodrom zdolávají osobní auta a od brousicich se vyfuku, pokud ho ještě mají J, odletuji jiskry, jsme stastni, ze mame terénní auto s vysokou brodivosti. Narok, je město zhruba v polovině cesty do Nairobi. Velmi lidnate s neskutecne rozbitymi silnicemi. Je zde horko, protože cely Rift Valey, ve kterem se nachází, je téměř na urovni morske hladiny. Cele město je nepretrzite zahalene v oblaku prachu od projizdejich nákladních aut a huste dopravy. Obcas potkavame Masaje v tradičním obleceni, ovesenymi náhrdelníky, náušnicemi v prořezaných usich a se spoustou naramku na rukach a taky nad kotniky. Samozrejme mají i svoji zbraň – speciální zahnutou palici udelanou z jednoho kusu tvrdého dreva a také rovny prut, se kterým odhani pripadne hady, které potkaji na svych cestach. Na sobe mají krasne, pestrobarevne obleceni, s prevazujici jasne cervenou. V zelene krajine je to nádherný kontrast barev. Při pohledu na kracejici Masaje krajinou, nas to vždy prenese do dávných casu, jakoby se zastavil cas.

Do Nairobi jsme dojeli okolo 3 hodiny odpolední. Paní velvyslankyně ČR v Nairobi, nam nabidla prespani na jeji rezidenci, místo na hotelu. S trochou ostychu jsme nakonec jeji nabidku prijali a na patou hodinu jsme se predem ohlasili. Ještě jsme ale chteli stihnout navstevu ve slovenské ambulanci, kterou provozuje Trnavska univerzita a pracuji tam slovensti lekari. Nairobi ale bylo uz od predměsti strasne ucpane mataty a auty a tak jsme trosku zneuzili nase vystražne zarizeni na aute. Projizdeli jsme na majaky a sirenu. Opet to zafungovalo a podarilo se nam přes cele město projet celkem rychle. Ve slovenske ambulanci jsme chvili popovidali s mladou lekarkou, která do Keni prisla ze sve předchozí mise v Sudanu, odkud musela byt evakuovana z duvodu bezpecnosti. Bylo na ni videt, ze uz je dost vycerpana a chvili nam vypravela o svých zazitcich a zkušenostech. Ještě jsem si vymenili par info o leceni očního trachomu a zase jsme se vydali napric mestem, opet na majaky do rezidence pani velvyslankyne.  Čtvrť, ve které se nachází jsme neznali a tak jsme bloudili a bloudili. Ptali se mistnich lidi, ale nikdo moc nevedel. Jeden nas poslal vpravo, jiny zase vlevo, fakt super. Pak jsme nakonec museli volat panu konzulovi Oto Wenigerovi, aby nam poradil. No a konecne jsme to nasli. Rezidence je v krasne ctvrti, kde je rada ambasád. Tu naší jsme poznali podle vztyčené české vlajky u vchodu. Jak se nam ulevilo, ze jsme konecne na miste. Ostraha uz o nas vedela a tak jsme nemeli problem s vjedcem do strezeneho objektu. Cesta od brany je lemovana nádhernými palmami a tropickými rostlinami. Asi po 100 metrech se rozklada rozsáhlá rezidence v nádherném starobylem koloniálním stylu. Okolo je pestena zahrada s vysadbou kvetoucích rostlin, palem a stromů. Nadherne místo. Tropickou atmosferu ještě dokresluje mnozstvi stebetajicich ptaku ve stromech.

Uvitala nas velmi mila hospodyne Stella, která se stara o chod domacnosti a doprovodila nas do prvniho patra, k pani velvyslankyni Fuchsove. Nase trema z vstupu na ofic.půdu rezidence během chvile opadla, diky milemu prijeti pani velvyslankyni. Zavedla nas do pokoje, kde jsme mohli spat a pak nas pozvala na spolecnou veceri J.

Nasledujici den jsme prijeli na Zastupitelsky urad, kde jsme zacali spolecne s panem konzulem Wenigerem a dalšími jeho spolupracovniky kompletovat dokumenty pro vyzvednuti zasilky. Pak úrad dostal informaci, ze ještě potrebujeme tzv.PIN zdrav.zarizeni Itibo. Tak jsme ho shaneli. Nakonec přes spousty telefonatu a taky přes koordinatora v české Adre, Tomase Knaibla, který nam pomahal vse vytelefonovat jsme ho ziskali. Na druhy den jsme se dozvěděli, ze urednikum pry nestaci cislo, ale potrebuji fotokopii celeho dokumentu, kde je PIN pridelen Itibu (včera to nemuselo byt, dnes uz ano).  Tak další telefonaty, ale nakonec jsme i to nehnali a dovezli na Zastupitelsky urad. Ted uz snad nebranilo nic tomu, abychom zasilku prevzali. Ale chyba! Jsme preci v Africe. Pan konzul Weniger se dozvedel, ze uředník na celnici letiste pozaduje ještě další podpisy, resp. schváleni jiz schváleného. Hotovy kocourkov. Tak se velmi razantne do toho vlozil pan konzul a ledy se trochu hnuly. Ale zase zadrhel. Pry nam zasilku nevydaji, jako soukromym osobam. Musí ji převzít dopravce, společnost, která ji doveze na Zastupitelsky urad, kde si ji pak vyzvedneme. Tak opet pan konzul se svými spolupracovniky vse domluvil a v patek se na letiste dopravce vypravil pro naší zasilku. My jsme se radovali, ze v sobotu rano vyrazime zpet do Itiba. Ale zase chyba. Afričtí urednici nezklamali s jejich „Pole Pole a Hakuna Matata“. V patek se prece nikdo na keňských uradech nepretrhne a tak se vse protahovalo, az zavreli celni sklad a sli domu. Tak jsme v Nairobi a také na rezidenci, museli zustat přes vikend. Do Itiba jsme volali, jak se dari nasim pacientum, oni nam zase volali, kdy prijedeme a zda jsme v poradku. V poradku jsme opravdu byli a také ve velice prijemne spolecnosti pani velvyslankyne. Na terase nam povidala o svých cestach po svete, také ruznych zazitcich apod. Vikend rychle utekl a v pondeli jsme opravdu zasilku obdrzeli. No nevim, ale myslim si, ze nebyt velikého nasazeni a pomoci naseho Zastupitelského uradu v Nairobi, tak ještě dnes jsme v Nairobi a cekame.  Mistni urednici jsou nekdy doslova na zab….. :-).

