Cesta září - říjen 2016

Zprávy

24.9.2016

Dobrý den, přátelé.
Po delší odmlce vás opět zdravíme z Itiba. Čas letí jako voda a tak první skupina zdravotníků po měsíční práci v naší nemocnici odletěla ve zdraví domů. Za dva dny na to přiletěla druhá skupinka nových neohrožených lékařů, ve skvělém složení.

Multioborovost našich zdravotníků je neuvěřitelná, což plně ocením až v následujících dnech. Po přistání v Nairobi a ubytování v Adra hotelu jsme se rozhodovali, co a jak dál. Cesta do Itiba se musela o den odložit, protože jsem ještě musel vyřizovat nějaké pracovní záležitosti. Následně jsme využili polovinu volného dne a alespoň jsme se „přiblížili“ k naší nemocnici o 80km přejezdem do Naivashi. Ubytovali jsme se na břehu stejnojmenného jezera a tam přespali. Ráno jsme ještě společně stihli dvouhodinovou projížďku loďkou po jezeře s krajinou, která vypadala, jako bychom se vrátili v čase o tisíce let zpět. Trochu jsme znejistěli, když se zkrátila naše vzdálenost od odpočívající rodinky hrochů na pár metrů. Ale naštěstí jsme je ani moc nezajímali, protože se líně vyhřívali ve vycházejícím sluníčku. No a pak už jsme opět najeli do stejných „kolejí“… udělat velký nákup potravin, přibalit několik 20ti litrových barelů pitné vody a vydat se na cestu do Itiba. Cestou jsme ještě nakupovali nějakou zeleninu při silnici od místních. Přijeli jsme samozřejmě, jako skoro vždy, po tmě. Sundali zavazadla ze střechy naší Žanetky, ubytovali se, tradičně uvařili pytlíkovou polévku a šli spát. Ráno probíhalo doplňování věcí na ambulanci a sterilizace nástrojů. Je to vždy stejné, když přijedeme po nějaké době. Tým se skvěle zapojil do práce na ambulanci a pacienti spokojeně odcházeli s léky na svoje neduhy domů. Na JIPce jsme hospitalizovali nejprve starší paní se změnami na EKG, které nám prozrazovaly, že prodělala srdeční infarkt. Druhý den přivezli ve zchváceném stavu mladšího muže, jehož klinický stav rovněž odpovídal srdečnímu onemocnění. Natočené EKG opět potvrdilo srdeční infarkt. Takže skončil také na JIP, monitoru a dalších přístrojích. Naštěstí naši zkušení lékaři věděli, co a jak a skvěle se o pacienty ve vážném zdravotním stavu postarali v akutní fázi.

 
Mít zde tým, který je složený z chirurgů a anesteziologů…byl by hřích nevyužít jejich odbornost a tak jsme si pozvali několik pacientů, které jsme si evidovali na výkony. Některé jsme ošetřili ambulantně, další dva jsme řešili operačně na našem novém sále. A věru, byla to nádherná práce. První byla paní s několika cystami pod dolní čelistí. Výkon to nebyl jednoduchý, trval přes 2 hodiny. Operovali tři lékaři a já instrumentoval. Dva anesteziologové podávali léky na sedaci, antibiotika a proti bolesti v průběhu operace. Dětská lékařka Laďka vše dokumentovala na kameru a Honza skvěle zastal funkci sálové sestry „obíhačky“ . Vše proběhlo bez komplikací. Paní jsme po výkonu přesunuli na JIP a nechali jednu noc pod trvalým dohledem anesteziologa, pro případ nějakých závažných pooperačních komplikací. Následné převazy byly bez komplikací a tak paní byla propuštěna do domácího ošetřování u Elizabethy, kde nyní na pár dnů bydlí, protože je příbuzná. 

Druhý operační výkon byl dnes. Opět paní, která měla mezi prsy, až ke krku, obrovskou keloidní jizvu, která ji neustále bolela a trápila. Po konzultacích v ČR a Rakousku s plastickými chirurgy, které vedla Evička, jako hlavní operatér, jsme přistoupili k výkonu. Noc předtím jsme ještě dlouho po půlnoci řešili operační postup, typ plastických řezů a možné komplikace, které by mohly nastat. Odpoledne jsme se do operace pustili. První na řadu přicházeli anesteziologové a náš záchranář. Paní zajistili žílu a podali premedikaci. My jsme mezitím ještě probírali některé detaily operace s Evičkou a Ivanou, včetně použití chirurgického šicího materiálu a celého postupu. V 14.30h paní byla položena na operační stůl a začali jsme. Výkon byl dost složitý, zvolila se poměrně rozsáhlá excize keloidní jizvy a následná plastika. Venku se nám pěkně oteplilo a tak na sále bylo okolo 30st.C. Všichni jsme byli pěkně splaveni pod operačními plášti, čepicemi a ústenkami. Evička, jako hlavní operatér, za asistence Ivany, po 3,5 hodinách udělala poslední steh a paní jsme opět překládali na JIP, kde stráví noc pod dohledem nejen lékaře, ale i přístrojů. Vše jsme opět důkladně dokumentovali, jak na videokameru, tak i na foťáky, abychom i vám mohli trochu zprostředkovat průběh operace. Nově na sále máme TV monitor, který se skvěle osvědčil, při promítání simulované plastiky W. Zase jsme zvýšili level našeho Itiba.