Úterní rano jsme zahajili nakladanim krabic a loučením se s pani velvyslankyni Fuchsovou, která nam po několik dnů poskytovala naprosto skvely servis a také svoji společnost. Loucili jsme se i s hospodyni Stellou, zahradniky a ostrahou. Pak ještě několik spolecnych fotek a uz jsme padili narocnou cestou smerem do Itiba. Opet jsme museli jet na majaky a sirenu, tentokrát ale z duvodu naší bezpecnosti, abychom nikde nemuseli zastavit. Prevazeli jsme 29 krabic leku a zdrav.materialu, část z nich jsme meli i na strese. Docela dobry cil pro pripadne prepadnuti a vykradeni auta. A ještě…nez jsme odjizdeli z Nairobi, tak jedna skupina z kmene Kikuju, tzv. Mungiki, prepadli několik aut a podrezali v nich lidi.  I to byl důvod, proc jsme nikde nechteli zastavovat a byli jsme odhodlani pokud by nas někdo nasilne zastavoval, pouzit plnou silu auta i s celnim ramem, at to pro utocnika dopadne jakkoliv. Mesty jsme opravdu projizdeli bez jediného zastaveni. Policie a vojaku, kterých bylo na silnicich nevidane, tak nas pousteli přednostně a uvolňovali ze silnic zastavovaci zelezne jezky (zelezne traverzy s navařenými deseticentimetrovými trny na prorazeni pneumatik auta). Do Itiba jsme tentokrát prijeli v rekordne dobrem case, po 6ti hodinách jizdy. Unaveni, spinavy z cesty, ale stastni, ze jsme v poradku zase doma a ze auto neselhalo.

Z Nairobi jsme ještě stihli poslat fotografie popálené holcicky doktoru Brozovi, který nam obratem podal zpravu o dalsim postupu lecby. Souhlasil s naší, kterou jsme zahajili a doporučil dite prijmout na luzko a nohu elevovat (dat do zvysene polohy, aby otok opadl). Tak jsme udelali podle jeho rady.

Nasledujici den jsme uz zase pracovali na ambulanci, dodelavali spolecne s remeslniky rekonstrukci domku a byli ve „svých kolejich“. Holčička – Sinthia , se zacinala pomalu zlepšovat. Otok ustupoval a zacala granulace rany. Chlapci s urazem ruky jsme na jednom prstu odstranili stehy a palec vypada taky velmi dobře. Z dovezene zasilky Lagermaxu jsme pouzili několik zdravotnických materialu, které pomahaji a usnadnuji hojeni popálené nozicky.  

V Itibu prsi každý den, vsude je spousta vody a blata, při silnicich se vali doslova potoky. Mistni zemina je tezka, jílovitá a voda se moc nevsakuje při privalovych destich. My se s autem dostavame s velkými problemy do zdravotnického zarizeni. Včera jsme museli dobu cekat, az vytlačí nakladak, který po blate sjel do prikopu a zatarasil cestu.  Do kopcu jezdime na jednicku a ještě mame co delat, abychom se udrzeli na rozbredle , bahnite ceste. Ještě, ze mame pneumatiky s poradnym vzorkem, jinak bychom se vůbec nevyhrabli J.

 No, to je hruza, to jsem se zase rozpovídal. A to jsem sliboval, ze uz zprávy budou kratsi. Tak uz rychle koncim. Je skoro hodina po pulnoci naseho afrického casu, leje jako z konve a ještě se pokusim zpravu odeslat.

 Děkujeme na Vase meliky, smsky a také podporu. Zítra napisu o Charlesovi, dnes jsme ho poprve videli. Byl odjety nekde u pribuznych.   

Ales a Jirinka

Pátá zpráva 10.4.2008

Dobry den vsem. Tak opet par dni ubehlo pod poradne horkym africkym sluncem a zase  zkusim  v „kratkosti“ popsat , co se v nasem Itibu udalo.

Nasledujici dopoledne jsme jeli na nakupy nějakého materialu do nejblizsiho mestecka Kisii, které je od nas vzdalene „pouhých“ 50km. Zaroven vždy vyuzivame tyto cesty pro doplneni potravin a take k nakupu balene vody. Když zbyva ještě cas, zabehneme na internet.

S internetem je to v Kisii dost divoke. Je zde několik rádoby internetových kavaren, ale pokud mate predstavu nasich, tak omyl…J. V mistnosti je namackano třeba 20 neskutecne zastaralých pocitacu. Vsude po zemi, mezi spinou a prachem jsou natahane kabely, mezi kterými se prohani hmyz. No a z tech dvaceti pocitacu, nakonec funguje třeba jen 5, v lepsim pripade se zprovozni další, ale maximální počet byva většinou deset. K tomu si představte silene dusno z dychavicnych pristroju , umocnene ještě africkym sluncem. No, abych k tomu ještě doplnil atmosferu…a tak třicet upocených cernochu. Některi se poti nad vykrikem techniky, jini zase cekající  ve fronte. U stropu se line otaceji dva ventilatory, které spise viri prach, nez osvezuji.  Pokud odesilame mejly a nebo fotografie, uzivame si tohoto prostředí nekdy i 2 hodiny a vždy se nemuzeme dockat, az vypadneme. Ale na druhou stranu jsme radi, ze zde mame alespoň takovouto moznost spojeni se svetem, s Vami.

Navecer jsme prijeli do naseho Itiba. Na porodnici se svitilo a tak jsme se sli podivat, jestli rodici invaze (moc by me zajimalo, co se v okoli delo před 9ti mesici…J…abychom rekli, ze nesel proud, to nejde, protože proud zde skoro neni  a ze nedavali nic v TV, to taky nejde, protože tu uz nemaji skoro nikde) pokracuje. A nespletli jsme se. Na porodnim luzku uz byla další cekající mamina. Mela napichlou infuzi s leky na pomoc porodu, ale nic moc se nedelo. Sli jsme tedy do domku a vybalovali dovezeny materiál na upravu mistnosti pro zubni ambulanci a také potraviny. Zhruba okolo 20 hodiny vecer, slysime troubeni auta u brany. Privezli pacienta. Byl to muž, 65 letý, který byl v bezvedomi a velmi dehydrovany. Pry ho meli doma, dva dny nejedl a nepil…a nyní ho privezou v takovemto stavu. Tak ho ulozili do luzkove cesty a spolecne s Elizabetou jsme zacali vyšetřeni, kde je pricina. Zajistila se zila, napojila infuze, tlak atd, bezne vyšetřeni. Pak jsme se dozvěděli, ze muz si obcas rad prihne alkoholu a tomu také odpovídala jatra. Pozdeji dostal cevku a udelali jsme test na glykemii. Nic moc, ale stavu to neodpovidalo. Asi po půl hodine se zacal trochu probirat, ale stále byl spise somnolentni. Tak jsme vice delat nemohli a muze jsme nechali odpočívat. Vratili jsme se na domek k zapocate praci a asi za pul hodiny na nas busi nocni vratny, ze je tam uraz. Před domkem stal vydeseny mlady muz s rukou v cepici plne krve. S nim prislo ještě pet dalších lidi. No, tak jsme ho nasmerovali do čekárny ambulance, ze hned prijdeme. Na zakrokovem salku jsme pomalu odvazovali namotane hadry na ruce, které byly poradne nasakle krvi. Pak jsme uvideli, co se prihodilo. Čtvrty prst mel rozseknutou kuzi, tretimu chybel nehet i s kouskem nehtového luzka a nejhure dopadl palec. Prvni clanek visel jen asi na pul centimetru kuze a jinak byl od kloubu pricne odseknuty a visel bokem. Sem tam vystrikla do vysky mala cevka. Tak jsme hned vedeli, ze pro nasledujici hodiny mame co delat. Neprichazelo v uvahu, chlapce dovezt do nemocnice. Patri mezi chude vesnicany, takze opet hledali pomoc v Itibo. Dostal injekci na bolest a mezitím jsme s Jirinkou chystali potrebne nastroje na stolek. Ještě, ze jich zde mame tolik. Postupne jsme znecitlivovali prsty a pozasivali. Palec jsme nechali na konec. Seznamili chlapce a rodinu s tim, co hodlame v dalším case delat a ze chlapec bude mit kratsi prst, jestli s tim souhlasi. Sami videli, ze není moznost v těchto podmínkách jiné volby. Při sebevetsi snaze by se ho nepodarilo zachranit a ještě by se rana mohla komplikovat, takze jsme nakonec museli část palce amputovat, vybrat roztristene kosti a dukladne podvazat cevy. Mistni zdravotnici se zajmem pokukovali, a dulezite komentovali rodine prubeh vykonu. Jirinka vse zvladla, jen pri odstraneni casti palce odbehla. Strihala stehy a pomahala. Dost dobry vykon na kardiologickou vrchni J. Vybavilo se mi nescetne podobných urazu z ceske urazove ambulance, hlavne na podzim, kdy rada lidi takto skoncila při pracech na cirkularce. Jirinka mezitím ještě odbihala na porodnici zjišťovat, jak se vyviji cekatelka na matku. Po dvou a pul hodinach práce jsme byli hotovi. Dali jsme si zalezet, aby zbytek prstu vypadal uspokojive. Nakonec dostal antibiotika, tetanovku a pozvali ho na prevaz za dva dny. Rodina velmi dekovala za ošetřeni, při kterem mimochodem obcas byli taky. Tady v Africe se ve vetsine ambulanci praktikuje to, ze rodinni prislusnici klidne koukaji na ošetřeni. Ani my je nevyháníme. Je to z naší strany mozna trochu alibismus, oni vidi, ze se snažíme pomoci a pokud se něco zkomplikuje, vi, ze to není naší vinou. Jirinka pribehla, ze zacina porod. Ja jsem zatím uklidil salek od krve, nastroje dal sterilizovat, pro pripad další potreby a Jira s Elizabetou rodila.     

Rodicka byla mlada, 17ti leta divka s vlasy zamotanymi do malych „spuntu“ na hlave. Od pohledu vypadala na 14 let. Hrůza, jak je mladá. Kupodivu porod probehl dobře, jen při nem mela pomerne velkou ztratu krve. Když se sla za pomoci Elizabeth po porodu sprchovat, zatocila se ji hlava a tak ji ulozili na zem. Po chvili uz bylo vse dobre. Narodila se ji krasna holčička.

No a tak jsme z ambulance a porodnice odchazeli po druhé hodine ranni, upoceni, vycerpani.

Nasledujici den jsme ještě zapocali mensi rekonstrukci naseho domku. Stropni podhledove desky ještě nebyly od zahajeni projektu v Itibo meneny. Mely od stare, prorezivele strechy, diry velikosti fotbalového mice a obcas jimi vylezali pavouci a jina havet. Od cervence chceme zahajit další fazi projektu – spolupraci s ceskymi studenty – mediky, kteří budou v malych skupinkach vyjizdet do Itiba a pracovat na ambulanci, seznamovat se s lecenim ve zcela odlišných podmínkách, nez na jake jsou zvykli v ceskych nemocnicich a také poznávat tropicke choroby. Domek proto musí byt v uspokojivem stavu, aby nam neutekli s prvnim pavoukem J. Tak nyní jsme v Itibo jako vyhnanci. Cely vnitrek domku je vystehovany na travniku a na terase, uvnitř se rezou desky, natira se a instaluje drez do kuchyne. Kazdou chvili nas odvolávají na nejake urazy do ambulance. Před chvili jsme sili rozřízly prst u nohy a pak ošetřovali dite s popálenými nozickami, kterému se rany moc nehoji. Fotky popálených nozek zase posleme MUDr.Brozovi z pardubicke nemocnice, aby nam poradil, jak nejlepe postupovat při osetrovani. Tyto mejlove konzultace se uz osvědčili u tezce popáleného chlapce, o kterem jsem Vas informoval při minule ceste do Keni.

Jo, abych nezapomněl. Dostal jsem od některých z Vas odezvy na předchozí e-mail o nabidce prodat Jirinku za 10 krav. Dokonce napsala nase pani velvyslankyne ČR v Nairobi, ze nabidka je to lákavá, ale at odolam J J. Takze Jirinku zatím ještě mame J.