 
Od včerejšího večera máme hospitalizovanou paní s bolestmi břicha a malé dítě s malárií. Měli jsme také kriminální potrat, kdy mladá matka navštívila nějakou „babku potratářku“. Ta jí dala vypít nějakou chemikálii, nebo odvar z toxických rostlin a ještě mechanicky kusem klacku přes vagínu zabila plod, zřejmě na 6-7 měsíci těhotenství. K nám přišla matka v bolestech, s gynekologickým krvácením. Potrat se stal přes 3 dny! Po vyšetření ultrazvukem jsme opravdu našli v děloze mrtvé dítě, ale vše se zkomplikovalo, neboť jí z vagíny koukala dětská ručička, která se zaklínila a bránila dítěti při kontrakcích v rotaci hlavičkou dolů. Dítě bylo napříč. Pokoušeli jsme se o manuální repozici plodu přes vagínu, ale bohužel to nešlo. Nakonec jsme dívku na fofr odváželi do Nyamira nemocnice k dalšímu dořešení. Nevíme, jak vše dopadlo…

No, tak vidíte, ani trochu se zde nenudíme. Jo a taky jsme dnes započali rekonstrukci čekárny, kde nám po zemětřesení před několika lety opadávaly kachlíky na stěnách. Tak snad to budeme mít zase pěkné. 
Přátelé, mějte se krásně, držte nám palce, ať vše s našimi pacienty zvládneme a my na oplátku posíláme pozdravy od rovníku. Aleš

1.10.2016

Dobrý den, přátelé. 
Tak se opět hlásíme z naší malé nemocnice v Itibo, kde náš zdravotnický tým usilovně bojuje o zdraví našich pacientů.

Tento měsíc, v Itibo, se tak nějak přehoupl do období dešťů. Denně leje a leje. Před pár dny pořádný africký liják přicházel v noci, nyní se nebe vyprazdňuje často už po 15 hodině. Všude máme bahno, jak na ambulanci, tak v domečku, je to hrůza. Po noční službě prostory u ambulance a někdy i samotná ambulance vypadá, jako by se tam přehnalo stádo buvolů, kolik je tam bahna... Slova… „zujte si boty“…někdy na pacienty moc nefungují, protože přicházejí bez bot…

Minulý víkend jsme se vydali do Kisumu, abychom si na chvilku oddychli od práce v ambulanci a porodnici. No, chystali jsme se už ráno, že pěkně vyjedeme a včas dorazíme do města, vzdáleného asi 120 km od nás a ležícího na břehu Viktoriina jezera. Už jsme byli skoro u auta, když přivezli brečící dítě, že si strčilo do ucha nějakou pastelku, či co. Tak jsme tahali, tahali, nakonec odsávali odsávačkou a snad i vytáhli. Ale dost jsme se časově zdrželi a tak náš odjezd byl až po poledni. Cestou řídil Žanetku Honza a bylo vidět, že si to hodně užívá. No to víte, záchranář, který jezdí v luxusních sanitkách a tady sedne do „tanku“. To je pořádný rozdíl. Na asfaltce jsem zase řídil já a tak jsme se vydali směr Kisumu. Zhruba asi 20km před městem, jsme se nachomýtli k dopravní nehodě motorkáře. Nejprve tam byla dost nepřehledná situace. Ležící muž na zemi, plno lidí okolo. Tak jsme sjeli do příkopu (pro Žanetku žádný problém) a sirénou jsme „odfoukli“ davy, abychom se s autem lépe ke zraněnému dostali. Naši lékaři provedli vyšetření a zjistili, že by mohl mít zlomeninu předloktí a pohmožděnou nohu. Napíchli infuzi, podali léky proti bolesti a ptali se, zda někdo volal záchranku. Místní kývali, že ano! No, ale jsme v Africe a všechno je zde jinak. Nefunguje dispečink Záchranné služby, nefungují sanitky, které jezdí na výjezdy. Takže po chvíli čekání na příjezd toužebně očekávané sanitky se zase ptali... „volal někdo ambulanci?“… „Neééé“. Aha, takže čekání na ostrém africkém slunci, kdy se teplota šplhala jistě k takovým 40 st.C a vařil se nejen zraněný, ale i náš tým, rozhodli jsme, že pacienta odvezeme sami. Jeden řidič se nabídl, že nám bude ukazovat cestu do nemocnice. Ok, ale musí ještě k sobě do auta vzít dva naše zdravotníky, abychom zraněného mohli naložit k nám do auta. Tak se stalo a vyrazili jsme v tandemu vstříc nemocnici v Kisumu. Před námi auto s rozsvícenými světly a my s rozhoukanou a rozdrážděnou Žanetkou. Cestou jsme míjeli několik policejních kontrol na silnici, kdy nám policisté salutovali a ukazovali k průjezdu mezi železy s ostny, položenými na silnici. Dojeli jsme do pěkné malé nemocnice v centru města, která se mimo jiné specializuje i na úrazy. Tam to šlo jako na drátku, příjem, uložení na vyšetřující lůžko. Jen paní doktorka chtěla překladovou zprávu, protože se domnívala, že pacienta vezeme z jiné nemocnice. Nějak nechápala, že jsme ho sebrali cestou. To se asi zde moc nestává. Pak už jsme se věnovali svému programu. 
V Itibo stále využívám skvělého profi týmu a tak jsme se opět pustili do rozsáhlé operace paní, která měla na hlavě „přerostlý kedluben“. Více než rok jí rostl útvar, který bolel a vytékal z něho smrdutý sekret. Vše jsme předem naplánovali, Evička případ konzultovala s lékaři v Evropě a v 18.30h jsme se pustili do operace. Průběh byl standardní, sem tam to krvácelo, sem tam i stříkalo, paní klidně spala zaintubovaná a pod kontrolou našich anesteziologů. Po 4,5 hodinách, krátce před půlnocí, bylo dokonáno. Paní už neměla na hlavě „kedluben“, plastika kůže byla přišita a celý tým byl spokojený. 
No, tak to je zase od nás z Itiba. Přátelé, mějte se krásně, zase někdy na písanou… Aleš