 Uz musim koncit, zase bych se rozepsal, je toho az az.

Prejeme Vam, aby uz konecne to jaro prislo a uzili jste si slunicka, jako my tady. Mozna bychom to nekdy radi prohodili.

Pěkny den    Ales a Jirinka

.

.

Ctvrta zprava   4.4.2008

  Dobry den, tak Vas opet, po par dnech, zdravime z naseho Itiba.

Naposledy jsme skoncili psani zprávy prijezdem do Itiba. Uz jsme nemeli silu se vecer prochazet po ambulancich a jejich okoli, tak jsem prohlidku nechali na rano. A dobře jsme udelali, protože jeste asi 2 hodiny po ubytovani v nasem domku, jsme vyhaneli brouky, pavouky a jiny, ne az tak privetive se tvarici hmyz. Moc se mu to nelibilo a tak jsme v mnoha pripadech museli nastoupit razantněji a obcas nejakého pavouka uzemnit na podlaze nebo na zdi. No, kdyz uvazime, ze se jim v domku, behem nasi nepritomnosti docela darilo, narostli do pěkných rozmeru. Některi meli az 8cm (tedy i s nohama) J . Ale jak se nam krasne spalo, po tak narocne ceste.

Rano jsme obesli všechny budovy, podivali se , jak tady hospodarili skoro 9 mesicu bez přítomnosti „belochu“, tedy „muzungu“. No, abych rekl pravdu, byli jsem docela prekvapeni. Cekali jsme to podstatne horsi. Pomineme-li , ze napr.postele nebyly v rovine a i dalsi vybaveni bylo třeba o kousek posunute, byl na ambulanci a porodnici relativni poradek. Rikam relativni, protoze i kdyz se cistota tvari jako cistota, tak vsude je spina. Zahajili jsme velky uklid. Onkoba, mistni strazny, sehnal 3 zeny na pomoc a vsichni jsme uklizeli a uklizeli. Do toho chodili pacienti a také mlade maminky s detmi na ockovani.  Tak to probihalo první dva dny po nasem prijezdu. Ale v zaveru se opet vse leskne jako nove. Mistnimu personalu nemuzeme mit za zle, ze je nekde spina. Vetsinou to je v dusledku velkych destu, které v posledni dobe Itibo poradne prolevají. Pred tim zase pry bylo obrovske sucho.

No a jeste nesmim zapomenout popsat, jak vypada pozemek zdravotnického zarizeni. Onkoba pravidelne a s hrdosti seka travnik sekackou, která zatim funguje bez poruchy. Tak uz je opravdu jako golfove hriste. Kvetiny, které jsme dovezli z Kisumu, krasne povyrostly. Palmy maji nekolik novych listu. Krasne kvete syte ruzovy oleandr pred nasi terasou.Rada vysazenych dosen (Canna) je v plnem kvetu. Take cervena bougenvilea u vodni nadrze konecne zacala kvest. Zahrada je jako celek nadherna a je videt, ze si ji musi hledet. Pokusime se zase poslat par fotek.

Ve stredu rano jsme meli mistni komitee (schuze, nebo porada zastupcu spadovych vesnic a vlivnych lidi), kde jsme je meli seznamit s nasim zamerem pokracovani projektu a jeho budoucnosti. Staresinove v oblecich se zacali schazet okolo 9 hodiny ranni. S kazdym jsme si museli podat ruce a vymenit několik zdvorilostnich frazi (opravdu jen nekolik malo, protoze se rikaji v jazyce kisii J). Nekdy je to docela legrace, kdyz nejake slovo pomotame a rekneme misto spravneho. Vsichni se od srdce smeji a evidentne maji radost, ze mame snahu porozumet jejich jazyku. Ale z meho pohledu, na to, abych umel mluvit jazykem kisii, bude muset projekt pokracovat jeste alespon dalsich 10 let J. Na porodnici jsme meli rodicku, která se uz chystala na porod. Ale stav se pak komplikoval. Porodni bolesti se stupňovaly, ale jeji telesna priprava na porod neprobihala tak, jak by mela (trochu laicky popis, ale asi nebudu rozebirat gynekol.somatologii J). Zajistili jsme zilu, dostala infuzi s leky na ulehceni probehu porodu a telesne pripravy na porod, ale nic nepomahalo. Nakonec jsme rozhodli, ze je nutny velmi rychly prevoz do nejblizsi nemocnice. Pripravili jsme tedy rodicku, nalozili do auta nas pohotovostni kosik s leky a zdravotnickym materialem a take sadu na porod, pokud by se mimco preci jen rozhodlo na svet během cesty. A vyrazili jsme. Nase terénní auto mělo první krest jizdy na majaky a sirenu.  Mysleli jsme si, ze mistni budou reagovat na houkající zdravotnicke vozidlo tak, jako u nas. Ale chyba. Ti co stali na silnici, stali ještě vice a další pribihali k silnici. No, museli jsme si opravdu davat velky pozor. Řvouci auto je zde velkou atrakci. Když jsme asi po pul hodine dorazili do nemocnice v Nyamire, při vykladani rodicky jsme měli obecenstvo mistnich  o poctu minimálně 70ti lidi.  Ženu jsme predali o odjizdeli zpet na komitee, které na nas čekalo. Zhruba po 2hodinach jsme uz vyrazeli na cestu do západního města Kisumu, které lezi primo u Viktoriina jezera. Měli jsme tam domlouvat v obchodě vybaveni naší nove zubni ambulance.

Cesta docela ubihala. Nove auto fungovalo naprosto perfektne a opravdu jsme jeli s klidnym srdcem a presvedcenim, ze dojedeme bez problemu do cile. Projizdeli jsme nadhernou krajinou, plnou zelene, banánovníků a kvetoucích stromu. Pak jsme museli odbocit na objizdku, která vedla uzasnou přírodou, kde se snad zastavil cas. V bujne zeleni byly jen hlinene chyse s rakosovou strechou, budto samostatne stojici, nebo ve skupine dalších 5 az 10 domku. Ty byly „oploceny“ trnitymi kaktusy. Okolo domku se v hline batolily deti ruzneho stari, v potrhanem obleceni. Cela oblast na nas dychla neskutečným kouzlem minulych casu a pohody. I když pohled na romantiku a pohodu v naší ocich se nemusi shodovat s tezkým zivotem mistnich lidi.  Do Kisumu jsme dorazili v pozdním odpoledni. Byli jsme zvedavi, jak  dopadlo po velkých nepokojích, které suzovaly město několik mesicu. Na hlavni tride (ve meste jedine)  bylo několik velkých komerčních center vypálených, ohorele palmy před nimi. Dost hrozne při představě, ze jsme tam chodili na internet a nyní je jen spaleniste. Jinak město uz zilo svým rusnym zivotem. Obrovske trziste na predmesti pulzovalo čilým ruchem. Prodava se zde snad vsechno. Od rezavych hřebíku, po spousty obleceni a bot, ovoce, zelenina a ryby. Ty se prodavaji jak „cerstve“, tak susene a nebo naporcovane. Uz z dalky vita každého navstevnika města neomylny zápach rybiny a jistota, ze je ve meste na jezere.

Jednani v prodejne se zdravotnickzm materialem se trochu protahlo a manazer nam rikal, ze musime ve meste, vzhledem k bezpecnosti, prespat. Uposlechli jsme a z města odjížděli az druhy den. Do Itiba jsme dorazili odpoledne a hned nas cekala na porodnici další rodicka. Elizabeth byla uz v plne praci. Ale opet komplikace. Velke bolesti, stahy, ale stále uzke cesty pro porod. Opet vse pokracovalo infůzemi a nakonec hodne velkym fofrem. Uz to vypadalo, ze dojde k porodu. Při hlubším vyšetřeni byla videt hlavicka, ale cesty se neotvíraly. Tak jsme opet, velmi rychle odjizdeli do nemocnice. Tam jsme rodicku predali. Dozvěděli jsme se, ze předchozí, kterou jsme tam vezli dopadla i s ditetem dobře. Cisarsky rez pomohl.

Druhy den jsme se dozvěděli, ze i tato zena dopadla dobře a porodila za podpory několika injekci a leku, krasneho , 4 kiloveho chlapce. Když jsme se vecer vraceli z nemocnice, uz v Itibo byla další rodicka, cekající na porod. Delali jsme si legraci, ze snad vyhlasili rozhlasem hromadne porody. Takovy sled porodu jsme ještě nezazili. Jenze zena porodila az následný den dopoledne krasneho , taky 4 kiloveho chlapce. Jirinka dostala za úkol, vybrat pro nej jmeno. To proto, ze se účastnila porodu a pomahala při nem. Dala mu tedy jmeno Denis. Do vinku dostal krasneho plysoveho medvidka.

Dostavam nabidky na prodej Jirinky. Uz jsme na nabidce 10ti krav , coz je podle mistnich pomeru velmi slusna nabidka. Tak nevim, jestli mam ještě dal smlouvat J J J.

Dnes jsme tridili dovezene leky a zdravotnicke potreby na terase a mezitím porad ošetřovali. Jednak deti s drobnými urazy, ale prichazeli i dospeli s vsemoznymi problemy. Pro nekoho jsme měli lek, pro nekoho ne. Ale i tak odchazeli s velkym podekovani a vděčnosti, ze se jim „muzungu“ venoval. I takova je Afrika.

 Jejda, to jsem se zase rozepsal. A to jsem psal, ze uz zprávy budou kratke. Ale snad by byla skoda, nepopsat africky život mistnich lidi a krasnou přírodu, ve které ziji. A my mame to stesti, by zde s nimi a snad jim nekdy alespoň trošku ulehčit jejich tezky život a trapeni.

 Moc Vas zdravime a dekujeme za Vase meliky. Vždy potesi J. Jo, a taky omluvte chyby, většinou to pisu v rychlosti a moc nad tim nepřemyslím L.

 Pekny den   Ales a Jirinka.

.

.

Treti zprava   31.3.2008

  Dobry den z Afriky,

moc Vas všechny opet zdravime, tentokrat uz z Itiba. Ale nepredbihejme. Uzijte si s nami jeste nekolik dnu v Nairobi…fakt vyborny L.

Naposledy jsme psali, ze mame v prodejne ojetych aut vyhlidnuteho a zarezervovaneho pekneho terenaka, s ochrannymi ramy , zahradkou na strese atd. Do jednani o prodeji auta nam vstoupily Velikonoce, tak se vše protahovalo. Nicmene kazdy den jsme telefonovali na mobil manazerovi obchodu, a ujistovali ho, ze auto bereme. V utery, po svátcích jsme byli domluveni, ze tam okolo desate ranni dorazime a dokoncime obchod. V 9 hodin nam ještě telefonoval manazer, zda opravdu prijedeme. Ujistili jsme ho a pak jsme spolecne s Nicolasem, synem naseho „presedy“ itibskeho vedeni, vyrazili na predmesti Nairobi do naseho obchodu. Jenze…jak jsme prochazeli branou prodejny, uz z dalky jsme videli na aute ceduli „SOLD“, tedy prodano. Hrklo v nas jako ve starych pendlovkách a hned jsme se pidili, co ze to je za nesmysl. Nesmysl to nebyl. Zhruba pul hodiny po nasem telefonatu a ujisteni, ze opravdu prijedeme, pry prisel zakaznik, slozil penize na stul a auto koupil. Jirinka v první chvili chtela manazera uskrtit, pak vykuchat a nakonec skoncila u nekolika slov, ktere vyjadrovaly znacny nesouhlas. Co se da delat. V batohu jsme meli sebou přes milion kenskych silinku na zalohu a auto nikde. (mimochodem dost velka hromada penez…tady se vrazdi i pro 5.000, tak nevim, co by s nami jeste udelali…mozna snedli J).

V teto prodejne meli ještě jedno auto, naprosto stejny typ, rok vyroby, jen nemelo ochranny ram, zahradku a trochu jinak usporadane sedacky za ridicem. Tak jsme zacali resit toto. Projeli jsme ho po silnici, pak na rozbredle ceste, zda funguje prirazeni nahonu na 4x4 atd. Vse fungovalo skvele. Nakonec jsme se domluvili, ze si ho vezmeme. Dali  jsme zalohu, aby se nahodou situace neopakovala, domluvili se na instalaci noveho ochranneho ramu na predek, novych pneumatikach s terénním vzorkem do buse a zahradce na strechu. Vse slibili, ze do dvou dnu auto bude ustrojene a muzeme odjet. Ale Afrika je Afrika a mentalita mistnich lidi se ridi slovy „Hakuna Matata a Pole Pole“ . Tedy, nic není problem a pomalu pomalu. Nasledny den jsme se neohlaseni vypravili do prodejny, podivat se, jak pokracuji práce. Nijak. Auto tam stalo a zadna zmena. Tak jsme spustili, jak to apod. Ujistili nas, ze na tom pracuji. Před nami porad nekam telefonovali a neco shaneli. Pomalu to vypadalo, jako když montuji po telefonu cele auto. Pak s nim mechanik odjel. No a my jsme se tedy rozladeni opet vraceli na hotel pro doklady, protoze jsme meli domluvenou schuzku na nasem velvyslanectvi. Pan konzul Weniger, kdyz jsme mu vypraveli nasi anabazi s autem pokyvoval, pry klasicka africka mentalita. Jeho pani, která tam pracuje jako asistentka uradu se smala a na nase …zítra urcite auto bude…nas ubezpecovala, ze urcite nebude. Po jednani ohledne zasilky leku a zdravotnického materialu přepravovaného spolecnosti LAGERMAX a kompletaci dokumentů, nas Wenigerovi pozvali na veceri do restaurace. Tak jsme nakonec nase neuspesne obchodni jednani v prodejne aut zakoncili velmi příjemnou spolecnosti Wenigerových, v krasne italské restauraci mezi osvetlenymi palmami v pestene zahrade.  

Dopoledne jsme vyrazili opet do prodejny, kontrolovat práce na aute. Auto tam stalo, ale uz mělo obute nove pneumatiky. Ale nic dal. Tak opet mensi humbuk, vyhrozovani vykuchanim personálu prodejny, opet rada telefonatu při shaneni ochranneho ramu a zahradky. Nakonec nas ujistili, ze mame prijet dopoledne naledujici den a vse bude. Mezitim nam telefonoval konzul pan Weniger, ze priletela z CR nova pani velvyslankyne M.Fuchsova a chtela by se s nami sejit v jeji rezidenci. Měli jsme sanci oplatit veceri Wenigerovym, tak jsme pozadali, jestli by mohl pani velvyslankyni rovnez pozvat nasim jmenem. Vse klaplo a tak jsme navecer spolecne vyrazili do rezidence velvyslanectví ČR. Pani velvyslankyne nas velmi mile a neformalne privitala, provedla nas okolim nadherne zahrady, vzrostlych palem , kvetoucích bougenvilei a strelicii a provedla rezidenci. Nadherna stavba a jeste hezci zahrady.  Nabidla nam vino a asi hodinu jsme povidali …o jeji ceste do Keni, politické situaci a také nasem projektu, který pani velvyslankyni hodne zajima. Pak jsme za obrovske prutrze mracen a bourky vyrazili do nedaleke, opet italské restaurace, která byla moc prijemna. Nase povidani se tocilo zase kolem projektu, pak jsme se dozvedeli radu informaci o tom, jak se udeluji viza do CR, ale take o nebezpeci, ktere se v Nairobi deje, aniz o tom vi mnoho lidi. Rada diplomatu byla napadena, poranena a také jedna rodina diplomata, která za nim prijela na dovolenou byla při prepadeni označeného diplomatickeko auta rozstřílena. Dost desive. Pak nam pan Weniger vypravel o způsobu prepadeni…zablokovani auta autem a rychlou akci. To se pry prihodilo jednomu velvyslanci, nastesti rychle zareagoval, strhl rizeni, ochrannym ramem na aute odhodil blokující vůz a odjel. Tim si mozna zachranil život. A vypravel dal o dalsim, kterého prepadli, privazali v lese ke stromu a chtěli ho zastřelit…ale i to nakonec dopadlo dobře. No, Nairobi se tvari relativne bezpecne, ale nekdy zdani klame. Uz budeme jeste opatrnejsi a na aute budeme mit poradny odhazovaci ochranny ram J.

Dalsi dopoledne jsme se vypravili zase do prodejny. Auto tam nebylo a pry montuji zahradku. Tak jsme cekali a cekali. Čas plynul a nic. Nakonec jsme stravili v prodejne asi 6 hodin. Auto jeste nebylo kompletni. Pak se prodejna zavirala s tim, ze rano nam zavolaji. Fakt hruza. Z Itiba nam porad volali, jestli jsme uz na ceste a kdy prijedeme. Ale svete div se, rano jsme meli telefon, auto je kompletni. Tak jsme opet vyrazili s plnym batohem penez na doplaceni auta. Auto bylo opravdu hotove. Jirinka rikala, ze by se to melo poradne oslavit, takova anabaze a rozmlatit sampus o auto…J. Při predstave, jak triskame lahvi o karoserii auta, tak jsme se poradne zasmali. I mistni personal byl jiste rad, ze uz nas budem mit z krku. Tak otravne kupujici mozna jeste nemeli J. Doplatili jsme zbytek ceny, prevzali dokumenty k autu a vyrazili na hotel. Jeste to odpoledne jsme chteli montovat majaky a sirenu, polepit auto napisy, ale byla tak silena bourka a lijakem, ze jsme museli cekat do druhého dne. Rano jsme si privstali a uz v 6 hodin jsme splhali po aute a lepili, sroubovali a tahali draty. Nakonec se vse podarilo v dobrem case a ve 12 hodin auto blikalo, houkalo a bylo polepene. Ve 2 odpoledne jsme vyrazili na dlouhou a umornou cestu do Itiba.

Z Nairobi do Nakuru je uz hotova nova silnice, s krasnym asfaltovym potahem. Ale pak pal uz je to horor. Diry na silnici velikosti polozene pneumatiky. Jak velikosti, tak hloubkou. Jedne se vyhnete, do dalsich peti najedete. Radu kilometru jsme jeli jen na jednicku a dvojku. Do toho prutrze mracen, ze to ani sterace moc nebraly. Tak jsme pomalu postupovali vpred k nasemu Itibu. Projizdeli jsme vesnicemi, ktere byly zcela vypalene pri nasilnostech, které se ještě pred mesicem v zemi odehravaly. Stale jsme citili ve vzduchu spaleniste. Mnoho domu bylo zapaleno a pak jeste rozboreno, aby nesly opravit. Tak jsme mijeli tabory uprchliku. Dost hrozne. Az nam sel mraz po zadech, při predstave, co se zde odehravalo a to uz nevidime  lezici umlacené mistni obyvatele. Obeti v techto mistech pry bylo vice nez tisíc. Cim vice vjizdime na zapad, vypalenych obci pribyva…

Do Itiba jsme prijeli po 21 hodine. Cesta z asfaltky byla dost narocna. Po rozbředlém a  kluzkem bahne nekolik kilometru do kopce, auto se smekalo, ale nastesti nove pneu zafungovaly skvele. Tam nas vitala Elizabeth a mistni personál. Prohlidku jsme nechali na rano. Byli jsme po ceste unaveni, ale stastni, ze jsme v poradku dojeli a „zase doma“.

 

Tak to jsem se tedy rozepsal, hruuuuuuuuza. Omlouvam se za to, ze to budete muset cist, ale chtel jsem priblizit, jak slozite je v Africe udelat tak jednoduchou vec, koupit auto.

Dalsi zpravy uz budou kratsi……..SLIBUJU J J J.

 Dekujeme za mejly, ktere nam posilate. Vzdy potesi.

Pekny den vsem,    Ales a Jirinka 

.

.

Druhá zpráva   23.3.2008

Dobrý den od rovníku. 
Tak opět nějaké novinky z horké Afriky. Dostáváme zprávy o tom, jaké je v ČR počasí. My tady zažíváme opravdu krásné africké. Přes den je pořádné horko, myslím, že na sluníčku okolo 40 st. Ve stínu je to příjemnější. Stromy, lemující hlavní silnici krásně kvetou několika barvami. Jedny mají velké, oranžovorudé květy, jiné zase kvetou žlutými homolemi drobných kvítků. A opět stejný nairobský folklór. Děti pobíhající mezi auty, čekající na červenou, se snahou vyžebrat nějaký šilink, spousty pouličních prodejců, kteří mají na sobě navlečeny všemožné výrobky, které nabízejí. Jeden, který prodává kšiltové čepice, má na hlavě "vybudovaný" půl metrový sloup z těchto čepic. Poslední dva dny jsou v Nairobi pořádně silné lijáky s bouřkami, ale je to fajn. Vzduch se alespoň ochladí a dá se i trochu spát. V Adra hotelu jsme v přízemí, tak nemůžeme mít přes noc otevřené okno, aby nám do pokoje něco nevlezlo a nebo nějaký nenechavec třeba neotravoval, v lepším případě. V pondělí dopoledne jsme navštívili po předchozím objednání velvyslanectví ČR v Nairobi a sešli se s konzulem panem Oto Wenigerem a jeho spolupracovníky. Jako vždy nás skvěle uvítali. Většinou jsme domlouvali postup pro vyřízení formalit a doklady pro zásilku léků a zdravotnického materiálu, který za námi dorazí. Společnost Lagermax, ve spolupráci s Air France a KLM nám přepraví ZDARMA 300 kg ve 29 velkých krabicich. Tady v Africe je jednání s úřady úplně jiné, než známe z ČR, nebo Evropy. Úředníci mají na všechno čas, nikam se nespěchá a hlavní roli v pohybu řízení dělají úplatky. Po zhruba dvouhodinové návštěvě našeho úřadu jsme se rozloučili a odjeli na hotel. A pak přišla zpráva od řidiče, který pro nás jel z Itiba do Nairobi.
       Auto se v polovině cesty porouchalo. V Naivashe se vysypala převodovka a ještě se přidaly další problémy. Řidič Charles z Itiba tam zůstal a Henry, náš správce financí v Itibo, který nás jel uvítat, přijel do Nairobi autobusem s dalšími, nepotěšujícími zprávami. Začali jsme tedy řešit situaci. Zjišťovali jsme možnost opravy, výdaje prací a ceny náhr.dílů. Pak jsme se dozvěděli, že v Naivashe není schopný technit, opravit takovouto poruchu a ani tam nejsou díly. Jediná varianta - převézt auto na odtahovém voze a udělat opravu zde, v Nairobi. Předběžná cena, která nám vyšla, přesahovala 250tis.šilinků. Dost šílené, vzhledem k tomu, že auto má neustálé poruchy. Neměli jsme záruku, že po takto nákladné opravě dojede do Nairobi, pak zpět do Itiba a bude i nadále sloužit. Tak jsme začali řešit další plán, který jsme měli připravený na příští cesty do Keni. Zakoupení nového auta. Vedení humanitární organizace Adra, nám perfektně vyšlo vstříc a odsouhlasilo zakoupení nového vozu. Měli jsme tedy jednání v autosalonu Toyoty, za jakou cenu by se dal koupit opradu klasický tereňák, který by zvládl terém v okolí Itiba, bláto a kameny, přes které musíme jezdit. V úvahu přicházel typ LandCruiser HardTop, který zde v Keni mají policisté a také některé záchranné složky a většina humanitárních organizací a také OSN. Jako humanitární organizace bychom měli auto za cenu duty free, tedy o více než polovinu normální ceny levnější. Jenže...po zaplacení auta jej zamknou do skladu a začíná kolečko po úřadech, které se vyjadřují k tomu, zda jsme oprávnění využít tento zlevněný nákup. Pro informaci...humanitární organizace z USA, čekala na konečný výsledek 6 měsíců. Pro nás absolutně nepoužitelá varianta. A tak jsme začali shánět zánovní auto z druhé ruky. Ve spolupráci s manažerem Toyoty jsme jezdili po prodejnách a sháněli tento typ vozu. Marně. Pak jsme objížděli už sami taxíkem další část Nairobi a jeho předměstí, až jsme našli dva vozy tohoto typu. Jeden přesně odpovídá našim , resp.projektovým potřebám a také další fázi projektu, které se budou účastnit studenti medicíny - Mobilní zdravotnický tým. V další zprávě budeme informovat, jak vše dopadlo. Nyní řešíme, jak provést platbu a tak nejschůdnějším řešením je výběr peněz z bankomatu a platba v hotovosti.
Tak to je shrnutí našich problémů, které nás nyní brzdí v cestě do Itiba a také v zahájení budování zubní ambulance. Ale věříme, že se vše brzy vyřeší a už nebudou neustálé problémy s poruchami auta. Držte nám palce, ať to vyjde.
Posíláme pořádnou kupu rovníkového sluníčka a mnoho pozdravů.
Aleš a Jiřinka
 

První zpráva  16.3.2008

Dobrý den všem,
moc Vás zdravím. Tak se opět hlásím z Afriky. Konečně se nám podařilo naplánovat další část projektu a odletět. Povolební nepokoje a násilí, které se v zemi odehrávaly od prosincových voleb nám původní odlet v polovině ledna posunuly až na včerejšek. Nicméně se nám za tu dobu podařilo shromáždit velkou spoustu zdravotnického materiálu a léků. Řada výrobců a společností vyslyšela naší žádost o podporu projektu. Hodně zdravotnického materiálu jsme dostali od společnosti Lohmann-Rauscher a dalších. No, ale co byla velkým úspěchem...spediční a logistická společnost Lagermax z Prahy, která zajišťuje přepravu materiálu po celém světě, ve spolupráci s Air France a KLM, nám nabídla spolupráci s tím, že nám zdarma přepraví v rámci humanitární pomoci 300 kg zdravotnického materiálu a léků. To je pro nás obrovská pomoc. Tak jsme hned balili a balili, až toho byla pořádná hromada. Nakonec jsme do Prahy na jejich sklad vezli 29 velkých krabic. Léky, zdravotnický materiál a školní potřeby pro děti do školy v Matutu, které se sebraly ve sbírkách v Náchodě a i jiných městech. To je zatím největší zásilka, kterou budeme převážet najednou do našeho Itiba. 
Tak a ted k cestě.Na tuto část projektu se mnou odlétá Jiřinka Špelinová, která je vrchní sestrou na kardiol.odd.nemocnice v Pardubicích. Spolu jsme už byli na záchranné misi po tsunami na Srí Lance. Odlétali jsme z pražské Ruzyně 14.3. Naše PR Adry Terezka, domluvila ve spolupráci s ředitelem, internetovou televizi a na tiskovou zprávu o odletu, kterou vydala, zareagovalo několik médií. Volalo rádio Radiožurnál s živým vstupem, byl tam zástupce ČTK. Takže fakt super :-(. No, ale nakonec se snad vše zvládlo. Ještě štěstí, že jsme sami neviděli, co jsme "vyplodili". Sebou jsme vezli také léky a zdravotnický materiál, se kterým jsme přesáhli povolený limit nadváhy. Nakonec nám paní zástupkyně společnosti SN Brussels Airlines vše povolila. Cesta do Bruselu byla dobrá, tam jsme se opět ubytovali na náklady letecké společnosti v hotelu Express Holiday Inn a ráno nás odvezl mikrobus zase na letiště. Přelet přes Sůdán trochu hopsal, ale přistání v Kigali ve Rwandě, no to bylo něco. Takové jsem ještě nazažil. Pilot doslova s letadlem praštil o zem. Rána , nadskočení a pak další, než jsme se přilepili k ranveji. řada lidí ve zděšení vykřikla. Po hodině strávené v letadle na letištní ploše, kdy mezitím černoši vyluxovali letadlo, nastoupili další pasažéři, vyměnila se posádka a pokračovali jsme do Nairobi. Tam jsem poprvé zažil menší propad letadla. Letadlo se třáslo jako osika a pak hup dolů. Jedna mladá Američanka, sedící přes uličku od nás zbledla a začala se křižovat. No, nám moc do toho nezbývalo. Mě naštěstí tlumil Kinedryl. Jířa ale byla statečná. V Nairobi vše probíhalo dobře, zakoupili jsme si přímo tam víza...za 50 USD na 3 měsíce a pokračovali pro 9 zavazadel (krabice a tašky). Všechna doletěla v pořádku, nic se nezatoulalo. Ale teď měl nastat největší problém, projít s tím vším přes jejich celní kontrolu. Měli jsme připravený scénář, jak budeme postupovat a tak jsme podle toho dělali. Milý úsměv, podání ruky, vrazili jsme jim do ruky lejstra s povolením a celním prohlášením, že vezeme zdravotnický materiál a léky pro humanitární pomoc. No a co čert nechtěl, začali se celníci zajímat, co je v bednách. Rychle jsme to zamluvili a vyndali fotky s úrazy a nemocemi, které jsme v předešlých cestách nafotili. A ukazovali a ukazovali. Oni se tím zabavili a pak nás s poděkováním a přislíbením návštěvy u nás pustili. Ufff, to nám spadl kámen ze srdce. Mohli by nás tam docela dlouho dusit a pak třeba chtít nějaké clo. Zde se moc nebere v potas, zda jedete pomáhat, nebo jako turista. Máš prachy, tak plať. Přesun nočním Nairobi do Adra hotelu byl v pořádku, jen jsme museli najmout mikrobus, aby se nám tam všechna zavazadla vešla. 
A dnešní den...ten jsme strávili na nákupech kancelářských potřeb, na lepení dokladů a účtů a na pokoji. Já jsem dost nakřapaný a o Jířu se to snad začíná pokoušet taky. Věříme, že to udoláme Paraleny a vitaminy. 
Tak to je z prvních zpráv vše. Na zítřejší dopoledne máme naplánovanou schůzku na velvyslanectví s konzulem Oto Wenigerem, kde budeme řešit zásilku společnosti Lagermax a pak by mělo přijet naše auto. Budeme ho kompletně polepovat nápisy Ambulance a Humanitární pomoc atd, přidělávat sadu výstražných majáků a sanitní sirénu. Toto vše by mělo snad přispět k naší bezpečnosti při projíždějí oblastmi západu, kde se prý ještě místy ohniskově mohou vyskytnout nepokoje. 
Tak se mějte moc pěkně a snad jsem Vás prvním mejlem moc neunavil :-). 
Moc zdraví Aleš a Jiřina

Fotogalerie z cesty